Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Z redakční pošty – Průběžné vzdělávání: co chceme?

   Z REDAKČNÍ POŠTY

Průběžné vzdělávání: co chceme?

V titulku uvedené téma se poslední dobou skloňuje v českých veterinárních periodkách stále častěji. Ač obvykle pragmatik, rozhodl jsem se vyjádřit tentokrát nekomerčně, protože jsem se zamyslel, jaké asi mohou být názory mlčící čtenářské většiny.

Nebudu tedy přispívat svou vlastní vizí, jak by měl vypadat systém průběžného vzdělávání českých graduovaných zvěrolékařů působících v klinické praxi. Položím si spíše otázku (a to fakticky ve shodě s kolegou Grymem v jeho komentáři ze Zvěrokruhu 5/2007): co vlastně chceme? A pozor, tento plurál není synonymem pro termín KVL ČR (dále jen Komora). Tento rozdíl zdůrazňuji kvůli opakovaně publikovaným názorům či zjištěním z ankety, že významná část českého veterinárního stavu nepovažuje existenci Komory za (pro sebe) přínosnou (kulantně řečeno; toto téma však nechci diskutovat). Tedy vnímám, že Komora rozhodně chce pozvednout odbornou úroveň našeho stavu a jeden ze zásadních mechanismů, který k tomuto účelu vidí, je zajištění systému průběžného vzdělávání. Je stále zřetelnější, že máli být řečeného účelu dosaženo, pak systém nemůže být alibistický. Dovedeno do důsledku a jak ve Zvěrokruhu 5/2007 naplno řečeno: atestační zkoušky, ať už povinné pro všechny praktiky (vize kolegy Gryma) nebo jen pro ty “specializace“ chtivé (vize kolegy Vaculína).

Domnívám se, že většinu prakticky činného stavu vyburcuje z názorové letargie právě ona případná povinnost pro všechny (a protože svůj příspěvek odesílám později než jsem zamýšlel, je nyní už patrné, že taková reakce je v červnovém čísle Zvěrokruhu na světě!). Nemyslím si totiž, že by většina českých kolegů a kolegyň měla zájem své další vzdělávání podmiňovat zkouškami. Ti, kteří jsou pracovně vytížení, by jen těžko sháněli čas na důkladnou přípravu a ostatně taková pracoviště již obvykle poskytují i péči na dobré či nadprůměrné úrovni. Ti, kteří ten čas mají, ho možná buď nechtějí věnovat veterinární profesi, nebo prostě jen nejsou tak vyhledáváni – třeba proto, že je neprovází dost vysoké odborné renomé. Tato druhá skupina (patřila by tam zřejmě i pracoviště typu “večerka“) patrně bude jen těžko hledat motivaci ke zvýšení své odborné způsobilosti. Zvážíme-li, že Komora je tu pro nás, zvěrolékaře, pak by jakékoliv směřování v oblasti průběžného vzdělávání mělo být reflexí potřeb komorového členstva, nikoliv direktivou osvíceného představenstva. Jistěže objektivně existuje pokrok i ve veterinární medicíně a samozřejmě si cestu i do českých ordinací nachází a nadále nacházet bude. Obávám se, že snaha unifikovat nejspodnější odbornou úroveň komorového členstva na nějakém atestačním stupni by nás odváděla od tržnědemokratických principů a restituovala prostor pro byrokratickokorupční chování. Ostatně, nedovedu si představit, že by hypotetický venkovský kolega, kterému by Komora zakázala v důsledku nesložení atestace provozovat malozvířecí část své smíšené praxe, dokázal odmítnout své vesnické klienty s požadavkem na vakcinaci, odčervení, řešení zácpy nebo kašle. Jaká by tedy byla vymahatelnost důsledků takto vzniklého direktivního systému průběžného vzdělávání?

Moje úvaha není obhajobou peciválství a zarputilého bránění se novému. Sám bych byl rád, kdyby někdy tristní úroveň “odborné“ péče některých veterinárních pracovišť byla minulostí. Jsem přesvědčen, že kdo se vzdělávat chce, dávno tak již činí a každý po svém – podle toho, co je mu bližší (stáže, kongresy, literatura, praktické semináře …). Kdo se chce specializovat, může tak učinit v nemnoha případech včleněním se do některé z českých oborově

zaměřených veterinárních společností (oftalmologické, neurologické …) nebo ještě lépe složením specializačních zkoušek v rámci Evropského výboru veterinárních specializací. Ale specializace, myslím, je téma už trochu posunuté jinam, dále od průběžného vzdělávání.

Nezapomínejme, že druhou stranou mince kontinuálního odborného růstu naší profese je i připravenost odběratele českých veterinárních služeb za tuto zvyšující se úroveň platit. I když zejména ve velkých městech pozorujeme nárůst klientely i tržeb, stejně jako ochoty chovatelů vydávat vyšší částky za své miláčky, nemyslím, že by se to týkalo výrazné většiny chovatelů. Navíc ono průběžné vzdělávání není tečkou; Komora zaštítěná zákonem o KVL ČR s jeho paragrafy může ve své povznášející činnosti pokračovat požadavkem unifikované minimální (leč vysoké) vybavenosti nejen vědomostní, ale i materiální. A byl by to požadavek stejně oprávněný jako ten volající po atestacích.

Mimochodem, již v tomto periodiku kdysi zazněl postesk nad odbornou a praktickou připraveností čerstvých absolventů alma mater; v tomto kontextu se pak ptám: co můžeme očekávat od průběžného postgraduálního vzdělávání atestačně zajišťovaného našimi akademiky? A pokud je něco kvalitativně lepšího než v případě pregraduálním, proč tuto kvalitu nelze odevzdat již studentům tak, aby absolvent mohl skutečně samostatně a odborně pracovat a nemusel být v nějakém atestačním systému ještě “doobráběn“?

Jako člověk, který velmi ctí osobní svobodu a demokracii, se nemohu ubránit dojmu, že zdravá myšlenka (míním tím zvyšování odborných znalostí) se v diskusích dostává do roviny, která se snaží suplovat tržní vztah mezi službou a poptávkou po ní. Staré přísloví říká “za málo peněz málo muziky“ a já se obávám, aby z našeho stavu nevznikl elitní špičkový orchestr, na jehož představení budou mít finance jen VIP klienti nebo který se bude v honosných prostorách podbízet i sociálně slabým, aby vůbec na svůj nákladný provoz vydělal.

Tedy Komoro a její členstvo, bavme se o tom, co skutečně chceme!

Jaroslav Kučera
Veterinární ošetřovna PET
Běloruská 2 625 00 Brno