Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Veterinární vzdělávání

Vytvořeno 3.12.2008 v Z činnosti Komory, Zvěrokruh 1/2007 | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Veterinární vzdělávání

Veterinární vzdělávání

Pracovní schůze organizovaná agenturou TAIEX ve Slovinsku

Tento rok slaví veterinární fakulta v Lublani své 50. výročí, nicméně veterinární vzdělávání ve Slovinsku má již více než 200 let. Za tuto dobu prodělalo řadu podstatných změn a dnes jsou veterinární profese i veterinární vzdělávání regulovány existující EU legislativou.
Boloňská deklarace z roku 1999 se snaží definovat nové cesty univerzitního vzdělávání v Evropě. Účelem pracovní schůze v městečku Rogaška Slatina ve Slovinsku bylo objasnit současnou legislativní situaci a specifika, která aplikace zásad boloňské deklarace může přinášet veterinárním fakultám.
Za ČR se pracovní schůze – kulatého stolu zúčastnili V. Večerek (rektor VFU), L. Vorlová a I. Steinauserová (FVHE) a J. Bernardy a K. Daniel (KVL ČR).

Jednou z kontroverzních oblastí boloňského procesu je bakalářský program výuky na veterinárních fakultách. Podle výkladu FVE (Evropská veterinární federace) i EAEVE (Evropská asociace veterinárních vzdělávacích zařízení) je bakalář ve veterinárním vzdělávacím procesu akademický titul, případně dosažený po prvních třech letech minimálně pětiletého studijního cyklu, a nemá žádný vztah k možnosti výkonu veterinárních profesionálních aktivit. Je podporován boloňskou deklarací pouze z důvodu eventuální racionalizace vzdělávacího procesu (první tři roky studia společné pro více fakult, umožnění mobility studentů a učitelů).

Pro výkon jakékoliv profesní činnosti je původní směrnicí 78/1027/EEC i novelizovanou 36/2005/EC požadováno vždy minimálně pět let studia. Bohužel v chápání veterinárních vzdělávacích zařízení některých zemí dochází k významovému posunu těchto zásad a bakalářský titul je navrhován jako samostatná forma studia (specializovaný veterinární technik, apod.). Nebezpečím tohoto směru je překrývání kompetencí jednotlivých skupin při jejich nedostatečném legislativním vymezení nebo kompetenční “přesahy” při v praktických podmínkách často neproveditelném prosazování hranic těchto kompetencí.

Kontrola kvality pregraduálního vzdělávání je v současné době prováděna prostřednictvím “evaluací” veterinárních fakult evaluačními týmy, které zahrnují jednotlivce nominované EAEVE i FVE. Tyto týmy zkoumají, zda jednotlivé fakulty splňují požadavky nyní novelizované směrnice o vzájemném uznávání profesních kvalifikací 36/2005/EC ve vztahu k základním, preklinickým i klinickým předmětům studijního programu.

Za dobu existence ACVT/EAEVE/ FVE evaluačního schématu bylo do současné doby evaluováno 51 z 98 veterinárních fakult; 37 z nich bez vážných nedostatků, 14 s významnými deficiencemi a 47 nebylo evaluováno vůbec. Automatickou aplikací směrnice o uznávání profesních kvalifikací a volném pohybu mezi členskými státy je však prakticky nemožné přivést ke zodpovědnosti fakulty, které nedbají zásad ani výsledků evaluačního procesu.

Stále diskutovanými kroky v tomto smyslu je zavedení akreditace veterinárních fakult. Spočívá ve výsledcích jejich evaluace a následném vzájemném uznávání pouze absolventů těchto fakult a v úplné informační otevřenosti, týkající se výsledků evaluací jednotlivých škol. V současné době se však nezdá, že tyto kroky budou učiněny v blízké budoucnosti, byť transparence evaluací a jejich výsledků je nenákladnou a snadno splnitelnou podmínkou věrohodnosti celého systému.

Z hlediska legislativního a kompetenčního vymezení je nezbytné i mezinárodní sjednocení chápání skupin “úřední veterinární lékař”, pracující jako zástupce národní kompetentní autority pro danou oblast; “schválený veterinární lékař”, schválený kompetentní autoritou pro výkon některých jejích pravomocí a “registrovaný či licentovaný veterinární lékař”, mající na základě svého ukončeného vzdělání všeobecné právo výkonu veterinární profese po své registraci kompetentní autoritou.

Hlavní role těchto registrovaných veterinárních lékařů (vesměs soukromých veterinárních lékařů v praxi) ve vztahu k bezpečnosti potravin spočívají v poradenské činnosti či doporučeních výrobcům (chovatelům) a doplnění informací ve vztahu k potravnímu řetězci. Nikoliv “prosazování” nebo “zajišťování” bezpečnosti potravin či “prosazování” nebo “zajišťování” epizootologických nebo jiných opatření.

Ve smyslu směrnice 852/2004/EC jsou zodpovědnými osobami výlučně “food business operators” – tedy prvovýrobci a výrobci-zpracovatelé; nikoliv praktický veterinární lékař nebo “kontrolující” (zpravidla úřední) veterinární lékař kompetentní autority.

MVDr. Karel Daniel
Komora veterinárních lékařů České republiky