Historie – Užitečný spis proti vadám a vášním

Užitečný spis proti vadám a vášním

Nejznámější česká středověká kniha o léčení koní

Samotné Krušcovo dílo vznikalo v letech vrcholné renesance v oblasti, která je v naší kulturní historii uváděna mezi lokalitami s nejvýraznějším vlivem italské renesanční vědy a kultury. Jan Šembera, jenž patřil k typickým představitelům renesančního způsobu života, podporoval a rozvíjel na svých panstvích vše co souviselo s péčí o koně, lovecké ptáky a ušlechtilé psy. Proto v jeho službách nalezl dobré a dlouhodobé uplatnění dobrý znalec koní, pocházející pravděpodobně z malé vesničky poblíž Klatov.

Krušcovo dílo představuje v české veterinární historiografii nejstarší tiskem vydanou hipiatrickou památku a bývá uváděno jako příklad vyspělé zvěrolékařské tradice v jihomoravském regionu, jenž je v současné době díky výraznému zastoupení veterinárních institucí někdy nazýván “veterinárním srdcem” České republiky.

Zásluhy o objevení Jana z Krušce patří absolventovi Vysoké školy zvěrolékařské v Brně Václavu Vokrouhlíkovi, jenž na Krušce upozornil brzy po vzniku Československa ve Zvěrolékařském obzoru a zevrubně se mu věnoval ve své doktorské disertaci “ Stanovisko staré české literatury zvěrolékařské k nákazám zvířecím (1924).

Kůň má 144 nemocí

Kniha o 199 stranách, jejíž celý název zní “Koňské lékařství, knížka užitečná proti všelijakým nemocem, vadám, vášním, i jiným koňským nedostatkům: všechněm reytharům, hospodářům, kovářům, kteříž koně hojí, je prodávají, kobyly a hříbata chovají, velmi užitečná”, byla vydaná v r. 1608 v Praze a je uložena v tamní Národní knihovně. Autor do ní zařadil “… to nejlepší a nejzkušenější, co bylo vydáno” a doplnil převzaté poznatky vlastními zkušenostmi.

První část knihy je zaměřena na léčení koní a týká se 144 nemocí. Navrhované terapeutické postupy, představující většinou výčet tehdejších zvěroléčitelských praktik, byly poplatné tehdy nejčtenějšímu zvěrolékařskému spisku – “Koňským lékařstvím Mistra Albrechta”, podkoního císaře Fridricha II. Toto dílo z poloviny 13. st. se dočkalo do počátku 19. st. 26 českých vydání.

Zatímco Krušcův objevitel V. Vokrouhlík byl fascinován především iracionální stránkou léčení koní, profesor Vysoké školy zvěrolékařské v Brně Richard Harnach upozornil i na racionální prvky Krušcova spisu a zasloužil se i o jeho mezinárodní popularitu. V r. 1936 dodal do slavných francouzských “Dějin veterinární medicíny” Emanuela Leclainche zajímavou informaci, že Jan z Krušce dokázal jako první na světě odlišit na základě zbarvení vylučovaného hnisu chřípěcí od vozhřivky. (“Když kůň kupuješ, kaž ho dobře běháním zahříti, potom mu stiskni chřípě a zadrž, ať frká. Bude-li frkati žlutými ozhry, ten jest ozhřivý, pak li bílými, jest hříběcí, to není na škodu”.) Jelikož Jan z Krušce byl schopen také zhotovit z rozemletých usušených vozhřivkových vředů léčivý prostředek, stal se podle Harnacha tvůrcem první vakcíny proti vozhřivce, čímž předešel o několik století francouzské zvěrolékaře z Lyonu, kteří až v 19. st. udělali významný krok vpřed v boji s vozhřivkou.

Dryák s hadím masem

Na Krušcovy metody potírání parazitárních nemocí upozornil v r. 1965 profesor Vysoké školy veterinární v Brně Václav Dyk, podle něhož Jan z Krušce již byl schopen bezpečně odlišit některé parazity (červy), zejména původce motoličnatosti a prašiviny koní a používat proti nim účinné prostředky. Proti vnitřním parazitům např. Jan z Krušce doporučoval “… ocet a vaječné skořápky, pejr suchý nebo vařený, železný rez smíchat, vlažně rozředit a vlít koni do hrdla”.

Pestré a mnohdy hodně obskurní léčebné prostředky obsahoval receptář s širokou škálou živočišných, rostlinných, minerálních a chemických látek. Ty se používaly obvykle ve formě mastí, olejů, tekutin a prášků. Ve velké oblibě měl autor zejména živočišné masti (např. vlčí, liščí, křepelčí, slepičí, medvědí, jezevčí, psí, koňské a zaječí). Hojně také používal různé oleje – z vlašských ořechů, jalovce, lískových ořechů, lnu apod. Neopomenul ani univerzální středověký lék theriak (dryák), jenž obsahoval několik desítek různých ingrediencí, mezi nimiž ovšem nesměly chybět hadí maso a opium.

Z léčivých rostlin, které se uplatňovaly v terapii ve formě tekutin a prášků, zmiňoval např. diviznu, řebříček, kostival, netřesk, petržel, zeměžluč, libeček, čekanku, pelyněk a česnek. Pravděpodobně se mu dostal do rukou tehdy v Evropě velmi oblíbený Matthioliho herbář, jenž byl v 2. polovině 16. st. zpřístupněn v překladech Tadeáše Hájka z Hájku (1562) a Adama Hubera z Risenbachu (1596) i českým čtenářům. Tento herbář obsahoval dokonce speciální kapitolu o léčení tzv. “nemocí hovadských”.

Chemická tabulka a donucovací skřipec

Na rozdíl od Albrechtova spisku byly v Krušcově knížce často zmiňovány chemické a minerální látky jako rtuť, síra, kafr, arzén, měď, sůl apod., což bylo v 16. st. přirozenou reakcí na nástup iatrochemie, usilující o intenzivnější využívání chemických léčiv v terapii.

V poslední, poměrně rozsáhlé části nazvané “Krocení čili nauka o jízdě”, se autor věnoval hlavně výcviku koní. Nepokrytě vystupoval jako příznivec výcvikových metod Neapolské jezdecké školy a přímo se odvolával na jejího slavného podkoního Federica Grisone, autora knihy Pravidla jezdectví (1550). Tato první evropská práce zabývající se jezdeckým uměním reagovala na nástup střelných zbraní a kladla důraz na zlepšení manévrovacích schopnosti koní.

K tomu měl přispět výcvik, při kterém podkoní ovládal koně, přivázaného na dlouhé lonži, ze středu kruhu. Tento způsob výcviku vidíme také na vyobrazení v úvodu Krušcovy knihy, na kterém sám autor provádí drezúru přímo před brněnskými hradbami.

Grisone proslul surovými výcvikovými metodami, které přejímal i Jan z Krušce, protože se také domníval, že zvířata je možno donutit k poslušnosti a vycvičit podle přání člověka jenom s pomocí strachu.

V arsenálu jeho výcvikových pomůcek jsou proto hojně zastoupeny donucovací prostředky způsobující bolest, jako byly náhubky, skřipce, udidla a postroje s bodci apod. Bylo to zcela v souladu s oficiálními názory renesanční vědy, která proces poznávání a ovládání světa člověkem označovala ústy Francise Bacona za “výslech přírody na mučidlech”.

Hitem byl hipiatrický spis

I když dosud nebyla provedena hluboká a vyčerpávající vědecká analýza Krušcova díla, je zřejmé, že jeho význam pro evropskou veterinární medicínu byl českou veterinární historiografií 20. st. poněkud zveličován. Týkalo se to zejména jeho přínosu v oblasti imunoterapie anebo jeho priorit při využívání různých přírodních látek s antibakteriálními, antiseptickými a antiparazitárními účinky. Dnes je již bezpečně prokázáno, že základní středověké posouzení malleu provedl již ve 13. st. Jordanus Ruffus, že pokusy s vakcinací při boji s nakažlivými chorobám mají své kořeny již ve starověku a že z dnešního pohledu smysluplné využívání různých přírodních látek při léčení koní bylo již před Janem z Krušce zcela běžnou záležitostí.

Samotné Krušcovo dílo nepatřilo ve své době ani v českých zemích k nejvýznamnějším. Podle výzkumu Markéty Kollofrath (Mnichov 1997), měla u nás největší vliv “Zpráva o dobytku koňském”, sepsaná rytířem Janem Dobřenským (kolem r. 1580). Dobřenského hipiatrický spis, vzniklý ve východních Čechách, se bohužel nezachoval v původní podobě a je znám pouze z pozdějších neúplných verzí (1791 a 1843). Zanechal však výrazné stopy prakticky ve všech českých knihách o léčení koní z přelomu 16. a 17. st., zatímco spis Jana z Krušce byl v českém hipiatrickém písemnictví zmiňován jenom sporadicky.

PhDr. J.Šindlář, Ph.D.