Po čem touží ženy: vyjednat a jít domů Se spisovatelkou Evou Hauserovou o funkcích, kvótách a ženském prvku České veterináře trochu zneklidňuje, že se jejich obor příliš feminizuje a dokonce v celé Evropě. Možná bude málo lékařů pro velká zvířata. Pamatuji si, jak za totáče brala tato škola holky jen velice neochotně, měla kvóty pro pár dívek. Argumentovalo se tím, že tato profese vyžaduje fyzickou sílu. Přitom mi přijde jasné, že léčení zvířat je zajímavé spíš pro ženy, zvlášť dneska, kdy je ohromné pole působnosti kolem domácích mazlíčků – to bylo dřív potlačeno. V celé Praze byly jen tři ordinace kam člověk mohl jít se psem nebo kočkou, čekalo se tam několik hodin. Pak se nedostatek vyřešil sám od sebe. Dnes je tedy veterinářek dost, mají svou komoru, ale přitom si do představenstva volí spíše muže za své zástupce. Vystihnou tito zástupci žen potřeby dané instituce? Tak je to i v ostatních feminizovaných oborech, typické je školství a zdravotnictví. Na vedoucích místech jsou muži. Důvodem může být to, že ženy samy do volených funkcí nechtějí. Mají tomu spoustu důvodů. Starají se o rodinu a jejich manželé asi nejsou nadšení, když se žena angažuje. Zatímco když je to opačně, žena svého manžela – funkcionáře automaticky podporuje. Když on je v nějaké vedoucí funkci, tak pro ni není problém postarat se o domácnost. Na vině je i to, jak jsou ženy socializované, vychované. Jsou odmalička vedené k tomu, aby se neprojevovaly asertivním dominantním způsobem. Například nedávno, když jsem natáčela dokument o demonstrantech proti dálnici ve Středohoří, chtěla jsem, aby nám účastníci řekli něco do kamery. Všichni muži se nadšeně postavili před objektiv a mluvili. A všechny ženy křičely: “Ne prosím, já nechci mluvit!” A ani neřekly proč. To mne docela šokovalo a mrzelo, je to tím, že holčičky jsou takhle skromně vychovávané. I mezi studenty se tahle výchova projevila. Většina dívek v ročníku, ale za šéfa si zvolí muže. On při tom není ani chytřejší, ani odvážnější. V poslední době je přímo v módě říkat, že máme málo žen v politice. Pořád přežívá, že muž má vést, být v popředí a žena komunikuje zezadu a jenom šeptá. To je škoda, protože ženy mají schopnost komplexního vidění. Vidí souvislosti a dovedou věci propojit. Tím nechci naznačit, že muži jsou hloupí, jen mají lineární myšlení. Vidí jednu věc, na kterou se zaměří a jedou. Takže ideální by bylo, kdyby se doplňovali. Ale například členové KVL ČR si do představenstva zvolili velmi kritickou a aktivní mladou dámu a zdá se, že ji chtěli právě proto. Ano, oni muži vlastně nemají nic proti tomu, aspoň si myslím. Je jen málo mužů, kteří by ty ženy mezi sebou vyloženě nechtěli. Pokud na té dotyčné nejsou vidět nějaké komplexy, tak ji normálně přijmou. Mnohdy totiž právě ty ženy, které si stěžují na to, že jsou diskriminované, mají samy nějaký problém. Častým argumentem je, že by žena přece nezvládla stejnou práci, jako muž Neuměla by například narubat dost uhlí. Samozřejmě. Jenže o to přece nejde, v pracovním kolektivu nebo v rodině stačí práce rozdělit, ženy mohou vařit kafe a muži třeba zase na oplátku odnesou něco těžkého. Nebudou ale od kolegyň očekávat automatický servis, že přijdou a budou obslouženi. Co byste řekla kvótám? Třeba v podniku na vedoucí funkce, nebo i v představenstvu nějaké komory? Kvóty rozhodně mají svá pozitiva, ale přesto se s nimi musí nakládat opatrně. Například v posledních volbách dopadly ženy tak hrozně proto, že nejsou dané kvóty. “Socdemáci” sice rádi tvrdí, že na to dbají, ale ve skutečnosti to není pravda. Já bych byla pro kvóty, ale jen do jisté míry. Sama jsem viděla, že Zelení nebyli schopní sehnat na kandidátky polovinu žen, protože ty kandidovat nechtěly. V tomto případě by byla kvóta jedné třetiny dobrá. Polovina bylo moc a pak hrozí nebezpečí, že se k funkcím dostane žen dost, ale budou neschopné. Takže kvóty ano, ale ne za každou cenu. A to si klidně může zařídit i členstvo každé komory. Čím to, že v těch mužských parlamentech se členové tak zbytečně hašteří, hašteřivost se přece tradičně přisuzuje ženám. Ale ve skutečnosti je známé, že ženy uvažují praktičtěji: na jednáních se chtějí něčeho dobrat a jít domů. Po tom muži netouží, chtějí se ukázat. Tím, jak se vykecávají, roste jejich ego. Je to jako v přírodě, samečci se chovají podobně. Instinktivně zabírají a obsazují teritorium: časové i prostorové. Ani příslovečným dvěma kohoutům na smetišti nevadí trávit veškerý čas kokrháním a naparováním, kdežto slepice na takové věci čas nemají: musí snášet vejce, pak na nich sedět a pak možná dohlížet na kuřátka. V zásadě platí, že samičky mají od přírody trochu jiné priority než samečci, proto ženy do funkcí nechtějí jít. Já bych taky do parlamentu nešla, protože přesně tohle bych musela poslouchat. Ale abych nebyla nespravedlivá, znám i ženy, které se také chtějí před ostatními natřásat. Ale je to méně obvyklé. Málo žen v “partě” může jednání i komplikovat. Například Petra Buzková si stěžovala, že její kolegové šli večer do sauny a ona ráno zjistila, že si tam domluvili věci bez ní. Ženám se třeba nechce večer jít s nimi na golf nebo do nějakého pánského klubu, ale tam oni už mohou zatím příležitostně spřádat vazby. Hned si mohou něco domluvit a na svou kolegyni si při tom nevzpomenou. A poslankyně se ráno setká s hotovou věcí. To je pro ženy docela handicap. Taky se říká, že ženy takové podobné sítě nedělají. Je jich málo a ještě navíc ta, která se tam probojuje, už není ochotná nějaké kolegyni v tomto pomáhat. Já osobně jsem se s tím nesetkala, ale když jde o peníze a moc, možná jsou ženy nekolegiální. Tak proč bychom vlastně měli chtít, aby ženy ve funkcích byly? Nebylo by pro ně lepší nechat všechno na mužských, když se do toho sami tak hrnou? Když si ženy zvolí za své představitele muže, tak ať tedy pro ně ti muži něco vybojují. Jenže pak ve stylu práce celého odvětví zoufale chybí ženský prvek. Ženský komplexní (nelineární) pohled na věci, ženská praktičnost, ženská intuice. Uvedu příklad jedné brněnské veterinární kliniky, kterou budoval muž. Klinika dodnes řeší problémy, které vyvolaly jeho příliš velkorysé plány. Myslím, že u ženy je například daleko menší pravděpodobnost nesoudného megalomanství. Pavla Hobstová
|