Bojovník s nákazami: Životní osudy MVDr. Ladislava Stypy

Bojovník s nákazami

Životní osudy MVDr. Ladislava Stypy ( 1886-1937) na pozadí historie epizootologie

Ke generaci zakladatelů československé veterinární služby patří i moravsko-slezský zvěrolékař Ladislav Stypa, od jehož narození letos uplyne 120 let. Stejně jako jeho známější současníci, profesoři Vysoké školy zvěrolékařské v Brně F. Ševčík, A. Klobouk, F. Král a K. Macek, se do historie naší veterinární medicíny zapsal svým podílem na úspěších naší veterinární služby v boji s nakažlivými chorobami po 1. světové válce.

Narodil se 13. října 1886 v Slavkově u Opavy v rodině venkovského učitele. Vyrůstal spolu s dvěma bratry a sestrou v českém jazykovém prostředí v těsném sousedství německé Opavy. České národnostní cítění, které mu vtiskla rodinná výchova, se v něm upevňovalo v letech 1897-1905 i studiem na opavském českém gymnáziu, které v té době bylo první a jedinou střední školou s českým vyučovacím jazykem v rakouském Slezsku. Jeho otci patřila od r. 1891 malá zemědělská usedlost s několika domácími zvířaty, s nimiž mladý Ladislav trávil každou volnou chvíli a velmi rád prý pomáhal i na poli a ve stáji. Láska ke zvířatům u něj sehrála hlavní roli při výběru vysokoškolského studia po ukončení gymnázia. Přestože měl mimořádné nadání pro matematiku, rozhodl se nakonec pro zvěrolékařskou školu ve Vídni.

Během pobytu ve Vídni v letech 1905-1912 udržoval s rodným krajem velmi těsné kontakty. Při častých návštěvách domova hrával ochotnické divadlo, pracoval v hasičském dobrovolném sboru a zúčastňoval se nejrůznějších vlasteneckých akcí. Za zvěrolékaře byl slavnostně promován 16. dubna 1910 a oslava úspěšného ukončení vysokoškolského studia utkvěla natrvalo ve vzpomínkách členů rodiny, protože byla završena v té době neobvyklou projížďkou autem po rakouské metropoli.

Do první války

Po promoci působil až do konce roku 1912 jako asistent chirurgické kliniky u tehdejšího rektora, profesora Theodora Schmidta, rodáka z Kralic na Moravě. Na této klinice vykonával v r. 1911 i dobrovolnou jednoroční vojenskou službu. Jeho hlavním odborným zájmem však byly zvířecí nákazy, kterým věnoval i svou doktorskou disertační práci o rezistenci sněti slezinné vůči chemickým látkám. Zpracovával ji na bakteriologickém ústavu u vynikajícího znalce vozhřivky profesora Josefa Schnürera. Doktorát veterinární medicíny mu byl udělen 12. července 1913.

V době získání doktorátu již pracoval na místě úředního zvěrolékaře na nádraží v Olomouci. Působil zde od 1. ledna 1913 do vypuknutí první světové války 28. července 1914. Narukoval do vojenské koňské nemocnice v Tridentu v Tyrolsku, odkud byl brzy přeložen jako vojenský zvěrolékař na srbskou frontu. V r. 1916 byl odvelen na Blízký východ, kde byl přidělen jako zvěrolékař k turecké armády v Palestině. Zde se poprvé setkal s morem skotu, který se v Evropě naposledy vyskytl před 30 lety. Po porážce Trojspolku a jejího spojence osmanské říše se mu podařilo po dobrodružné cestě šťastně vrátit počátkem r. 1919 do vlasti.

Zkušenosti z osmanské říše

Po návratu do Československa nastoupil L. Stypa jako veterinární asistent u zemské veterinární služby v Brně, vedené MVDr. Josefem Životským. Ten Stypu 4. dubna 1919 jmenoval okresním zvěrolékaře v Hustopečích. Stejně jako ostatní českoslovenští úřední zvěrolékaři se za svého působení na Hustopečsku musel potýkat s kritickou zásobovací situací a s komplikovanými nákazovými poměry. K obnovení normálního zásobování obyvatel potravinami pomáhal v letech 1919-20 zejména prosazováním přísných veterinárně policejních opatření proti slintavce a kulhavce skotu a července prasat.

Na podzim r. 1920 se stala ústředním nákazovým problémem mladé československé veterinární služby ochrana státu před proniknutím moru skotu ze sousedního Polska. První vedoucí státní veterinární služby Jan Hamr se zasloužil o rychlé zorganizování tzv. pomocné protimorové expedice, která měla aktivní pomocí čs. veterinárních odborníků při likvidaci moru skotu na polském území předejít proniknutí nákazy na území Československa. Do čela expedice, složené ze 14 veterinárních lékařů a 34 studentů, byl jmenován MVDr. Ladislav Stypa. Pověření touto zodpovědnou funkcí svědčí o tom, že Stypa byl po vzniku republiky považován za vhodnou osobu pro toto poslání kvůli svým zkušenostem z působení na území osmanské říše, kde se mor skotu a další podobné nebezpečné nákazy vyskytovaly dlouhodobě již před vypuknutím první světové války.

Pod Stypovým vedením byla v čs. expedici používána tzv. kavkazská metoda radikální eradikace, při které docházelo k bezodkladnému utrácení všech nemocných anebo podezřelých zvířat. Tato metoda, s kterou se Stypa dobře seznámil během svého válečného působení v Orientu, je dodnes zachycena na vzácném filmovém dokumentu prof. F. Krále. Ten byl natočen na konci roku 1920 v lublinské a białystocké oblasti Polska, kde československá protimorová expedice působila. K povinnostem vedoucího expedice patřila kontrola práce jednotlivých členů a pravidelné posílání situačních zpráv vedoucímu naší veterinární služby Janu Hamrovi. Po celkovém zklidnění situace se vrátil L. Stypa 23. dubna 1921 do vlasti a vedení expedice přenechal MVDr. Břetislavu Fischmeisterovi. Od této doby se začalo provádět i preventivní očkování zdravých jedinců sérem zvířat, která mor překonala. K úplné eradikaci moru skotu v Polsku došlo v únoru 1922 a naše státní území zůstalo touto nákazou nedotčeno.

Selská jízda

Po návratu z Polska působil Stypa ještě skoro rok na Hustopečsku. Po smrti známého vyškovského zvěrolékaře, archeologa a speleologa Floriana Koudelky byl 20. února 1922 pověřen funkcí okresního zvěrolékaře ve Vyškově. Do nedalekých Ivanovic na Hané byl v r. 1922 dislokován Státní séroterapeutický a diagnostický veterinární ústav, vedený Stypovým kolegou z vídeňských zvěrolékařských studií MVDr. Josefem Mackem. Tato první československá veterinární instituce měla za úkol co nejdříve zabezpečit soběstačnost republiky ve výrobě diagnostických prostředků a biopreparátů proti nejzávažnějším nakažlivým chorobám. Dostala se bohužel během 20. let do centra pozornosti různých zájmových, odborných a politických skupin. Střet protichůdných názorů na metody a výsledky práce ústavu vyústil v letech 1930-31 ve známou a dodnes objektivně nevysvětlenou “ivanovickou aféru”. Ta vedla v r. 1931 k odchodu dosavadního ředitele K. Macka do Brna na tamní Vysokou školu zvěrolékařskou a pravděpodobně stála v pozadí přeložení L. Stypy.

Od 13. října 1931 nastoupil Stypa na místo okresního zvěrolékaře ve Znojmě, které se stalo jeho posledním působištěm. Pod vedením moravskoslezského zemského zvěrolékaře MVDr. Ondřeje Doubravy se podílel na řešení hlavního odborného epizootologického problému první poloviny 30. let – moru prasat. Jako úřední zvěrolékař si i na Znojemsku brzy vybudoval pevné odborné i společenské postavení, které podepřel svou veřejnou činností v Sokole a v Selské jízdě. Podílel se také na práci Družstva zvěrolékařů a učil na zemědělských školách v Olomouci a ve Znojmě.

Nová tularémie

Na počátku roku 1937 se poprvé objevila na území Československa nová nakažlivá nemoc – tularémie, o níž se u nás do té doby vědělo jenom velmi málo. S prvními případy uhynulých zajíců a divokých králíků se setkal právě L. Stypa v okolí Valtic. Materiál z uhynulých zvířat posloužil již v březnu 1937 MVDr. J. Křivinkovi a MVDr. O. Potockému z Ústavu patologické anatomie Vysoké školy zvěrolékařské v Brně ke kvalikovanému popisu této nemoci, od něhož se pak odvíjelo tlumení této antropozoonózy v dalších letech. Bohužel L. Stypovi nebylo dopřáno se na této práci podílet, protože nenadále zemřel 28. února 1937 ve Valticích při výkonu funkce úředního zvěrolékaře řešícího výskyt nových případů tularémie.

Autoři tohoto příspěvku měli možnost nezávisle na sobě vidět v průběhu 70. a 80. let 20. st. na vlastní oči důkladně zabalené krabice, skrývající netknutou písemnou pozůstalost L. Stypy. Pietně ji uchovával Stypův syn Marian, známý automobilový závodník, žijící v Brně. Tento materiál nebyl na přání rodiny nikdy rozpečetěn a zpřístupněn k nahlédnutí a byl pravděpodobně po smrti Mariana Stypy skartován.

Druhý Stypův syn Rostislav se vydal ve šlépějích svého otce a vystudoval v první polovině 50. let 20. st. v Brně veterinární medicínu. Koncem 60. let minulého století odešel do emigrace a uplatnil se jako veterinární lékař v Kanadě. Po roce 1989 opakovaně navštěvuje svou brněnskou alma mater, která mu v r. 2004 udělila jubilejní “zlatý veterinární diplom”.

PhDr. J.Šindlář, Ph.D.
a prof. MVDr. R. Böhm, CSc.