Ztráty a zisky na trati Brno – Paříž

Ztráty a zisky na trati Brno – Paříž

Dlouhodobě se diskutuje o potřebnosti a nákladnosti cest do zahraničí, s více či méně vysloveným podtitulem “podniková turistika”. Dovolím si přiblížit realitu cesty do Paříže, o smysluplnosti zde nechci diskutovat.

Vstávám v půl čtvrté, jako k výhřezu dělohy nebo k porodu; letenka je na osmou z Bratislavy, nechávám si rezervu na bloudění po městě v nestálém počasí. Obavy se vyplňují vrchovatě – venku je mlha jak mlíko a navíc pokud dohlédnu, ulice se podezřele leskne. Je pár stupňů pod nulou. Má žena, ač většinou bere podobné výstřelky stoicky, přece jen vstává, vaří kafe a chce, abych jel později, nebo nejlépe vůbec. Nejde to, půvab levných letenek je v tom, že jsou levné, ale nelze je ani vrátit ani vyměnit.

Definice euthanasie

Jedu. Dálnice na Bratislavu je po rozdělení federace v noci téměř osiřelá; přesto na hranicích stojí fronta několika aut, celníci všem bedlivě zkoumají doklady. Na Slovensku se mlha trochu rozjasňuje, teplota klesá a začíná pršet. Na letišti už je čistý led. V letištní hale jsem více než hodinu před odletem. Stojí tu dlouhá fronta s kufry před jedinou otevřenou přepážkou; odlétá několik letů – do Londýna, Paříže, Košic a kdoví kam.

Do letadla nastupujeme včas, ale neletíme, kapitán oznamuje, že musíme být rozmraženi a čekáme, až rozmrazí jiná letadla před námi.

S hodinovým zpožděním odlétáme a přilétáme do Paříže. Naštěstí neprší, je nad nulou a těší mne, že mé hodobožové botky nepromoknou.

Chytám taxíka, spěchám, levné lety nelétají na letiště de Gaula, kam vede metro. Jednání mělo začít v deset, je půl jedenácté, esemeskuji omluvu, jakmile si mohu zapnout telefon.

Jsme na místě. Kolegové mne vítají a stručně opakují, na čem se zatím dohodli; jedná se o definování pojmu euthanasie, vyhovující všem zúčastněným a žertujeme o zmrzlých letadlech a cestujících oprašujících led košťaty.

Vytahuji papíry a spouštím notebook, dělám si poznámky.

V půl druhé děláme přestávku na oběd, zdravím se s předsedou Angličanem Stevenem, který po čtyřiceti letech práce na obvodě prodal praxi a odjel na cestu kolem světa. Prý se raduje hlavně z toho, že nemá povinnost držet neustálou pohotovost. Vypadá odpočatě, asi mu “důchod” opravdu svědčí.

Jednáme do pěti, mezitím odchází prezident FVE, kterému odlétá letadlo do Amsterodamu. Děkujeme francouzskému prezidentovi Christianu Rondeau a prezidentovi UEVP, který zařídil jednací místnost v budově Syndikátu – zdarma. UEVP je sice vrcholnou organizací praktických veterinářů, ale přesto nemá peněz nazbyt. Zaplatí nám letenky, a to je vše.

Letíme s proudem

S Christophem, současným prezidentem UEVP, si bereme společného taxíka.

Cestou zpět vidím z okénka vzdálenou Eiffelovku – je velká jako můj prst a ční nad smrákajícím se městem.

Na letišti už leje, navíc fouká dost silný vítr – lety mají zpoždění. Stavím se do předlouhé fronty k proclení, z osmi okének jsou otevřena tři, nikoho z barevných policistů za přepážkami pomalé tempo ani v nejmenším nevzrušuje. Po odbavení je ještě delší fronta, personál nutí dav k svlékání kabátů, opasků, příležitostně bot, odkládání všeho kovového do detektoru… buzerace nazývaná kontrola bezpečnosti. Svět po 11. září už není jak býval. V Americe mne nutili po několikatýdenním pobytu si zout boty. Desítky minut tečou jako tající sníh, ač jsem měl původně času víc než hodinu, skoro mám pocit, že to odletí beze mne.

Konečně projdu detektorem, jsa pokárán za obsah kapes. Napadá mne, kdo by všechny tyhle práce dělal, kdyby Francie neměla kdysi kolonie.

Vstupuji do haly, která je očividně přeplněná, lety jsou zpožděné, lidé sedí i po zemi. Všude se vznáší cigaretový dým, neboť francouzské řešení kuřáckého oddělení je prosté – v jedné třetině místnosti je natažen oddělující popruh. Kuřárna je ta menší část.

Zpoždění a termín ihned

V celkové vřavě vnímám nesrozumitelné ohlášení našeho letu, “chrocht chrocht Bratislava”. Odložení letu, nebo jen výzva k odletu? Sedám do letadla a přemlouvám baterku v notebooku, vydrž, ať ještě něco mohu napsat. Z okénka vidím noční Paříž, rozeznávám osvětlenou Eiffelovku, dnes podruhé.

Podle letušky jsme nad Basilejí když si kupuji kávu (za 80 korun šálek – nízkorozpočtové lety nemají občerstvení v ceně, rozdíl v ceně letenky by ovšem vystačil na oběd pro menší zájezd). Mám vtíravý pocit, že ji cestou domů budu potřebovat.

Přistáváme celkem na čas

Přijíždím domů po půlnoci – předpisy KVL neumožňují proplatit více než 12ti hodinovou cestu(!), zřejmě abych se neobohatil. Spočítám-li náklady, které by jistě mohly být nižší, kafe za 80 Kč cestou zpět, housku a kafe za 10 EUR tam, oplátku za pozvání na pivo Christophovi (2 třetinky za 8 EUR) a velmi lehký oběd (10 EUR), taxi za 25 EUR tam a polovinu zpět. Připadám si obohacen především o zážitky, bez většiny z nichž bych se vcelku obešel; zejména když vezmu v potaz, že práci za dnešní den budu dělat v sobotu nebo neděli a ještě musím napsat článek do časopisu – termín dodání ihned. Srovnám-li předčasné vzbuzení k porodu či cestě do Paříže, mohu jen uzavřít, že oboje bych nechtěl dělat každý den. Neměnil bych, zvolil jsem si to sám. Jen tím prvním se lidé zvaní veterináři prostě uživí, tím druhým, jak vidno, nikoliv.

MVDr. Jan Bernardy