Léčil jsem zvířata

Léčil jsem zvířata

Pamětník od Hradce vzpomíná, jak se stal veterinářem

I.

Moje mladé začátky

Když jsem s kamarádem nastoupil po maturitních prázdninách do rychlíku na Brno, nebylo mi ještě jasné, který z biologických oborů mi bude souzen. Zda to bude medicína nebo veterinární medicína. V kupé k nám v Pardubicích přesedl sympatický kudrnatý kluk a říká, že chce studovat JAMU v Brně.

S chutí nám předvedl Musorgského Blechu. Prý ji zazpívá před přijímací komisí. Tak jsem se seznámil s budoucím sólistou brněnské opery a pozdější berlínskou hvězdou Rudolfem Asmusem. Byli jsme tři spolužáci z bydžovského gymnázia: V. Soukup, E, Jiránek a já. Čtvrtý v kupé byl již úspěšný posluchač veterinární fakulty, kamarád Franta Mládek ze Žďáru u Staré Paky. Byl již ve druhém roce veteriny a nám se pochlubil, že již pracuje jako volontér na anatomii u Prof. Koldy. Všechny nás přitahoval zpěvák Asmus. Mne kdysi velmi lákalo studium klavíru, zájem však přišel pozdě a vedl by jen ke ztrátě let na konzervatoři. S tím ale rodiče nesouhlasili.

Začal jsem na lidské pitevně

Proto jsem se nejprve zapsal na medicínu a absolvoval v Brně na Údolní prvé přednášky z anatomie člověka. Biologie a botanika byly obory, jež bylo možno navštěvovat na medicíně nebo veterině. Přednášky byly totožné a zkoušky platily na obou fakultách.

K anatomii však patřily povinné pitvy.

Množství formalinového materiálu bylo v roce 1947 dostatek. Zada1i jsme si první pitvy a sledovali zkušenější kolegy, jak rutinně pitvají pohlavní orgány a zapalují si při tom jednu cigaretu od druhé. Tmavé prostředí staré pitevny bylo ponuré a stísněné. Vyvolávalo vzpomínky na nedávné zážitky z náletů ruských letadel na linie zákopů a na olomoucké nádraží.

Kamarád Mládek ze Žďáru mi nabídl, abych zatím u něho bydlel. Byl to starý dům na Kartouzské ulici vedle vlečky, jež sousedila s areálem Vysoké školy veterinární. U sester Zlámalových jsme pak oba bydleli až do konce studií.

Franta mne vzal s sebou na novou pitevnu veterinární a to rozhodlo. Zde se pitvali čerstvě poražení koně a krávy v novém, světlém sále. Pan profesor Kolda byl přísný. Další pitvy jsem již zadal na veterině. Bylo třeba se seznámit s bylinami v botanické zahradě, navštěvovat přednášky Prof. Hykše ze základů biologie i profesora Hanzliána z encyklopedie zemědělství.

Kainovo znamení v kádrovém dotazníku

Prof. Hykeš se snažil nám vštěpovat nově propagované “metody” sovětských vědců. Morozovovi se podařilo vlivem prostředí rozdojit kozla, Lepešinská prokazovala úspěchy sovětské zootechniky na dvou dojnicích: Opytnici a Poslušnici kostromského plemene. Tito první propagátoři sovětské vědy upadli v zapomnění, jedině Pavlov zůstal světově proslulým svou naukou o reflexech a Skrjabin si uchoval své místo v parazitologii.

Čas plynul. Období studia ke zkouškám se střídala s obdobími po zkouškách, jež jsme využívali k prohloubení našich znalostí s herci divadla a baletu a k zdokonalení paměti při nočních seancích u pauzírovaného mariáše desetihaléřového. Nebylo by velkých komplikací, kdyby nepřišlo období tzv. Gottwaldovy výzvy. Tehdejší rektor Prof. Jelínek při plamenném projevu v sále muzea školy prohlásil, že se “bude moci jít pást ten, kdo nevstoupí do rodné strany”. Tak se z nás 95 % stalo kandidáty KSČ.

Přesto jsme se však společně se Sokolem Černá Pole pod vedením bratra Nečase zúčastnili všesokolského sletu v Praze v r. 1948. Tehdy se v sokolském průvodu volalo ”s Benešem na sletiště, s Gottwaldem na smetiště”. Když průvod došel do úrovně Národního divadla, byly už šestnáctistupy protkány policisty v civilu. Ti studenti, kteří se nechali chytit a byli identifikováni, skončili definitivně studia. Bylo jich z našeho ročníku asi dvacet, skončil i syn bratra Nečase. Ostatní měli ve svém kádrovém dotazníku Kainovo znamení. Po roce působení nás tří spolužáků v kulturní komisí skončilo naše členství v ”rodné straně”. Ve studiu jsme však mohli pokračovat.

Začalo krásné léto

Tehdy jsem poprvé též pracoval s koňmi pana Víta v Karlově u Staré Paky, ale mělo to neslavný konec. Pan Vít mne nechal orat na svahu pod tratí, ze zatáčky vyjel vlak od Horek, koně se lekli a uháněli z kopce dolů. Kožené postroje se zpřetrhaly, pluh zůstal na poli. Hospodář byl nakonec rád, že se koně příliš neporanili.

Však v Bajči jsme již s kolegou Poliakem zastupovali ředitele statku a měli k dispozici pár klusáků i kočár. Tak jsme se po hospodářství vozili na kočáře, a ošetřovali i končetiny koní na klusácké stáji Vlkanovo. Bylo suché nádherné léto, nohy se koním dobře hojily, naše sláva rostla.

O dalších prázdninách po zkoušce

z patologie jsme všichni Bydžováci odjeli na praxi na východní Slovensko. Zde práci organizoval dr. Mazanec z Michalovců. Mne poslal na stanici hřebců v Jastrabie u hranice se Zakarpatskou Ukrajinou, kamarádi skončili ve Višném Orlíku a Humenném. Na hranici vylétaly světlice, když zajíc zaběhl do drátů.

Semeno bylo kvalitní

Byla ještě zima, kobyly se, neříjily měli jsme hlavní starost, aby nám hřebci nerozbourali stáj. Byl to jeden bílý lipicán a dva hnědáci noniusové.

U noniusů byl vzhledem k jejich mohutnosti problém dostat se na jejich hřbet a udržet se tam. Když jsme sehnali sedla, byl problém upevnit podbřišník, protože hřebci nejraději stáli na zadních a předníma nohama mávali, kopali. Ale za pár dnů si na nás koně zvykli, chutnal jim cukr. Také se prudce otevřelo jaro a začalo připouštění klisen, protože šly hromadně do říje. Mikroskopicky jsme si kontrolovali semeno našich hřebců, bylo velmi kvalitní. Klisny jsme připouštěli raději dvakrát, zabřezly všechny.

Naše dobrá pověst se začala šířit po prvé kastraci hřebečka, prováděné na louce emskulátorem, vypůjčeným od Dr. Otáhala, rodem z Čáslavi. Ten se na podobné praxi v blízké obci Jinačovice stal vyhlášeným doktorem a po skončení studií v Brně se oženil s místní dívkou. Vesnice v tomto kraji byly bohaté a Slováci si vážili Čechů. S úctou mluvili o prezidentu Masarykovi, který jim dal vystavět kvalitní silnici až do Užhorodu.

Symbióza sedláků s cikány

Jediným problémem byl za vsí tábor cikánů, kteří se tu utábořili před zimou ve staveních, narychlo uplácaných z trávy a bláta. Žili s vesničany v míru až do jarní doby, kdy se po lukách rozlila řeka Tisa a pronikla až do tábora cikánů. Vyřešili to tak, že se přestěhovali do stodol ve vsi. Obsadili i stodolu mých domácích. Hospodářství vedla energická selka Padová s dcerou Marienkou, jež se o mne starala stejně vzorně jako o svého mladšího bratra Ďulu. Chtěla, abych se u nich cítil jako doma. Slavná byla oslava Rudolfa, mého svátku. Padlo na to mnoho rumu a místní lavorovice. Tehdy jsem pil rum naposledy.

Padovi mne měli za vlastního. Paní Padová živila cikány ve stodole, ti jí zase pohlídali výrobu ”lavorovice”, a nic neukradli. Na Velikonoce také přijel hospodář, který pracoval v Kanadě jako dřevorubec. Přivezl dolary a paní Padová za ně koupila v tuzexu v Michalovcích povlečení, záclony, příbory. Hospodář zase sháněl kočár a bílého lipicána s vysokým krokem, aby mohl selku a Marienku o svátcích vozit po vsi a aby sousedé viděli, jak si v hospodářství vede. V utopených loukách po jaru zůstávaly ryby. Nebyl proto pro bratra Marienky problém brzy ráno dojít na luka se sítí, vrátit se s kvalitními rybami nebo střelenou kachnou.

Prášilo se za kočárem

Jaro na jižním Slovensku bylo krásné, teplejší než u nás v Podkrkonoší. Vraceli se čápi a usídlovali se na starých vrbách. Kolem bylo v luzích plno žab, každý večer koncertovaly. Kamarádi Evžen a Vláďa byli na stanicích severněji v Humenném a Vyšném Orlíku. Dohodli jsme si tedy společný výlet o Velikonocích do Štrby. Zde jsme zažili po dva dny silnou chumelenici a zákaz vycházení.

Stihli jsme i výlet s Padovými do lázní Sobraněcké Kúpele i cestu do Vihorlatu. Prý zde byly ještě velké úseky lesa, kam nikdo od války nevkročil. Byly prý dosud zaminované. Naši dva krásní lipičtí bělouši nás však bez problému převezli v novém kočáře efektním vznosným klusem.

Kobyly byly březí

Nádherné jaro skončilo. Kobyly byly většinou březí a hřebci se vraceli do své stáje v Michalovcích. Nás čekalo ještě plno práce se zkouškami třetí státnice a s dokončením dizertační práce, kterou jsem měl zadanou u pana Prof. Koldy. Byla součástí topografické anatomie skotu, přesně partie krční. Deset krav zabitých v závěsu a zmražených bylo rozpitváno. Mně příslušelo podle metodiky provést rozřezání krku krav na deseticentimetrové desky a podle barevných nástřiků vén a artérií provést popis jednotlivých anatomických útvarů. Při popisech zmražených desek nám byl pan profesor ochotně nápomocen. Každý z kolektivu dizertantů pak sám provedl barevné výkresy jednotlivých desek. Soubor prací byl využit ke zdařilé topografické anatomii skotu.

První šéf byl profesor

V posledním roce trimestru jsem byl přijat do funkce asistenta na 1. Interní klinice Prof. Klobouka, jehož jsme si všichni v ročníku nesmírně vážili jako pedagoga i jako člověka. Stal se rektorem Vysoké školy veterinární, v té době byl i kandidátem KSČ, ale po roce klidně vrátil svou legitimaci na stranický výbor vysoké školy. Netoužil po politické kariéře a všechen svůj čas věnoval pedagogické a vědecké činnosti. Pan profesor Klobouk byl v mém životě nejlepším šéfem. Byl přísný, ale velmi lidský, dobře vedl své asistenty a rád poradil vždy co nejpřesněji. Zajímal se hluboce o práci všech dizertantů, které jsme měli na starosti. V té době jsem vedl skupinu studentů, kteří se zabývali problematikou krve skotu. Byla mezi nimi i moje budoucí manželka. Nepříjemné bylo však to, že jsem byl opakovaně z rektorátu upozorňován, že nemohu se svým kádrovým profilem vykonávat pedagogickou činnost. Byl jsem totiž po několik let soudně vyzýván, abych nastoupil na Státním statku Kysibl podle rozhodnutí rozmisťovací komise ministerstva zemědělství. Nepříznivý posudek, který nyní znám, byl dílem spolužáka z gymnázia z Nové Paky, jenž se postaral též o nedokončení studií přítele Evžena Jiránka a nepřijetí na školu spolužáka hraběte Radslava Kinského. V mém případě však pan profesor Klobouk po pět let zajišťoval možnost mé práce na škole potvrzením o mé nepostradatelnosti.

Lojza se pásl

Výhodou práce ve škole byla též možnost splnit během pěti let při práci svou vojenskou povinnost. Byl jsem přidělen ke koňskému pluku a pod vedením majora Kolkopa a plukovníka Haise studoval obory ”koňmo – vozmo”. Praxi jsme prováděli i na koních ustájených v kasárnách na Lidické ulici. Měl jsem na starosti staršího valacha Lojzu. Ten byl vždy ochoten počkat, když mi při překonávání soběšických svahů vojenského cvičiště hrozil pád do malin, nebo při skocích přes protitankové příkopy pád přes hlavu do příkopu. Byl jsem mu za to vděčen a nosil jsem mu cukr. Taky jsme cestovali do košického cvičného prostoru Kalvárie. Dnes tam stojí sídliště pro deset tisíc lidí. Zde mne Lojza vozil na střelnici, skákali jsem přes pevné ohradníky kolem cvičiště a prodělali hrůzy v zákopech, kam cvičně najížděly tanky. Lojza se při tom klidně popásal u lesa.

Vojna skončila, ale vzhledem k “profilu” nebylo možno ve škole dál učit. Tu se objevil na naší klinice Dr. Grim, ředitel veterinární nemocnice v Hradci Králové a měl zájem o mne i mou manželku, která též skončila studia. Nabízel práci u koní a krav, pro manželku místo v laboratoři Státního veterinárního ústavu. Přinesl i papír se slibem bytu “z veřejného zájmu” v Hradci Králové. To rozhodlo.

MVDr. Rudolf Rademacher