Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Zvěrolékaři antického Říma

Zvěrolékaři antického Říma

Římské období antických dějin představovalo nejvýznamnější etapu ve vývoji starověké veterinární medicíny. V tomto období se vlastně poprvé začaly v širším měřítku uplatňovat racionální zásady řecké hippokratovské medicíny jak u hospodářských zvířat využívaných v zemědělství, tak v specializované péči o koně chované pro vojenské, sportovní a společenské účely. Postupné objevování středověkem potlačené tradice antického římského zvěrolékařství se stalo důležitým předpokladem nástupu moderní evropské veterinární medicíny ve 2. polovině 18. století.

Posvátné zvíře

Úlohu zvířat v římské civilizaci podporoval ve všech oblastech života oficiální náboženský kult uctívání zvířat. Ten byl založený na víře, že zvířata jsou rodovými předky lidí (totemismus). Toto pojetí nalezneme i ve známém mytologickém výkladu počátků Říma, podle něhož byli bájní zakladatelé věčného města Romulus a Remus odkojeni vlčicí.

Na rozdíl od převážně obchodnicko-řemeslnické řecké civilizace s centrem na peloponéském poloostrově se obyvatelé apeninského poloostrova zabývali především zemědělstvím, jehož základním odvětvím byla živočišná produkce. Všestranná péče o zvířata představovala v prvních stoletích římských dějin nedílnou součást života římské rodiny, v němž se hlava rodiny (pater familias) starala stejným způsobem o zdraví lidí i zvířat. K typickým prostředkům archaického empirického léčení patřilo víno a zelí. Medicína jako specifický obor lidské činnosti, vyskytující se v té době již běžně u jiných národů, byla dlouho odmítána jako činnost zcela zbytečná pro populaci zdravých a odolných Římanů. Despekt k medicíně podporovaly i xenofobní předsudky zaostalého římského venkovského etnika vůči vyspělejší řecké městské kultuře. Ty byly obsaženy v písemných nebo ústních vyjádřeních některých prominentních Římanů (např. Catona Staršího, Plinia a Cicerona), kteří prohlašovali, že prostřednictvím medicíny chtějí podmanění Řekové přispět k fyzické likvidaci Římanů, aby mohli obnovit svůj dřívější mocenský vliv v helénistickém světě. Teprve od 3.st. př. n. l., po trpkých zkušenostech s morovými epidemiemi, se začínali Římané velmi opatrně a pozvolna otevírat vlivům řecké medicíny a uplatňovat ji při léčení lidí i zvířat.

Hygiena a chirurgie

Nejucelenější obraz chovu a léčení hospodářských zvířat na římském venkově na přelomu naší éry podává spis “Dvanáct knih o zemědělství”, jehož autorem byl v 1. století velkostatkář z okolí Říma Lucius Moderatus Columella. Celou třetinu svého díla věnoval ošetřování, výživě a nemocem skotu, ovcí, koz, vepřů, koní, mulů, oslů, psů, drůbeže, ryb a včel. Poprvé použil ve spojení s výkonem chovatelské a zdravotní péče u hospodářských zvířat (zejména skotu) termín “veterinarius”, jímž byla v dřívějších dobách označována osoba podílející se na rituálním posuzování zdravotní nezávadnosti zvířat a masa určených jako oběť bohům. Velký důraz kladl na dobré hygienické poměry ve stájích, v nichž viděl základní předpoklad pro udržení dobrého zdravotního stavu zvířat. Z chirurgických zákroků věnoval Columella velkou pozornost kastracím a embryotomii. Byl propagátorem nekrvavé kastrace metodou zhmoždění semenných provazců a při obtížném porodu nabádal, aby případný doprovodný chirurgický zákrok vyzněl ve prospěch zachování života matky.

První karanténa

V Columellově spisu se již jako samozřejmost vyskytovala zásada, aby zvířata s nakažlivou chorobou byla ustájena odděleně od zdravých zvířat. Tento názor se opíral o teorii významného římského polyhistora Marca Terentia Varrona (116-27 př. n. l.), jenž sto let před Columellou vyslovil domněnku, že nakažlivé nemoci jsou způsobovány nepatrnými neviditelnými tvory, sídlícími ve vlhkém prostředí, šířícími se vzduchem a dostávajícími se ústy a nosem do těla zvířat. Aby jedno nemocné zvíře nemohlo nakazit celé stádo, doporučoval chovat zvířata v malých skupinách.

Výčet některých nakažlivých nemocí doplněný velmi působivým vylíčením jejich příznaků a dokonce i způsobů léčení (např. svrabu ovcí, moru skotu, vztekliny a antraxu) byl obsažen v slavném didaktickém eposu “Zpěvy rolnické” římského básníka Publia Vergilia Marona (70-19 př. n. l.). Tento první umělecky podaný přehled zvířecích nákaz přiblížil v roce 1943 českým veterinárním lékařům ve Zvěrolékařském obzoru MVDr. Josef Jílek.

Hiposandály a bez podkovy

V římském zemědělství nepatřil kůň mezi nepostradatelná hospodářská zvířata. V porovnání se skotem snižovala jeho plné pracovní využití v roli tažného zvířete absence vhodného postroje a snadná zranitelnost nechráněného kopyta. Římané vyvinuli pozoruhodné úsilí při vynalézání různých kopytních ochran v podobě střevíců (tzv. hiposandalů) z kůže, lýka, kovů, hadrů apod., které upevňovali pomocí řemínků a tkanic k noze. Nejdokonalejší provedení kopytní ochrany představoval kovový plátek z mědi, bronzu nebo železa, opatřený křídly a háčky, aby mohl být co nejpevněji přivázán. Ochranné střevíce sloužily někdy i jako schránka pro léčivé látky, mezi nimiž obvykle nechyběl česnek, ocet a dehet. Ke zpevnění kopyt se doporučovalo dlouhodobé ustájení na tvrdém podkladě (kámen, dubové dlaždice). Římané však nikdy nedospěli k pevnému uchycení kovové ochrany ke kopytu, které se už začalo na sklonku antiky provádět na územích obývaných Kelty. Takovýto způsob považovali za krutý a barbarský. Historii římských hiposandálů a počátků podkovářství připomenul u nás poprvé v roce 1924 profesor Vysoké školy zvěrolékařské v Brně Alois Hanslian ve Zvěrolékařském obzoru.

Kůň se začal v římském prostředí ve větším měřítku uplatňovat od 3.st. př. n. l., kdy se rozhořely dlouhodobé válečné konflikty Římanů za ovládnutí Středomoří. Od této doby se kůň začal těšit stále větší oblibě pro své mimořádné předpoklady pro vojenské využití a kůň se stával nepostradatelnou součástí slavnostních ceremoniálů a okázalých jezdeckých závodů. U některých císařů (zejména Caliguly, Nerona a Hadriana), přerostl obdiv ke koním v hipomanii, jejímž odrazem byl život vybraných zvířat v nepředstavitelném lidském přepychu.

Pouštění zlé krve

Zdravotní problémy koní se postupem času staly nejdůležitějším úsekem římského zvěrolékařství, které se zde dočkalo specializace podle hlavních oblastí uplatnění koní. Vysokou úroveň vojenského koňského lékařství pozdně římské éry potvrzuje nádherné rukopisné dílo “Hippiatrika”, vydané řecky v 10. století v byzantské říši. Toto dílo obsahuje ve formě dopisů odborné rady zkompilované z nejvýznamnějších a dnes již většinou neexistujících římských zvěrolékařských spisů.

Z hlavních autorů, k nimž patřili Apsyrtos a Pelagonius, je z dnešního hlediska nejvíce ceněn Apsyrtos (300-360), vojenský zvěrolékař císaře Konstantina Velikého, všeobecně považovaný za nejvýznamnějšího zvěrolékaře evropského starověku. S jeho jménem spojujeme medicínsky relevantní řešení řady trávicích potíží i provádění obtížných chirurgických zákroků uvnitř těla. Apsyrtos dokázal diagnostikovat velmi nebezpečnou vozhřivku a odlišit ji od chřípěcí. Naše veterinární historiografie mylně přisuzovala zásluhy o rozlišení těchto klinicky velmi podobně se projevujících nákaz moravskému podkonímu Janu z Krušce, žijícímu v 16. st. Na Apsyrtův popis růstu, vypadávání a nahrazování zubů v relaci k dospívání a stárnutí koně úspěšně navázal na přelomu 18. a 19. st. český zvěrolékař Ignác Josef Pešina vypracováním moderní metodiky určování stáří koní podle zubů.

Zvěrolékařskou péčí u závodních koní se proslavil Pelagonius, jenž působil na největším římském hipodromu – Cirku Maximu v Římě. Byl nekritickým stoupencem pouštění žilou a tento chirurgický zákrok uplatňoval i u koní zraněných při závodech. Pouštění žilou bylo v římské medicíně označováno za univerzální metodu, usnadňující rychle a bezpečně zbavit tělo tzv. “zlé krve”, považované za jednu z hlavních příčin nemocí. Z toho důvodu byli každoročně na jaře podrobováni tomuto zákroku i zdraví koně , aby se u nich začala po zimě vytvářet mladá zdravá krev.

Od rituálu k ekologii

Římané si zaslouží naše uznání i v oblasti veterinární hygieny a ekologie. Od iracionálních věšteckých rituálů, prováděných tzv. haruspiky při posuzování vnitřností (zejména jater) obětovaných zvířat, dokázali brzy přejít k racionálnějšímu domýšlení příčin zjištěných změn. Došli k názoru, že patologické odlišnosti na vnitřních orgánech mohou mít souvislost s prostředím, v němž zvířata před smrtí žila. Před založením města proto záměrně vyháněli zvířata na pastvu do míst, kde zamýšleli založit město. Po určité době zvířata usmrtili a po konstatování, že vnitřnosti jsou bez patologických změn, a tedy dané místo je vhodné k životu, zahájili výstavbu nového města.

Čtyři knihy ošetření

Racionální zásady z rituální kontroly masa přenesli do každodenního života, kde na kvalitu masa určeného pro obyvatelstvo dohlíželi městští zdravotní úředníci – édilové. Ti kontrolovali trh s dobytkem, porážení jatečních zvířat, masné krámy a veřejné kuchyně. Závadné maso zabavovali a likvidovali. Starověkými reliéfy, zachycujícími také porážení zvířat v Římě, doplnili v r. 1951 učitelé Vysoké školy veterinární v Brně Jan Hökl a Zdeněk Matyáš ilustrace ke knize “Škody na mase a živočišných surovinách”.

Nad postavením zvěrolékařů v římské říši se zamýšlel v 5. st. právník Publius Vegetius Renatus, kterého můžeme považovat za zakladatele profesní veterinární etiky. Ve spise nazvaném “Čtyři knihy o umění veterinárním a léčení koní” se podivoval nad tím, že zvěrolékař pracující s němým pacientem dostává mnohem nižší odměnu než humánní lékař, jenž má diagnostiku i kurativu ulehčenou tím, že léčí mluvícího pacienta. Konstatoval také , že povolání zvěrolékaře je ve srovnání s povoláním lékaře podceňováno i z hlediska společenského, což vedlo k tomu, že se jím zabývají převážně lidé z nižších společenských vrstev. Přes to všechno Renatus nabádal zvěrolékaře, aby se nesnažili přiblížit lékařům předepisováním drahých receptů a požadováním nepřiměřených honorářů. Tato praxe by poškozovala zvířata, která by byla svými majiteli pravděpodobně ponechávána bez odborného ošetření.

PhDr. Jiří Šindlář, Ph.D.