Některé významné historické skutečnosti z pohledu vztahů člověk-zvíře

Některé významné historické skutečnosti z pohledu vztahů člověk-zvíře

Vztah lidí a zvířat existuje od nepaměti. Jen stěží najdeme někoho, kdo by, nehledě na antropologické a archeologické poznatky, vážně tvrdil, že člověk nepochází z živočišné říše a jeho kořeny a postoje jsou zakotveny někde jinde. Proto je lidská civilizace nerozlučně spjata se zvířaty. Mohli bychom to přirovnat ke dvěma stranám téže mince. Postupně se vztah mezi člověkem a zvířetem měnil. Mrtvé zvíře jako kořist lovce a zdroj potravy, zejména zdroj živočišných bílkovin, bylo s nástupem zemědělství domestikováno ve formě živého tvora. Některá zvířata s postupným rozvojem zemědělství představovala tažnou sílu, která umožňovala obdělávání větších ploch, jiná sloužila k ochraně před škodlivými druhy zvířat nebo jako pomocníci při lovu. Později byly vhodné druhy zvířat používány k vojenským účelům.

Význam zvířat si člověk uvědomoval již od samého počátku své existence. Velmi důležité pro jeho přežití bylo pochopení jejich chování a možnost jeho změny žádoucím směrem. Zde lze spatřovat kořeny domestikace některých druhů zvířat především po nástupu zemědělského způsobu hospodaření. Za domestikovaná zvířata musel člověk zákonitě přijmout i odpovědnost. Musel se o ně ve vlastním zájmu postarat. Jak tato starost vypadala, nám pro nejstarší období ukazuje archeologie. Na základě pramenů z doby před objevem písma jsme schopni poznat pouze obecné rysy tohoto procesu, tzn. jsme schopni zachytit postup ochočování stále nových druhů a změny, které tento proces vyvolal na jejich tělesném habitu.

S vynálezem písma, ke kterému došlo na Předním východě koncem 4. tisíciletí př. n. l., se sice nijak radikálně nemění péče o domácí zvířata, ale pro nás se otvírá další možnost poznání. Písmo s sebou přináší první zmínky o specialistech, kteří byli pověřeni starat se o zvířata. Jde samozřejmě o vrchol ledovce, protože záznamy, které máme k dispozici, pocházejí z prostředí vládnoucí vrstvy orientálních despocií. V prostředí předovýchodních městských států se s těmito specialisty setkáváme v zákonech a nařízeních vladařů. Dosud nejranější zmínku o nich lze najít v zákoníku zakladatele III. dynastie v Uru, vladaře Urnammua (2111–2093 př. n. l.). V prologu k těmto zákonům jsou zmiňováni dozorci nad pastvou skotu a bravu. O jejich povinnostech však nevíme nic bližšího.

První zákonná norma, která obsahuje nařízení související s chovem domácích zvířat, pochází z období vlády Lipit-Ištara, vladaře Isinu v letech 1934–1924 př. n. l. Zákony Lipit-Ištarovy se dochovaly na hliněných deskách, uložených dnes v Univerzitním muzeu ve Filadelfii, a na tabulce s prologem uložené v Louvru. Nacházíme zde především ustanovení na ochranu vlastníka zvířete. V článcích 39–42 jsou vypočítávány tresty za poškození dobytčete. Za poranění kroužkem v nose je viník povinen zaplatit jednu třetinu kupní ceny dobytčete, za vypíchnuté oko polovinu ceny zvířete, za zlomený roh jednu čtvrtinu ceny, stejně jako za poškození ocasu zvířete.

Zatím nejstarší sbírku zákonů v akkadštině představují Zákony z Ešnunny; dochovaly se na dvou hliněných tabulkách uložených v Iráckém muzeu v Bagdádu. Doba jejich vzniku je kladena do období vlády krále Daduše, popř. jeho syna Ibiq-Adada II. (přelom 19. a 18. století př. n. l.). Zákony z Ešnunny sice nepostihují nedbalé zacházení se zvířaty, ale řeší případy, při kterých došlo k poranění zvířat či lidí. Článek 53 řeší případ, kdy jedno dobytče potrkalo druhé tak, že pošlo; vlastníci dobytčat se v tomto případě rozdělili rovným dílem o výtěžek s prodeje přeživšího kusu a o maso uhynulého zvířete. Pokud bylo dobytče trkavé a jeho majitel to věděl, avšak zvíře nezajistil a to potrkalo plnoprávného občana a způsobilo mu smrt, potom vlastník dobytčete zaplatil jako pokutu dvě třetiny miny stříbra (336 g), jak uvádí článek 54. Pokud šlo o otroka, vlastník musel podle článku 55 zaplatit 15 šekelů stříbra (106 g). Poprvé se zde setkáváme i s nařízením, které se týká psů. Pokud pes zabil plnoprávného občana, potom jeho majitel musel zaplatit stejnou částku jako v předchozím případě. Obdobně tomu bylo i v případě, že pes zadávil otroka. Toto ustanovení platilo pouze v případě, že majitel psa byl upozorněn a tedy věděl, že pes je kousavý. S ohledem na jiné písemné materiály nelze vyloučit, že již tehdy byla známa vzteklina a cesty jejího přenosu.

Vrcholem právních norem a předpisů staré Mezopotámie je bezesporu zákonodárné dílo krále Chammurapiho, vládce Babylonu v letech 1792–1750 př. n. l. Panovník nechal svoje zákony vytesat na dioritovou stélu vysokou 2,25 metru. Třetinu čelní strany na vrcholu zaujímá reliéf se sedícím bohem (patrně Šamašem, novější výklad připouští i možnost, že jde o boha Marduka), který předává stojícímu panovníkovi odznaky moci. Pod reliéfem následuje text zákonů uvedený prologem a uzavřený epilogem. Text byl napsán ve vodorovných, rýhou oddělených sloupcích. Originál se dnes nachází v pařížském Louvru.

Vlastní text je členěn do 282 paragrafů, z niž prvních 41 se týká hlavně veřejného pořádku, individuálního postavení plnoprávných občanů – jejich majetkem, manželstvím a rodinou. Jsou zde uvedeny zásady zemědělské a řemeslné činnosti.

O zvířatech pojednává značné množství paragrafů. Zvířata jsou mimo jiné zmiňována i v ochraně soukromého vlastnictví. V paragrafech 57 a 58 jsou řešeny případy, kdy se majitel pole neshodl s pastýřem na spásání pozemku bravem a pastýř i přes zákaz majitele nechal pole spást. Pokuta byla splatná v množství obilí v závislosti na ploše dotčeného pole. Další paragrafy jsou věnovány ceně zvířat a ochraně jejich majitele. Například podle paragrafu 241 je majitel dobytčete, které bylo vzato bezdůvodně do zástavy, odškodněn viníkem jednou třetinou mini stříbra (168 g). Následující dva paragrafy vypočítávají nájemní cenu dobytčete za jeden rok. Přitom je rozdíl mezi zadním (tažným) dobytčetem a dobytčetem předním. Další paragraf řeší případ, kdy najaté dobytče nebo osel byli usmrceni lvem. V tomto případě škodu nese majitel zvířete.

Kodex se zabývá i povinnou péčí o zvířata. V paragrafu 245 připomíná, že pokud si někdo najal dobytče a nechal je uhynout z nedbalosti nebo bil dobytče tak, že pošlo, nahradí majiteli dobytče dobytčetem. Stejná náhrada připadá v úvahu i tehdy, když si najaté dobytče zlomí nohu nebo je mu prodřena krční šlacha. V případě, že nájemce vyrazil dobytčeti oko, zaplatí majiteli polovinu kupní ceny zvířete ve stříbře. Pokud byl dobytčeti zlomen roh, přeříznut ocas nebo mu byl poškozen hřbet, zaplatí viník majiteli pětinu kupní ceny ve stříbře. V případě, že najaté dobytče bylo “udeřeno bohem” a nájemce při bohu odpřísáhl, že na jeho uhynutí nenese vinu, bude beztrestný. Další ustanovení jsou podobná zákoníku z Ešnunny v případě potrkání dobytkem nebo zadávení psem. Zvířata byla považována za věc, tedy náhrada za uhynulé či poraněné zvíře je velice obecná, téměř vždy se hovoří o určitém zlomku jejich tržní hodnoty. Zvířata byla mimo jiné v Babylonu používána i k trestání provinilců. Zanedbání péče o osivo a pole bylo trestáno usmýkáním viníka dobytkem na zanedbaném poli.

V Chammurapiho zákoníku jsou zmiňovány i povinnosti pastýřů stád. Jestliže pastýř nechal uhynout dobytče nebo ovci, byl povinen nahradit kus za kus. Za podvody byl pastýř trestán vrácením desetinásobku toho, co zpronevěřil majiteli stáda. Pokud bylo svěřené dobytče usmrceno lvem nebo zasaženo bohem, škodu nesl pouze majitel zvířete. Pokud byl však pastýř nedbalý a ve stádu se rozšířila prašivina, nesl škodu pastýř a musel majiteli nahradit uhynulá zvířata. Nyní se přímo dostáváme k paragrafům, které jsou věnovány veterinární péči, tedy k problematice dosavadními právními normami neřešené. Jestliže dobytčí nebo oslí lékař provedl na dobytčeti nebo oslu těžkou operaci a vyléčil je, vlastník dobytčete nebo osla dá lékaři jako jeho mzdu šestinu tržní ceny zvířete; jestliže však lékař provedl těžkou operaci na dobytčeti nebo oslu a způsobil jejich skon, dá vlastníku dobytčete nebo osla pětinu jejich tržní ceny. Zvěrolékaři jsou v Chammurapiho zákoníku zmiňováni jako asú alpim (lékař dobytčete) a asú imerim (lékař osla). Podle znění příslušných paragrafů se zdá, že zvěrolékaři, podobně jako lékaři, byli na úrovni řemeslníků, stejně jako oni se sdružovali do cechů a podléhali “náčelníku veterinárních lékařů (rab así)”.

Všechny výše uvedené zmínky ze zákoníků nebo kodexů vládců jednotlivých městských států nás informují o způsobech zacházení se zvířaty a s péčí o ně. Zvířata jsou pojímána jako věc, majetek, tedy zcela totožně jako v římském právu, ze kterého vycházejí současné právní normy.

Vývoj právních předpisů k ochraně zvířat proti týrání na území ČR

Chování člověka ke zvířatům se v minulosti řídilo pravidly, jejichž dodržování bylo dobrovolné a jejich porušování tak nebylo postižitelné. Taková pravidla představovala jen morální normu a neposkytovala vždy zvířeti ochranu v případě jeho týrání. V průběhu vývoje společnosti byla proto některá pravidla vyjádřena státem uznávanou normou (např. zákonem, nařízením nebo vyhláškou) a byla stanovena jejich vynutitelnost státní mocí. Morální norma chování člověka ke zvířatům se tak stala normou právní.

První hlavní právní normou upravující vztah člověka ke zvířatům na území našeho státu bylo nařízení č. 31/1855 říšského zákoníku (ze dne 15. 2. 1855), jímž se vydává zákonný předpis proti týrání zvířat. Přestože je dnes zrušeno, stejně jako ostatní právní normy později uváděné, je pozoruhodné dobou svého vydání, vlastnickými vztahy k týranému zvířeti i osobou, která jej podepsala. Chtěli bychom jen připomenout, že první obecně citovaná a uznávaná právní norma “The Cruelty to Animal Act” byla podepsána až 15. srpna 1876 anglickou královnou Viktorií. Pro úplnost nabízíme český překlad: Nařízení ministerstva vnitra ve shodě s Nejvyšším policejním úřadem z 15. února 1855 s platností pro všechny korunní země s výjimkou vojenských újezdů. Kdo obecně pohoršlivým způsobem týrá zvířata, ať už jsou jeho vlastní nebo ne, bude potrestán politickým úřadem nebo c. a k. policejním úřadem v místech, kde je tento zřízen, podle § 11 císařského nařízení z 20. dubna 1854, Říšský zákoník č. 96. Pokud jsou určité způsoby takového týrání zaznamenány častěji nebo se stávají obvyklými, potom má zemská vláda vyhrazeno právo vystoupit proti nim zvláštními zákazy.

Vůbec je třeba konstatovat, že v období rakouské monarchie, později Rakousko-Uherska, jsou velmi časté výnosy i jiné právní normy. Týkalo se to téměř všech odvětví života. Vznikaly dokonce spolky na ochranu zvířat, které v souladu s dobou vystupovaly proti týrání a zneužívání zvířat. Poukazovaly na jejich užitek a mravně působily na široké vrstvy obyvatelstva. Svou úlohu zde sehrála i církev, která vydala celou sbírku studií o antropomorfistickém pojímání života zvířat s názvem “Člověk a zvíře”. Nejčastější jsou úpravy při železniční dopravě zvířat. Bylo například nařízeno chránit zvířata před nepříznivými povětrnostními vlivy nebo přeplňovat vagóny. Upraveno bylo použití živých zvířat k výuce nebo jiným pokusným vědeckým účelům. Samozřejmostí bylo úřední schválení lékařských učeben nebo v případě potřeby povinnost poskytnutí narkózy. Bylo zapovězeno ničení vajec a hnízd volně žijících ptáků, zejména pěvců. Zvěř nebylo možné chytat do ok, lovit ryby pomocí dynamitu a podobných třaskavin. Platila celá řada pravidel pro prevenci a proti šíření “zvířecích morů”. Za nejdůležitější právní normy, které se přenesly i do právního řádu nově vzniklé Československé republiky, lze považovat:

– vyhlášku zemského prezidenta ve Slezsku č. 8/1899 (ze dne 7. 1. 1899) se zákazy zlého nakládání se zvířaty, ve znění nařízení prezidenta zemské zprávy politické pro Slezsko č. 18/1926 (ze dne 24. 7. 1926),

– vyhlášku místodržitele na Moravě č. 61/1901 (ze dne 5. 11. 1901), kterou se vyhlašují předpisy proti týrání zvířat ve znění vyhlášky č. 51/1914 (ze dne 3. 7. 1914),

– vyhlášku místodržitele pro Čechy č. 45/1902 (ze dne 31. 5. 1902) o zamezení týrání zvířat.

První republika plynule navázala na právní předpisy o ochraně zvířat Rakousko-Uherska a navíc dne 6. 3. 1924 v Praze podepsala Úmluvu o ochraně užitečného ptactva v zemědělství (Sbírka zákonů a nařízení č. 205/1924 Sb. – dnes zrušeno). Celou dobu existence samostatného československého státu bylo pečlivě a důkladně připravováno nařízení o ochraně zvířat proti týrání. Šlo o obecný předpis zakazující týrání zvířat, který sám o sobě stačil k potrestání každého občana, ať jednal úmyslně nebo se jen dopustil opomenutí. Vládní nařízení č. 106/1939 Sb. (ze dne 27. 3. 1939), o ochraně zvířat proti týrání, bylo za 2. světové války ještě dvakrát novelizováno vládními nařízeními č. 108 a 109/1941 Sb., ale s ohledem na datum svého přijetí (12 dní po zřízení Protektorátu Čechy a Morava) bylo zrušeno dekretem prezidenta republiky jako zákon z doby nesvobody.

Došlo tak k přerušení kontinuity téměř na 50 let a týrání zvířat skoro vymizelo z našeho právního řádu. Dohledem nad dodržováním vládního nařízení č. 106/ 1939 Sb. a právními předpisy vydanými na jeho základě (např. nařízení, které zapovídalo cpaní hus a kachen) bylo pověřeno ministerstvo vnitra. Osoba, která měla dozorovat činnosti se zvířaty, byla povinna do rukou přednosty místně příslušného úřadu složit následující slib: “Slibuji na svou čest a svědomí, že dozor nad dodržováním předpisů o ochraně zvířat proti týrání, jímž jsem byl pověřen, budu v obvodu mi přikázaném vykonávati s největší svědomitostí a nestranností a s náležitou rozšafností, že nepřekročím meze svého oprávnění a že budu přesně dbáti pokynů daných mi v instrukci nebo jinak úřadem.”

Celá sada právních předpisů o ochraně zvířat proti týraní byla připravována 7 let (srovnejte prosím s dnešními zákony), měla logickou stavbu a dobrou provázanost. Na tehdejší dobu byla velmi dobrou a moderní soustavou právních norem opírajících se o tehdy nejnovější vědecké poznatky. Neutápěla se v jednotlivostech, ale do nejmenších podrobností se zabývala podstatnými věcmi, jako jsou: používání zvířat k pracím, chování zvířat v hospodářství nebo v domácnosti, dopravou a hnaním zvířat, zejména je-li s nimi obchodováno, zapovídala zbytečné a surové trestání zvířat, stanovovala pravidla pro užívání zvířat v dolech, jejich používání k vědeckým, léčebným a vyšetřovacím účelům. Zabývala se dále problematikou usmrcování zvířat, porážením teplokrevných zvířat, zabíjením ryb a jiných studenokrevných živočichů (i bezobratlých). Byla zde právně čistě řešena celá řada oblastí, včetně poměrů k jiným právním předpisům. Teď ať někdo tvrdí, že nemáme tradici v ochraně zvířat, že je to nová věc, která až teď přichází tzv. “do módy”, a musíme se ochraně zvířat učit od jiných evropských států! Není to čistě náhodou trochu jinak? Co myslíte?

Zvířata Třetí říše aneb domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust

Rádi bychom své historické sondy zabývající se vzájemným vztahem lidí a zvířat zakončili obdobím, jehož kulty a symbolika jsou úzce spjaty se zvířaty a patrně nemají v dlouhé historii lidstva obdoby. Úřady Třetí říše vydaly v období duben 1933 až únor 1942 třicet dva právních předpisů týkajících se ochrany zvířat a přírody. Při pověstné německé důkladnosti nikoho jistě nepřekvapí, že zákonné normy se soustředily mimo jiné i na oblast výchovy a vzdělání, na chovy ptáků, větrání a osvětlení stájí, cirkusů a pojízdných zvěřinců, kování koní (dokonce formou zákona) nebo na zákaz chovat drobná domácí zvířata osobám židovské národnosti.

Základem poněkud neobvyklého pohledu na postavení zvířat a na jejich roli byla pokřivená darwinovská biologie. Z pohledu rasistické ideologie bylo používáno vysoce výbušných slov, sloganů a metafor oslavujících boj o přežití, konkurenční boj, přirozený výběr, vítězství nejzdatnějšího, přednosti dravců, pohrdání slabými a výjimečnost určitých kmenů. Některé druhy zvířat, zejména jejich chování, se pro nacisty staly vzorem pro vztah k lidem, které považovali za biologicky méněcenné (Židé, Romové, homosexuálové a duševně nemocní). Nacisté vraždili ve jménu přírody a dovolávali se přitom vztahů mezi zvířaty. Nedemokratický režim vytvořil rasově biologicky nadřazené společenství Árijců a nešetřil prostředky při financování rasisticky zabarvené vědy při zakládání různých institucí nebo při získávání slavných vědců pro podporu nacistických bludů. Příkladem byl i osud Konráda Lorenze, pozdějšího nositele Nobelovy ceny za etologii, který ochotně a nadšeně propagoval rasismus a judofobii. Dnes lze jen stěží zvážit všechny dobové souvislosti, snad je možné porovnání se socialistickým režimem, ale ani takový způsob není dokonalý. Právě Lorenzův případ ukazuje, jak neskutečné bludy mohou podporovat a propagovat i ti nejlepší vědci. Je samozřejmě otázkou, jaké důvody ho k takovému postoji vedly.

Charakteristickým rysem nacistického zla byla skutečnost, že se zvířaty se v Třetí říši zacházelo nesrovnatelně lépe než s lidmi – příslušníky podřadných skupin, kteří se stali cílem diskriminace, věznění a vyhlazování. Přísné zákony na ochranu zvířat byly přijaty právě nacisty. Přijaté zákony do nejmenších detailů stanovovaly, jak se má člověk o zvířata starat, chránit je, dopravovat, používat i zabíjet. Spokojená existence zvířat vycházející z dobré kvality života byla prioritou. Svou roli sehrál i vztah k vegetariánství. Nacistické špičky (Adolf Hitler, Rudolf Hess, Josef Goebbels, Heinrich Himmler) byly z různých důvodů vegetariáni, ale dokud probíhala válka, nebylo možné provést revoluci v produkci potravin. S rozšiřováním vegetariánství mezi širokými vrstvami obyvatelstva, či dokonce s jeho násilným zaváděním, bylo počítáno až později.

Jistě by bylo možné najít řadu pozoruhodných skutečností, počínaje neobvyklým postavením veterinárního lékaře Friedricha Webera, který byl významným poradcem Adolfa Hitlera, přes rituální porážky a obětování. Rovněž postavení vlka jako symbolu árijské čistoty a koně jako věrného druha ve zbrani mělo velký význam. Samostatnou kapitolu představují biologické pokusy na lidech (samozřejmě příslušnících méněcenných ras). Velká pozornost byla věnována jednovaječným dvojčatům. Právě takovou činnost označil za nepřijatelnou na Norimberském procesu jeden ze zástupců tehdejšího Československa František Tržický. Zajímavé jsou postoje a názory H. Himmlera, ovlivněného buddhistickou filozofii, který byl původním povoláním chovatel kuřat a provozovatel líhně. Paradoxně tyto názory a zkušenosti mu byly inspirací pro budování a provoz koncentračních táborů.

Je velmi obtížné i ošidné hledat společného jmenovatele hrubě nastíněných historických kapitol z pohledu lidí a zvířat. Základy a zásady chování člověka ke zvířatům jsou však překvapivě jednoduché až prosté. Nechtějme je komplikovat nebo zamlžovat. Přidržme se preambule našeho zákona na ochranu zvířat proti týrání: “Zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory, schopnými na různém stupni pociťovat bolest a utrpení, a zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka.”

Literatura u autorů.
Ing. Zdeněk Burda, CSc.
PhDr. Ivana Sýkorová, Ph.D.