Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Jubilea zakladatelů a budovatelů veterinární medicíny u nás

  Z HISTORIE VÝUKY

Životní jubilea významných lidí, kteří se zasloužili o rozvoj naší společnosti, ať již prostřednictvím tvorby materiálních, vědeckých či kulturních hodnot, si s úctou k nim většinou připomínáme.

Profesor PhDr. et MUDr. Jan BeËka (autorka obrazu: Ing. ech. Sylva Dykov·, 1978)

 

Při této příležitosti hodnotíme jejich význam pro lidskou společnost, a to tím věrohodněji, než se mnohdy stávalo za jejich plodného života, neboť nám v tom napomáhá uplynulý čas, který je svědkem a spravedlivým soudcem jejich úspěšnosti. Vzpomínáme na jejich životní osudy, morální vlastnosti a pracovní elán, kteréžto atributy ovlivnily nejen jejich životní úspěchy, ale i úspěchy jejich spolupracovníků a celé naší společnosti. V minulém roce jsme vzpomněli 50. výročí od úmrtí veterinárního anatoma a zakladatele Brněnské školy Československé veterinární morfologie pana profesora MVDr. Jana Koldy, DrSc. O tom jste se jistě dočetli ve Zvěrokruhu, který vyšel v únoru tohoto roku. Podle dat narození vzpomeneme v roce 2009 dalších jubilujících velikánů veterinární vědy u nás. U příležitosti 120. výročí narození profesora Bečky a profesora Lenfelda v měsíci únoru si připomeneme i tyto dvě významné osobnosti Vysoké školy zvěrolékařské v Brně a vzpomeneme jejich zásluh o rozvoj veterinárních věd a zásluhy o výchovu celé řady úspěšných zvěrolékařů u nás.

Profesor PhDr. et MUDr. Jan Bečka, MVDr. h. c. in memoriam

Narodil se 28. února 1889 v Praze. Zde studoval gymnázium v Truhlářské ulici a maturoval v roce 1908. V témže roce začal studovat na Přírodovědecké fakultě České univerzity Karlovy a Ferdinandovy v Praze obory chemii, fyziku a matematiku. Studium zde ukončil v roce 1912, obhájil disertaci na téma Příspěvek ke studiu keratinů a složil předepsané rigorózní zkoušky.

Získal tak doktorát filozofie. Zároveň studoval medicínu na lékařské fakultě téže univerzity v letech 1909 – 1918. Při studiu byl krátce asistentem v Ústavu lékařské chemie na téže univerzitě a přijal též místo náhradního asistenta u profesora Jaroslava Formánka na Zemědělském oboru Vysokého učení technického v Praze-Dejvicích (budoucí Vysoká škola zemědělská pro výuku zemědělských inženýrů).

Na tomto vysokém učení technickém vyučoval zvěrolékařské disciplíny, nám již známý prof. MVDr. Theodor Kašpárek. V r. 1914 mladý Bečka nastoupil jako asistent v Hygienickém ústavu u profesora Kabrhela na pražské lékařské fakultě a zde působil při studiu medicíny po celou dobu válečných let. V r. 1917 byl přidělen ke zdravotní komisi v Albánii, kde byl až do své promoce na Lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze, tedy do května 1918. Po promoci, ke konci války, byl přidělen jako lékař do nemocnice v Sarajevu. Odtud se vrátil až po skončení války v prosinci zpět na Hygienický ústav Lékařské fakulty v Praze a pracoval i v Ústavu fyziologie u profesora Edvarda Babáka na mikroanalytických a sérologických tématech výzkumu. V roce 1919 zjara odešel jako vojenský bakteriolog a hygienik na Slovensko do Košic a vrátil se zpět v říjnu, neboť byl Ministerstvem školství a národní osvěty Československé republiky jmenován adjunktem a přednostou Ústavu lékařské chemie na nově založené Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Záhy se v roce 1920 habilitoval z lékařské chemie a potravinářství. Na to byl v témže roce jmenován mimořádným profesorem. V roce 1921 vydal jako jeden z prvních profesorů nově založené Vysoké školy zvěrolékařské v Brně učebnici lékařské chemie. Její první část zahrnuje chemii anorganickou, druhá část chemii organickou a třetí část chemii fyziologickou. Tato přehledná a stručná učebnice lékařské chemie byla určena především pro veterinární mediky a sloužila studentům v dalších nově uspořádaných vydáních ještě v 50. letech minulého století v poválečném období. I já jsem měl možnost se připravovat na zkoušku z veterinární chemie u profesora Janečka v roce 1953 z této zdařilé učebnice. Aby navázal styky s odbornými výzkumnými centry v cizině, v roce 1922 navštívil Švýcarsko, v následujícím roce Jugoslávii a v letech 1924 – 1925 Kanadu, USA a Anglii. Po návratu z ciziny přednášel odborné veřejnosti a studentům o vědecké práci v zahraničí a srovnával výsledky naší české vědy a zdůrazňoval, že i při našich počátečních fázích budování vysoké školy zvěrolékařské a v našich skromných podmínkách se nemusíme za výsledky výzkumu stydět.

 

Profesor PhDr. et MUDr. Jan Bečka

Měl totiž za sebou i řadu aktuálních výsledků ve vědě, řadu úspěšných publikací a plánů, které realizoval s kolektivem spolupracovníků. Podařilo se mu zorganizovat nadstavbu budovy, kde Ústav lékařské chemie sídlí do dnešní doby, takže zde vznikly nové moderní laboratoře, pracovny pro výzkum, laboratoře pro výuku studentů a vyšetřovací provozy pro zakázky z praxe. V roce 1926 byl jmenován řádným profesorem. V následujících letech 1927 – 1929 se stal rektorem Vysoké školy zvěrolékařské v Brně a na to v roce 1929 až 1931 jejím prorektorem.

Titulní list Bečkovy učebnice lékařské chemie, její druhé, opravené vydání z roku 1946

 

Brožura s odbornými posudky o Bečkově specialitě: Miral.

Vědecká činnost profesora Bečky zasahuje do řady oborů lékařské chemie a oborů příbuzných. Zabýval se zpočátku sérologií a publikoval v oblasti zdravotnické hygieny.

Zabýval se též toxikologií u domácích zvířat a studoval a zavedl kapkovou metodu srážlivosti bílkovin. Po návratu ze studijní cesty po USA a Kanadě, kterou realizoval za podpory Rockefellerovy nadace, se zabýval studiem výroby inzulínu a publikoval nové objevy o jeho výrobě. Tuto metodu ztvrdil svým patentem v roce 1927. Studoval i otázky v oblasti inzulínů rostlinných a syntetických. Velmi objevné jsou jeho práce o biochemii hořčíku. Studoval vztah hořčíku k biogenním prvkům, především k vápníku a fosforu a osvětlil význam a zajímavou úlohu magneziového iontu v minerálním metabolismu v organismu. Na základě svých poznatků a poznatků z výzkumů svých spolupracovníků zavedl do terapie jak humánní, tak především veterinární medicíny hořčík ve formě koloidního roztoku hydroxidu hořečnatého pod názvem Polysan.

 

Fotografie z pobytu profesora Bečky v Torontu na studijní cestě v roce 1924 (profesor Bečka vpravo)

Na výrobu tohoto léčiva získal patent v roce 1928. Využil a navrhl k jeho výrobě hydroxid hořečnatý ve dvou formách. Pro zevní použití to bylo ve formě pasty, a to pro léčbu kožních onemocnění, onemocnění sliznic a tkání poškozených zhmožděním či zánětlivým procesem.

Profesor Bečka v laboratoři za pracovním stolem

 

Pro injekční aplikaci navrhl využít hydroxid hořečnatý v emulzi. Tento preparát byl úspěšně používán jako popudový lék k vyprovokování obranyschopnosti organismu, na podporu fagocytózy, posílení autonomního nervového systému a pro podporu stabilního minerálního metabolismu, zejména vápníku. Řadu prací věnoval Bečka otázkám minerální výměny látkové, a to ve vztahu k chorobám, jako je osteomalacie u krav a křivice u mladého skotu. Z jeho poznatků v této oblasti vyplynuly studie o významu diagnózy acidózy či alkalózy v organismu a možných léčebných úpravách v tomto směru. Studoval fyziologické a patologické procesy ve zvířecím těle. Byly to studie zaměřené na osvětlení škodlivosti acidózy pro organismus. K přeměně acidózy na alkalózu použil též magnezium hydroxid. Svým osvětlením biochemizmu řady chorob přispěl k poznání jejich etiologie a úspěšné léčbě. Například tak pomohl v tehdejší době významně veterinární praxi při léčbě hromadných výskytů osteomalacie zvláště u skotu. Profesor Bečka prosazoval vyrovnanou minerální výměnu látkovou jako základ pro progresivní výstavbu zdravého organismu a pro jeho nenarušené fyziologické funkce.

Vedle Polysanu vyvinul a uvedl do běžné praxe specialitu Miral pro veterinární praxi a pro účely humánní Kalmafos. Profesor Bečka též studoval biochemii zánětu a biochemii rány. Významné jsou i jeho studie zabývající se stárnutím, imunitními reakcemi a prověřováním druhotných vlastností bílkovin v normě i patologii.

Když získal profesor Bečka patent na výrobu Polysanu, řada vědců, veterinářů a lékařů v praxi publikovala své výsledky získané při používání tohoto léčiva. Vynikající výsledky úspěšné léčby byly dosahovány v široké paletě chorob. Z autorů těchto publikací to byli profesor Karel Pardubský, docent Emil Přibyl, MVDr. Richard Harnach, docent Jaroslav Lebduška, MVDr. Alfréd Srnetz z Vysoké školy zvěrolékařské, dále profesor MUDr. Antonín Trýb, dermatolog z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Byli to veterináři a lékaři z praxe jako např. MVDr. Višinka, MVDr. Zlámal, MVDr. Havlík a MUDr. Rapant.

Bečka založil a vybudoval při Ústavu lékařské chemie na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně Oddělení pro soudní chemii a toxikologii. Toto oddělení bylo základem pro veterinární toxikologii u nás. Směrováním svého rozsáhlého výzkumu položil též základ pro vznik a rozvoj veterinární, možno říci klinické biochemie u nás, neboť dovedl ideálně aplikovat teorii základních oborů veterinární a humánní medicíny v praxi. Jeho publikace a výsledky výzkumu vyvolávaly vždy odezvu u praktických lékařů a veterinářů u nás a podněcovaly je k ověřování a bádání v jeho smělých námětech dalšího výzkumu. Bečkovy nálezy byly jimi potvrzeny a uznávány.

 

Nadstavba budovy ústavu lékařské chemie v polovině 20. let

Zajímavý byl růst vědeckého profilu profesora Bečky. Jeho velké nadání a talent k experimentálně badatelské práci vysoce hodnotil již profesor Kabrhel, přednosta Ústavu hygieny Lékařské fakulty Karlovy univerzity v Praze, když tam Bečka působil v době studia lékařství.

Prof. Bečka – sportovec

 

Již jeho objevy o koagulaci bílkovin a zvláště o minerálním metabolismu získaly mezinárodní ohlas. Byl řádným členem Biologické společnosti v Brně a Moravské přírodovědné společnosti. Těsně před okupací naší republiky v roce 1938 měl Bečka možnost odejít do USA, kam ho prý lákal sám profesor Albert Einstein do týmu vědců pro výzkum atomové energie. Toto pozvání mu prý tlumočil profesor Oppenheimer. Bečka tuto nabídku, pravděpodobně vzhledem k složité politické situaci v Evropě, odmítl (podle vzpomínek jeho spolupracovníka docenta Reka ve Věstníku Společnosti veterinárních lékařů z r. 1972). Bečka vychoval řadu vynikajících odborníků. Byl to v prvé řadě profesor MVDr. Emil Přibyl, který se habilitoval pro obor chemie v roce 1926 a vedl v Ústavu lékařské chemie u profesora Bečky Oddělení soudní chemie a toxikologie. V roce 1929 byl docent Přibyl jmenován profesorem pro obory chemie, toxikologie a kontrolu léčiv. Později v roce 1935 se stal profesorem porodnictví a přednostou porodnické kliniky na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně.

Dále to byl profesor MUDr. Šula, který se stal vedoucím druhého chemického ústavu na Fakultě všeobecného lékařství Karlovy univerzity v Praze. Další spolupracovník profesor MVDr. Antonín Janeček se po osvobození v r. 1945 vrátil na opuštěný Ústav lékařské chemie do Brna, stal se zde přednostou ústavu a působil zde až do roku 1965. Dále to byl MVDr. Leopold Rek, který se též po r. 1945 vrátil na Vysokou školu zvěrolékařskou a působil zde jako docent výživy a dietetiky.

Z politických důvodů byl však v roce 1949 z ústavu propuštěn a odešel na okres Prostějov, kde působil v praxi. Patřil k úspěšným Bečkovým asistentům. V roce 1972 ve Věstníku společnosti veterinárních lékařů na profesora Bečku vzpomíná. Vedle vysokého ohodnocení a uznání Bečkových odborných a lidských kvalit, které vyzvedl i profesor Emil Přibyl (Veterinářství 1946, č. 3 ) a profesor Antonín Janeček v odstupu 15 let od jeho úmrtí, docent Rek vzpomíná na Bečkův osobní život. Zvláště vyzdvihuje jeho vynikající povahové vlastnosti, dále pak zájmy sportovní a společenské. V létě se profesor Bečka věnoval intenzivně turistice, hrál tenis a spolu s profesorem Vackem organizovali vybudování sportovišť v areálu Vysoké školy zvěrolákařské v Brně. Byl i náruživý zahrádkář a na zahrádce u chemického ústavu se této činnosti v době aktivního odpočinku mezi vědeckým bádáním věnoval. V zimě velmi rád lyžoval a studenty podporoval ve Spolku veterinárních mediků.

 

Budovatelé a propagátoři sportování na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně (zleva – prof. Bečka, paní Bečková a vedle ní profesor Tomáš Vacek, fyziolog)

V plné aktivitě, rozmachu pedagogické a vědecké práce přišel rok 1938, mnichovská tragédie a záhy nato okupace Československa. Prof. Bečka se nebál v přednáškách po 15. březnu 1939 otevřeně odsoudit nacistickou okupaci. Byl členem ilegálních hnutí vysokoškolských profesorů a působil ilegálně v odbojové organizaci Obrana národa.

Prof. Bečka – In Memoriam

 

Pomáhal rodinám zatčených a věřil, že tyto útrapy odezní, a tak se připravoval na osvobození a opětné působení ve svobodné vlasti. Jeho osoba však byla podezřelá a nežádoucí pro fašistický režim hitlerových přisluhovačů, a tak byl dne 24. 11. 1941 v 10,30 hod. zatčen. Byl vězněn přes dva měsíce v Kaunicových kolejích v Brně v cele č. 64 a odtud byl 4. 2. 1942 odvezen do koncentračního tábora do Mauthausenu. Utýrán k smrti zde onemocněl a již 25. února 1942 ve věku nedožitých 53 roků zemřel. V roce 1990 v únoru jsem měl možnost i já uctít památku obětí nacismu, tedy i profesora Bečky a profesora Tomáše Vacka z naší Vysoké školy veterinární, neboť jsem byl členem delegace, která byla vypravena vysokými školami z Brna do Mauthausenu a zde jsme se zúčastnili pietního aktu za umučené.

Z dalších účastníků tam byl též profesor Jaroslav Konrád, tehdejší rektor, docent Jaromír Šikula – botanik, a docent Jiří Filka – fyziolog. Vrátili jsme se do Brna hluboce dojati.

Tak byl zlikvidován velký člověk, odborník světového formátu a osobnost vzácných povahových vlastností. Ten, který vykonal pro světovou medicínu velký kus práce, ten, který kolem sebe šířil životní optimismus, dobrou pracovní pohodu a odvahu překonávat problémy a situace na první pohled neřešitelné. Svým příjemným přístupen k lidem, s každým bez rozdílu si získal profesor Bečka spoustu přátel nejen mezi kolegy a spolupracovníky, ale i mezi studenty a vůbec. Proto byl tak úspěšný a je nám i budoucím generacím zářným vzorem.

 
Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.,
Klub dějin veterinární mediciny a farmacie VFU Brno