Pokračování z minulého čísla Život na sídlišti Přes chmurné předpovědi kolegů jsme dostali byt během týdne, a to v 1. patře domu, kde bydleli Maškovi. Jednalo se o dosti vybydlený malý panelák, našimi sousedy na patře byli rumunští manželé – architekti, z Čechů tu bydlel též kolega Surynek a fyzik Novák. I okolní domy byly silně obydleny cizinci – kooperanty, s některými (syrská rodina Soufi či konžská Bobo, manželčini klienti) jsme se i společensky stýkali. Sidliště bylo sice malé (snad 50 domů), ale místní obyvatelé mu dodávali koloritu přirovnatelnému k mosteckému Chánovu. Společným rysem obou etnik – arabsko-berberského a romského – je totiž původně kočovný způsob života vyznačující se sklonem k devastaci okolního prostředí. Hospodaření s odpady nebylo založeno na kontejnerech a jejich pravidelném vyvážení, ale na jejich spalování přímo na sídlišti. Ve snaze tlumit výskyt hmyzu a hlodavců se obyvatelům později alespoň rozdávaly igelitové pytle. V bezprostředním okolí sídliště existovaly drobné zemědělské farmy, a tak se zvířata – ovce, kozy i skot – volně pohybovala po sídlišti a probírala se spolu se psy a kočkami v odpadcích. Alžírsko v té době populačně explodovalo, takže všude si „hrály“ děti všech věkových kategorií. Rády vyhledávaly ke hře parkující auta, lepší bylo je proto vůbec nezamykat. Za suchého počasí nás trápila mračna prachu, za deště pak všudypřítomé bahno, jen zápach byl stále stejný. Velkým problémem celé země je trvalý nedostatek vody, a to nejen v saharských oblastech. Protože noví „páni“ na rozdíl od Francouzů o zdroje vody a rozvody nepečovali a při výstavbě sídlišť pro venkovany a kočovníky nemysleli na posílení produkce vody, tekla v Constantinu voda maximálně tři hodiny denně, obvykle v podvečer. Při častých haváriích pak třeba několik dní netekla vůbec, takže bylo nutné si stále udržovat zásobu v kanystrech či ve vaně. Navíc byl tlak vody často tak nízký, že ve vyšších patrech voda dlouhodobě netekla. Těžce to pociťovali zejména ilegální výrobci lihu z řad krajanů, neboť jim nefungovalo nepostradatelné chlazení výparku. Náš byt 3 + 1 byl jednoduše zařízený, k malé kuchyni patřil balkón, obývací pokoj měl francouzské okno (v alžírském provedení) a plynová kamna, která se v zimě, kdy jsme zažili i několikadenní sněhovou kalamitu, velmi hodila. Brzy jsme se zmohli na malou televizi a ze starých francouzských filmů a kovbojek se učili francouzsky.
Základních potravin (převážně z dovozu) byl totiž nedostatek, zásobování např. moukou, cukrem, máslem, olejem či vejci bylo nárazové podle dodávek z Evropy. Dostatek byl potravin místních – ovoce a zeleniny, také masa (mimo vepřového) včetně ryb. Postupně jsme si vytvořili síť důvěryhodných dodavatelů včetně řezníka a pekaře, nákup na četných trzích měl zdravotní rizika, podobně i jakákoliv účast na veřejném stravování včetně nejlepších restaurací. Endemicky se tu vyskytovaly zejména infekční hepatitidy. Oblečení bylo spíše špatné a ryzosti široké nabídky zlatých šperků nebylo možno důvěřovat. Veřejný prodej alkoholu byl pochopitelně zakázán, cizinci však mohli nakupovat ve státním velkoobchodu pivo a víno po bednách, lihoviny po jednotlivých lahvích, v prvním roce pobytu byl podobný obchod jen v 80 km vzdálené Skikdě. Alžírská červená vína jsou kvalitní, ale těžká. Někteří kolegové vlastnili destilační aparáty a vyráběli lihoviny pro sebe a někdy i Alžířany jako dárek, což mohlo mít za následek i trestní stíhání. V jednom případě se ale náš krajan s pomocí této komodity během roku vypracoval z asistenta na profesora, což zde byla hodnost pro Evropana neobvyklá. Učitelem mikrobiologie Veterinární departement sídlil ve staré části města – kasbě, na jejímž nejvyšším bodě Francouzi postavili opevněná kasárna. Část v nich dostala k dispozici univerzita, protože prostory v novém kampusu byly nedostatečné a pro obor, který potřebuje např. stáje, by se ani nehodily. Náš objekt se silnými zdmi, dlážděnou podlahou a malými okénky (místo klimatizace) připomínal sice pevnostní vězení, ale mohlo se jednat o pouhé vojenské ubikace. Bylo zde ustájeno pro potřeby klinických oborů také několik krav a ovcí, praktická cvičení se ale většinou odbývala v terénu. Stálou hrozbou byl vysoký výskyt vztekliny, a to nejen u šelem, ale i přežvýkavců (ovce). Posluchárny (spíše třídy) v patře byly sice malé, ale protože počet studentů v ročníku nepřekročil čtyřicítku, stačily. Pro výuku mikrobiologie byla v přízemí laboratoř vybavená jednoduchými mikroskopy a termostatem a i když se mi časem podařilo vybavení a zejména materiál (kultivační půdy, roztoky, sklo) doplnit, jednalo se stále o improvizaci. Přednášky z mikrobiologie a imunologie byly, tuším, ve 4. a 5. semestru dvouhodinové, stejný rozsah byl u cvičení. Většina studentů neměla učebnice, a proto vyžadovali látku diktovat. Měli z předchozích škol vycvičenou paměť a schopnost memorování (např. Koránu), takže při zkoušce (podle francouzské tradice písemné) dovedli přesně reprodukovat obsah přednášek. Když se však v rámci reformy studia začala vyžadovat schopnost kombinace znalostí různých disciplin, vstoupili studenti na několik týdnů do stávky a reforma byla pozastavena. Obor jsem přednášel hlavně podle francouzských učebnic, které mi opatřil kolega prof. Cauchy z Toursu. Na první přednášky bylo nutno se dobře připravit hlavně terminologicky, s francouzštinou jsem ale problémy neměl, někteří studenti – od revoluce uplynulo již 15 let – na tom byli dokonce hůř. Vedoucí departementu a jeho zástupce byli mladí absolventi a do výuky se nepletli, později jsem dostal asistenty, kteří snad po mně předmět převzali.
Jezdecký klub Ve volném čase, kterého zde byl poměrně dostatek, jsem hledal možnost provozovat svůj oblíbený jezdecký sport. Brzy jsem proto navštívil místní jezdecký klub sídlící na západním okraji města v části zvané Bardo, na dohled od univerzitního kampusu i tehdy dosud rozestavěné nové mešity Abd El Kader, která dnes patří mezi největší v Africe. Stálo tam asi dvacet převážně berberských koní, jezdci byli většinou studenti a spíše samouci, takže brzy projevili zájem o evropské výcvikové metody. Alžířané jako všichni Arabové mají koně – na rozdíl od psů – velmi rádi a jízda na nich patří též k místnímu folklóru. Když jsem tu zavedl klasický skokový výcvik s důrazem na přiježděnost a kavaletovou práci, úspěch se brzy dostavil, neboť někteří koně měli díky evropské krvi (anglonorman) dobrou skokovou potenci a jezdci, kteří dříve překonávali překážky v dostihovém tempu, začali jezdit technicky a rozvážně. V paměti mi utkvěla klisna Nedjma, mohutná ryzka, která se zdokonalila do té míry, že se umístila na republikovém mistrovství. Jízdárna byla sice písková a tvrdá, ale i za těchto podmínek na ní bylo možno nejen trénovat, ale též pořádat závody. Občas jsem si vyjel do blízkého okolí, třeba kolem řeky Rhumel, ač to pro Evropana nebylo příliš bezpečné. Jinak tu byl v té době jezdec i v městském centru běžně k vidění, obvykle však na oslu. Jezdecký klub patřící státní stavební společnosti DNC tvořil i určitou kulturní oázu, byla tam restaurace, kde bylo riziko alimentární nákazy realtivně nízké a kterou navštěvovali převážně frankofilní klienti. O koně pečoval vysloužilý poddůstojník francouzské a později i revoluční armády zvaný Hadž (označení pro muslima, který vykonal pouť do Mekky), k ruce měl několik mladých ošetřovatelů. Ti nám koně nejen krmili a napájeli u kašny uprostřed dvora, ale také čistili a sedlali, takže stačilo jen jezdit. Sezóna byla v zimních měsících, od května do října bylo na ježdění příliš teplo, ostatně jsme se o letních prázdninách vraceli domů. Přírodní a historické pamětihodnosti O víkendech a svátcích jsme většinou s krajany podnikali výlety do širokého okolí, kde lze naštěvovat vedle atraktivních přírodních lokalit, jako je oblast Atlasu, Sahary či středomořského pobřeží, především antické památky. Nejblíže u Constantinu (asi 20 km) leží pozůstatky města Tiddis (Castellum Tidditanorum), jehož počátky sahají až do kartaginského období a jak vyplývá z arabského názvu Ksantina El Kdima (Stará K.), vzniklo dříve než současný Constantine. Vedle hlavní ulice a fora jsou zachovány i zbytky lázní. Daleko větší rozsah mají vykopávky v Timgadu (u Batny), který založil císař Trajan. Hlavní atrakcí je zde amfiteátr pro čtyři tisíce diváků. Dobře zachované divadlo je i v Tebesse (antická Theveste), kde lze vedle Caracalova oblouku obdivovat např. byzantské hradby z 6. stol. či pozůstatky křesťanské baziliky o dvě století starší. Město leží blízko tuniské hranice (pro nás tehdy neprůchodné) a na cestě je třeba překonat hřeben Atlasu ve výšce nad tisíc metrů. Podnikali jsem také výlety na blízkou i vzdálenou Saharu, s Bendlovými jsme absolvovali okruh Batna – Biskra- Touggourt (typická oáza) – El-Oued. O víkendech a svátcích zhruba od dubna do listopadu jsme se jezdili koupat do 80 km vzdálené Skikdy (dříve Philippeville), kde byla nejbližší pláž. Protože se místní obyvatelé většinou nekoupou, patřilo místo hlavně cizincům. Koupání nebylo díky spodním proudům bez rizika, sám jsem měl občas potíže vyplavat, jeden krajan se tam později při potápění utopil. S cestou zpět, kdy je třeba vyjet od moře do výšky asi tisíc metrů, mívala naše renaultka často potíže a vyžadovala přestávky na ochlazení motoru. Zajímavý byl též výlet po pobřeží do Kabylie, kde se u města Djidjelli nacházejí romantické průsmyky a propasti, žijí tam dokonce opice. Kolega Rademacher nás vzal svojí Volhou také do přístavu Annaba (Bône), kde působil sv. Augustin. Prohlédli jsme si místní katedrálu postavenou v blízkosti pozůstatků města Hippone koncem 19. stol., kde po nás mládež házela kamení a na autě rozbila boční sklo. Turistický ruch v Alžírsku – na rozdíl od sousedního Tuniska – bohužel ani dnes vlastně neexistuje. jeho prodloužení nepožádali a vrátili se domů. Pobyt v Alžírsku mi – na rozdíl od manželky – sice z odborného hlediska opravdu příliš neprospěl, ale znamenal pro nás oba důležitou životní zkušenost. Navíc jsme byli rádi, že se vracíme zdrávi a že jsme se nestali obětí zde již tehdy rozšířené kriminality. Řada kolegů však přes pokračující arabizaci a islamizaci v Alžírsku ještě řadu let působila a někteří se podíleli i na zakládání dalších veterinárních škol, např. v blízké Batně. Hrozba islámského terorismu se však postupně rozšířila i na alžírské území, což další spolupráci definitivně ukončilo. Může nás ale těšit, že také díky českým a slovenským veterinárním odborníkům je dnes Alžirsko v oblasti veterinární péče prakticky soběstačné. (Pozn. redakce: Omluvte prosím, sníženou kvalitu fotografií, způsobenou jejich stářím.)
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
