Vážené kolegyně a kolegové! Dovolte mi opět poreferovat o průběhu poslední schůze představenstva naší stavovské organizace. Přiznám se, že k nemalé radosti mnohých jsem se k sepsání tohoto článku odhodlával poměrně dlouho a přemáhal jsem velikou nechuť do tohoto počinu. Ale jelikož na mne zapůsobilo několik osob svými argumenty a protože nerad činím svým protivníkům radost, tak ještě jednou, prosím, začtěte se do mých úvah. Poslední schůze představenstva se odehrála ve východočeském městě Hradci Králové v termínu konání již tradičního veletrhu VETfair. Jednací místo bylo zvoleno v sídle krajské veterinární správy. Neboť mám k tomuto městu poměrně vřelý vztah, jelikož jsem zde na jednom pracovišti získával své prvotní veterinární zkušenosti, a poněvadž jsem chtěl využít dosud plného elánu ke zběžnému zhlédnutí výstaviště (očekával jsem, že po proběhnuvší schůzi nebude zbývat sil ani nálady), podařilo se mi, přiznávám, opomenout včasný příchod. Tímto se za svou nezodpovědnost omlouvám všem, kteří mi dali mandát ve věcech zastupování v našem vrcholném orgánu. Mimo jiné, byl jsem proto potrestán pořádkovou pokutou. Co říci k náplni setkání? Když pominu zprávy jednotlivých komisí, které jsou beztak průběžně rozesílány, stojí za zmínku snad jen náš evergreen evidence petpasů, kolem nějž bude jednou provždy záhodno chodit po špičkách, neboť ke vzájemné shodě mezi znepřátelenými stranami nikdy nedojde (ti, kteří byli „vyvoleni“ rozhodovat o formě a obsahu této činnosti, nikdy nepřiznají sebemenší chybu, a ti, kteří byli pro svou přílišnou přímost a tzv. neloajálnost odsunuti na vedlejší kolej, budou provždy usínat s hořkostí nad okolnostmi, které rozhodují o přijetí toho kterého názoru v našem demokratickém zastupitelském orgánu). Zajímavá roztržka vznikla i v rámci zprávy vzdělávací komise, kdy jsme rozhodovali o uspořádání či neuspořádání jednoho odborného semináře, který se přeci jen trochu vymykal (obsahem i náklady) z dosud obvyklých pravidel. Jak se zdá, vše co vystupuje z řady, musí být začleněno. Musím ovšem přiznat, že trochu zde sehrála roli úroveň a nepřipravenost komunikace na toto téma (při projednání s mírným předstihem by vše mohlo dopadnout jinak). Seminář přijat nebyl. Po skončení tohoto setkání byl dán prostor k diskusi všem členům východočeských komorových sdružení, ovšem pravděpodobně díky souběžně probíhajícímu veletrhu byly záležitosti KVL ČR poněkud odsunuty, a z řadového členstva se nezúčastnil nikdo. Asi je to tak správně… Při závěrečném slovu jsme byli panem prezidentem vyzváni k držení našich vášní v rámci předvolebního boje na uzdě. Rád této rady uposlechnu, neboť, jak jsem se již vyjadřoval ve svých minulých článcích, pro smysluplnou budoucnost KVL je dle mého názoru zapotřebí větší zájem členské základny o věci veřejné, příliv nové krve do vrcholných orgánů a částečná rekonstrukce a vůle k dodržování stanov Komory. Celé své funkční období jsem vyplnil spíše orientováním se v tematice a pozorováním souvislostí. Přesto jsem se několikrát pokusil zapojit a vyjádřit své názory. Příznávám, že nejsem rázný a bezprostřední člověk, své názory spíše promýšlím s odstupem, ale je vždy správné důležitá rozhodnutí střílet od boku? Ale když mě někteří kolegové jsou schopni bez uzardění nařknout pro mé názory za nedostatečně loajálního vůči vedení, tak si začínám připadat jako v Kafkově Procesu a ztrácím chuť do jakékoliv další snahy o změnu. Mé další úvahy o kandidování do KVL by se daly shrnout parafrází jedné scénky divadla Járy Cimrmana: „Víc než jeden hlas mi nedávejte, nechci se vrátit mezi tu bohatou pakáž!“…
|