Infekční obrna prasat

K devadesátému výročí Vysoké školy veterinární v Brně nelze opomenout historii vzniku, průběhu a eliminaci nákazy, která významným způsobem zaměstnávala československé veterináře od třicátých do sedmdesátých let 20. století. Byla to, dnes již nové veterinární generaci neznámá, infekční obrna prasat. Nákaza byla československou prioritou, byla původně popsána na našem území a její virovou etiologii objasnil profesor Klobouk. Článek je věnován nejen historii infekční obrny prasat, ale i vzpomínce na jejího objevitele prof. Klobouka.

Již v předběžném sdělení z r. 1931 nazval onemocnění na základě histologických šetření Encephalomyelitis enzootica suum non purulenta .Histologickým studiem CNS byly zjišťovány lymfocytární perivaskulární infiltrace v různých částech šedé hmoty mozkové. V té době se již spontánně ujal pro prasečí obrnu název Těšínská choroba.

V prvém díle experimentální práce popisuje Klobouk klinické příznaky a patologicko-anatomické změny u spontánně onemocnělých prasat. V dalším díle jsou zhodnoceny pokusy o umělý přenos onemocnění rozmělněnými mozky z nemocného prasete na zdravé vepře. Závěrem pokusů bylo konstatování, že onemocnění je přenosné, při čemž nejvhodnějším způsobem přenosu je intracerebrální nebo subdurální inokulace mozkomíšní suspenze z nemocných prasat.

Důkaz o virovém původu obrny prasat byl přesvědčivě prokázán v publikaci z r. 1933, kdy se podařilo přenést onemocnění filtátem mozkomíšní emulze. Filtrace byla prováděna současnou technikou Berkfeldovými filtry. V rozsáhlé experimentální studii Klobouk podrobně popsal klinické projevy u uměle nakažených prasat a rozdělil je do čtyř stadií: 1. inkubační stadium kolísalo od osmi do 29 dní, 2. prodromální stadium se vyznačovalo zvýšením teploty nad 40 °C a neurčitými projevy ataxie zadních končetin. 3. iritační stadium je charakterizováno zvýšenou citlivostí, tonicko-klonickými křečemi a poklesem teploty. 4. paralytické stadium se manifestuje obrnou motorických nervů, zvíře leží, není schopno se postavit a při ochrnutí dýchacích svalů dochází k uhynutí udušením. Určité procento nakažených prasat se může spontánně uzdravit.

Neméně významné jsou studie z r. 1935 prokazující neurotropní afinitu viru infekční obrny. V řadě experimentů prováděných na různých druzích zvířat byla demonstrována hostitelská specifičnost viru, nikdy se nepodařilo přenést onemocnění na jiný živočišný druh než prase.

Z historického hlediska nelze opomenout retrospektivní sdělení Klobouka o výskytu onemocnění klinicky shodného s infekční obrnou prasat v letech 1913 – 14 v okolí Přerova, kde působil jako úřední veterinář. Tehdy se klonil k názoru, že šlo o intestinální infekci, v jejímž průběhu vznikají neurotropní toxiny.

Prof. Klobouk byl prakticky zaměřeným badatelem, a proto záhy po objevení virové etiologie infekční obrny přistoupil k pokusům o aktivní imunizaci. V předběžném sdělení z r. 1935 uvádí, že po subkutánní aplikaci inaktivovaného viru lze docílit spolehlivé ochrany proti umělé subdurální infekci. Vývoj aktivní imunizace byl během německé okupace 1939 – 1945 znemožněn, její rozvoj nastal až po 2. světové válce.

Popisy objevných výsledků bádání o infekční obrně prasat z let 1931 až 1936 jsou dnes, po více než 70 letech, naprosto srozumitelné a přesvědčivé. Publikace svědčí o originálním logickém myšlení a o skvělém stylistickém umění autora.

Rozšíření infekční obrny prasat a metodika tlumení

V poválečnám období od r. 1945 došlo k hrozivému rozšíření infekční obrny prasat, a to nejen na území Československa, ale i v sousedních zemích v Německu, Rakousku, Polsku a Maďarsku. Postupně byl hlášen výskyt obrny v celé Evropě. V Anglii bylo onemocnění nazváno Talfan disease, dříve než byla prokázána jeho totožnost s infekční obrnou prasat. Rovněž benigní enzootická pareza prasat popsaná v Dánsku byla identifikována jako mírná forma infekční obrny prasat. Podobná mírná forma infeční obrny byla zjišťována také v Kanadě, USA a Australii. Na území jiných světadílů se infekční obrna endemicky objevila v některých asijských oblastech, např. v Kyrgyzstánu, na afrických ostrovech Madagaskar a Réunion, v jižní Americe na Quajáně.

V poslední experimentální studii z r. 1951 se prof. Klobouk zabýval biologickými vlastnostmi viru nakažlivé obrny prasat. Zkoumal rozložení viru prasete v různých stadiích onemocnění a jeho vylučování z těla. Kromě již dříve prokázaného neurotropismu se nepodařilo zjistit virus v mase, krvi ani v moči. Pozoruhodný byl nález živého viru v trusu prasete desátý den po uzdravení z intranasální infekce virulentním virem. Tento objevný nález byl dalšími výzkumníky potvrzen a svědčí o určité afinitě viru k enterocytům. Bylo konstatováno, že rozvlékání nákazy se děje v prvé řadě nemocným zvířetem, a po jeho poražení masem potřísněným cerebrospinálním mokem nebo mozkomíšní tkání.

Výsledky experimentů i praktická pozorování potvrdila, že lze zabránit šíření nákazy poměrně jednoduchými hygienickými opatřeními. Hlavní zásady tlumení byly po r. 1952 formulovány takto: porážení nemocných a z nákazy podezřelých prasat na sanitních jatkách, sterilizace masa těchto prasat, zabavování mozků a mích z nemocných prasat., účinná dezinfekce asanovaných stájí, sanitních porážek a odpadních vod.

Po válce byly také oživeny experimentální práce směřující k zavedení účinné imunoprofylaxe, a to nejen u nás, nýbrž i v jiných evropských zemích. Systematická plošná imunizace prasat byla zavedena v r. 1952. Šlo o formoladsorbátovou vakcínu připravovanou z 10% suspenze mozků a mích uměle i. c. infikovaných prasat v Biovetě v Opavě.

U nás bylo zaznamenáno největší rozšíření infekční obrny prasat v letech 1949 – 1952. Ztráty tehdy dosahovaly ročně až 125 000 prasat, tj. 3,2 % z celkového stavu prasat.

Důsledným uplatňováním protinákazových opatření potencovaných aktivní plošnou imunizací došlo v průběhu 50. let ke strmému poklesu výskytu onemocnění tak, že již v r. 1959 činily ztráty pouze 7000 prasat. Konečná likvidace infekční obrny prasat v českých krajích se datuje od r. 1966, poději ještě doznívala v některých lokalitách na Slovensku, úplné utlumení nákazy na území Československa bylo vyhlášeno v r. 1973. Stejný osud stihl infekční obrnu prasat i v jiných evropských zemích, kde v podstatě navazovali na československé zkušenosti.

Z historie epizootologie není známo, že by od prvého zjištění nákazy jako nosologické jednotky do její eliminace proběhlo necelých padesát let. Ukázalo se, že protinákazová opatření sestavená na základě dokonalých znalostí biologických vlastností původce a zákonitostí jejich šíření, jsou-li důsledně uplatňována vedou k rychlému ústupu nákazy až k jejímu vymícení.

Prof. Klobouk již nebyl mezi námi, když se v r. 1960 uskutečnilo mezinárodní sympozium o infekční obrně prasat a sípavce prasat.

Sympozium se stalo spontánní oslavou nad úspěšným utlumením infekční obrny prasat, která ještě před několika lety byla Damoklovým mečem nad rozvíjejícími se velkochovy prasat v našich podmínkách. Role prof. Klobouka v tomto procesu byla plně zhodnocena a bylo navrženo, aby infekční obrna byla i mezinárodně označována Kloboukovou nemocí.

Tento návrh byl akceptován jen částečně vzhledem k tomu, že bylo vžito již dříve Kloboukem užívané označení Těšínská nemoc.

Podrobnější virologické studie již v padesátých letech prokázaly, že virus infekční obrny prasat patří systematicky do skupiny prasečích enterovirů. Podle současné nomenklatury Mezinárodního úřadu pro epizootie (OIE) v Paříži je infekční obrna prasat označována jako Enterovirus encephalomyelitis dříve Encephalomyelitis enzootica suum.