Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Zdravotní význam mykobakteriálních enteritid v posteliminačním období bovinní tuberkulózy

  Z HISTORIE VÝUKY

Po celostátním ozdravení chovu skotu nakažených bovinní tuberkulózou v bývalém Československu v roce 1968 byla pozornost zaměřena na další druhy patogenních mykobakterií nepříznivě ovlivňující zdravotní stav zvířat a lidí. Nejzávažnějším z těchto druhů mykobakterií bylo a v současné době zůstává u zvířat Mycobacterium avium subspecies avium a Mycobacterium avium subspecies paratuberculosis.

Aviární tuberkulózu u drůbeže se podařilo prakticky vymýtit ve velkochovech pomocí turnusového chovu a zdokonalením protinákazových opatření. Ozdravení chovů drůbeže mělo příznivý vliv na prevalenci a incidenci aviární tuberkulózy také u prasat. Tuto skutečnost potvrzují rovněž zcela ojedinělé nálezy orgánové-generalizované tuberkulózy u jatečných prasat. Nejzávažnějším zdravotním problémem v současné době i nadále zůstává u skotu výskyt Mycobacterium avium subspecies paratuberculosis. Vpolovině minulého století panoval v Československu všeobecný názor, že paratuberkulóza se vyskytovala v českých zemích i na Slovensku zcela ojediněle. Podezření na tuto nákazu bylo vysloveno zpravidla podle klinických příznaků doplněných vyšetřením patologickoanatomickým, potvrzené masivním nálezem typických shluků acidostabilních bakterií. Uvedené nálezy se vyskytovaly v chovech skotu zpravidla sporadicky. Vzhledem k ojedinělému výskytu nemocných zvířat se této nákaze do 80. let minulého století nevěnovala pozornost, a to jak chovateli, tak veterinárními lékaři. Uvedené období se vyznačovalo výskytem ojedinělých mykobakteriálních enteritid bez vážnějších ekonomických ztrát a poruch zdravotního stavu skotu.

Diagnostika

Za specifického původce chronického zánětu střev skotu byly v roce 1895 označeny mykobakterie, které se svými biologickými vlastnostmi lišily od savčích mykobakterií vyvolávajících tuberkulózu lidí a zvířat, popsaných v roce 1882 Robertem Kochem. Podle objevitele původce této chronické enteritis přežvýkavců – paratuberkulózy, je tato nákaza zejména v anglosaské literatuře označována jako Johneho nemoc (Johne´s disease, enteritis paratuberculosa specifica s. enteritis chronica hypertrofica bovis). Paratuberkulóza na začátku minulého století byla považována výhradně za onemocnění skotu a malých přežvýkavců. Později byla zjištěna mykobakteriální enteritis rovněž u dalších druhů domácích i volně žijících zvířat, a to nejen u přežvýkavců, ale i monogastrů (koní, prasat, králíků) i ptáků.

Při identifikaci mykobakterií podílejících se na zánětlivých změnách na sliznici střevní shora uvedených zvířat byly izolovány acidoalkoholorezistentní bakterie většinou růstově závislé na mykobaktinu, které bylo možno i podle metod molekulární biologie zařadit k Mycobacterium avium subspecies paratuberculosis. Uvedené mykobakterie se však často liší od bovinních mykobakterií paratuberkulózy svými fenotypovými vlastnostmi včetně virulence. Přitom nelze vyloučit u některých zvířat zjevné příznaky onemocnění projevující se průjmem mykobakteriální etiologie i méně virulentními variantami mykobakterií v chovech s výskytem interkurentních onemocnění dietetického charakteru, nedostatku některých stopových nebo minerálních látek, případně ve zhoršených zoohygienických i klimatických podmínkách.

V roce 1987 Mc Faden se svými spolupracovníky doporučil pro identifikaci původce bovinní paratuberkulózy využít poznatku, že Mycobacterium avium subspecies paratuberculosis obsahuje v DNA specifickou inserční sekvenci IS 900. Průkaz IS 900 se považuje v současné době podle některých autorů za rozhodující k určení původce bovinní paratuberkulózy. Tento postup k průkazu mykobakterií paratuberkulózy se doporučuje rovněž v novelizovaném metodickém návodu SVS ČR č. 5/2008, stanovujícím postup k zábraně šíření paratuberkulózy skotu v ČR č. j. 430/2008.

Ze současných poznatků vyplývá, že kromě původce bovinní paratuberkulózy se na mykobakteriálních enteritidách u skotu podílí i další poddruhy varianty Mycobacterium avium subspecies paratuberculosis s IS 900, které mají pro skot podstatně menší epizootologický význam. Z těchto méně virulentních mykobakterií pro skot se jedná o varianty popsané u malých přežvýkavců i jiných druhů zvířat. Záměna těchto méně epizootologicky závažných variant Mycobacterium avium subspecies paratuberculosis pro skot za původce bovinní paratuberkulózy může být spojena i s chybným hodnocením nákazové situace v jednotlivých chovech včetně vyhlašování ohnisek paratuberkulózy. Přitom mylné závěry mají pochopitelně značně nepříznivé ekonomické dopady zejména pro chovatele.

S obdobnou situací se setkáváme rovněž u mykobakterií izolovaných u prasat i jiných druhů zvířat. Tak například Mycobacterium avium subspecies avium, které vyvolává tuberkulózu ptáků, má daleko větší zdravotní význam pro prasata a drůbež ve srovnání s některými sérovary Mycobacterium intracellulare, které se však s využitím metod molekulární biologie považují za Mycobacterium avium subspecies avium.

Mycobacterium avium subspecies avium aktivně vylučované trusem prasat může být významným zdrojem aviární tuberkulózy nejen pro prasata, ale i jiné druhy zvířat. Krátké období aktivního vylučování trusem trvající několik týdnů bylo zjištěno rovněž u některých sérovarů Mycobacterium intracellulare. U tohoto druhu mykobakterií se však změny u nakažených prasat omezují na vstupní bránu infekce, převážně sliznici střevní a příslušné mízní uzliny bez tendence ke generalizaci.

 

Po celostátním ozdravení skotu nakaženého bovinní tuberkulózou a snaze po zvyšování užitkovosti realizované i dovozem zvířat ze zahraničí narůstal také počet chovů, ve kterých se zjišťovaly i četnější výskyty chronických enteritid provázené hubnutím a sníženou dojivostí. Poněvadž nebylo možno všechny enteritidy zejména akutního charakteru považovat za paratuberkulózu, byla snaha zpřesnit diagnostiku těchto onemocnění sérologickými testy a kultivací. Pracovníci Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Brně ve spolupráci s Biovetou v Ivanovicích na Hané vyvíjeli testy pro sérologickou diagnostiku, která měla zkrátit dobu nutnou k intravitálnímu průkazu paratuberkulózy. V posledních dvou desetiletích minulého století byl po ověření citlivosti a specifity zaveden do praxe nepřímý hemaglutinační test (NHT), komplement fixační test (KFT) a imunodifuzní test (IDT).

Spolehlivost těchto testů byla porovnávána s ELISA testem naší i zahraniční výroby (IDEX), alergickými testy aviárním tuberkulinem a johninem. Sérologická a alergická diagnostika se uplatňovala zejména u zvířat dovezených ze zahraničí po dobu karantény a při plošném vyšetřování ozdravovaných chovů skotu a malých přežvýkavců. Největší specifitu vykazoval ze shora uvedených testů IDT, kterým se však dařilo prokazovat zejména zvířata s klinickými příznaky onemocnění. Zbývající testy včetně ELISA se vyznačovaly vyšší citlivostí na úkor specifity. Spolehliost intravitální diagnostiky paratuberkulózy skotu je v současné době pomocí sérologických i alergických testů nesrovnatelně nižší ve srovnání s tuberkulinací k průkazu bovinní tuberkulózy.

Podstatný zvrat v diagnostice bovinní tuberkulózy skotu v bývalé Československé republice nastal v roce 1956, kdy trivalentní „bovinní“ tuberkulin, k jehož výrobě se používal i kmen Mycobacterium avium, byl nahrazen tuberkulinem bivalentním s použitím nových kmenů Mycobacterium bovis (AN5) a Mycobacterium tuberculosis (PN14). Kromě toho byla zavedena biologická titrace tuberkulinů vetus, který byl záhy nahrazen tuberkulinem albumos prostým a PPD. Shora uvedené změny přispěly ke zvýšení specifity a citlivosti alergenodiagnostiky, která byla základní intravitální metodou k průkazu zvířat nakažených bovinní tuberkulózou. Citlivost zdokonaleného alergického testu při intradermální inokulaci tuberkulinu dosahovala 98 % u skotu nakaženého Mycobacterium bovis v preklinickém stadiu onemocnění. V současné době nemáme bohužel k dispozici pro intravitální průkaz paratuberkulózy testy, které by byly srovnatelné co do citlivosti a specifity s intradermální tuberkulinací k průkazu bovinní tuberkulózy skotu. Tento stav je zaviněn zejména tím, že původce bovinní paratuberkulózy má velmi podobné antigenní vlastnosti jako další poddruhy aviárních mykobakterií. Současné uplatnění sérologických i alergických metod při diagnostice paratuberkolózy skotu je možné přirovnat k použití trivalentního tuberkulinu před zahájením celostátní ozdravovací akce k vymýcení bovinní tuberkulózy skotu v roce 1956 v bývalé Československé republice. Při použití tohoto „bovinního“ trivalentního tuberkulinu jsme se setkávali s velkým počtem nespecifických reakcí u skotu, který nebyl infikován Mycobacterium bovis.

Shora uvedené poznatky byly důvodem, že v metodickém návodu č. 6/2001 SVS MZ ČR se sérologické i alergické testy při eliminační metodě k ozdravování chovů skotu nakažených paratuberkulózou nedoporučovaly.

V současné době se považuje bakteriologické vyšetření trusu za nejspolehlivější metodu k intravitální diagnostice paratuberkulózy. Přitom nedostatkem kultivačního vyšetření je značně dlouhá doba nutná ke konečnému posouzení vyšetřovaného vzorku. V posledních letech se nám uvedený nedostatek podařilo z velké míry odstranit zavedením separační bakterioskopické metody, při níž bylo možné prokázat vylučovatele mykobakterií do několika dnů po odběru vzorku trusu. Uvedený průkaz mykobakterií bylo možné doplnit i metodami molekulární biologie. Uvedený přímý průkaz mykobakterií v trusu odstraňoval nedostatky zaviněné snížením růstových schopností původce nákazy dekontaminačními prostředky a neschopností některých kmenů mykobakterií se pomnožit na selektivních půdách pro kultivaci mykobakterií paratuberkulózy v určené inkubační době. Ze shora uvedených důvodů a pro nepravidelnost vylučování mykobakterií trusem se dařilo pomocí kultivačního vyšetření jednorázovým plošným odběrem vzorků prokázat pouze 1/5 – 1/3 zvířat, která byla zdrojem nákazy. Při sledování dynamiky a častosti vylučování původce paratuberkulózy trusem v závislosti na období po porodu jsme prokázali maximální počet dojnic s nálezem mykobakterií v trusu za 4 – 5 měsíců po porodu.

Metody ozdravování

V současné době stále častější kritické hlasy k metodám tlumení paratuberkulózy skotu vyvolávají pochybnosti o správnosti postupů, kterými se snažíme eliminovat tuto nebezpečnou nákazu, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Důkazem této skutečnosti je často mnohaleté úsilí, kterým se daří pouze omezit výskyt klinických forem nákazy, aniž bylo možné eliminovat z chovu všechna zvířata nakažená paratuberkulózou. Příčiny neúspěchů při tlumení paratuberkulózy skotu se někdy přičítají využívání metod obecné epizootologie, které jsou podle některých autorů (Henych 2004) již zastaralé, přičemž se nevyužívá poznatků i z dalších oborů. Za hlavní příčinu neúspěchů při tlumení paratuberkulózy považujeme nerespektování základních poznatků o patogenezi, etiologii a diagnostice této nákazy. Prvořadým předpokladem efektivního tlumení nákazy je spolehlivá diagnostika. Současné metody tlumení paratuberkulózy v ČR odpovídají stavu eradikace bovinní tuberkulózy skotu před druhou světovou válkou. Přitom se do značné míry využívá způsob ozdravení, který doporučoval Ostertag k eliminaci tuberkulózy u skotu. Uvedený autor kladl hlavní důraz na vyřazování klinicky nemocných zvířat s otevřenou formou tuberkulózy prokazatelnou bakteriologickým vyšetřením. Tento způsob byl doporučitelný ze začátku minulého století, kdy spolehlivost intravitální diagnostiky bovinní tuberkulózy u skotu byla nízká, a to jak z hlediska falešně negativních, tak pozitivních reakcí při tuberkulinaci skotu. Zpřesněná intravitální diagnostika zavedením standardních tuberkulinů umožnila Bangovi doporučit metodu, při které požadoval striktní oddělení zvířat prostých a nakažených bovinní tuberkulózou včetně odchovu telat v prostředí prostém nákazy. Přitom všechna zvířata nakažená tuberkulózou podle výsledků tuberkulinace i bez zjevných příznaků onemocnění byla považována za možný zdroj nákazy.

Současná bakteriologická diagnostika paratuberkulózy pomocí kultivace nám neumožňuje v časově přijatelném termínu určit skot vylučující mykobakterie do vnějšího prostředí, což je podstatné pro šíření nákazy. V chovu, ve kterém se zjistí klinická forma paratuberkulózy, lze předpokládat, že většina zvířat ve stáji přišla do styku, případně se nakazila paratuberkulózou. Vzhledem k vyšší odolnosti dospělých zvířat k paratuberkulóze se u většiny skotu může prokázat vzestup protilátek prokazatelných sérologicky (KFT, ELISA), který je mnohdy časově omezený, závislý na progresivitě procesu u jednotlivých zvířat. Vylučování původce nákazy trusem kromě krátkého období několika měsíců po nakažení bývá často negativní i po dobu několika let, případně do konce života.

 

Průběh onemocnění po nakažení závisí na mnoha predispozičních faktorech, včetně stáří zvířat, výživy, zoohygienických a dalších podmínek, kdy došlo k nakažení. Při studiu patogeneze paratuberkulózy u skotu bylo zjištěno, že mykobakteriální enteritidy u těchto zvířat vyvolávají kromě klasického původce bovinní paratuberkulózy Mycobacterium avium subspecies paratuberculosis i jiné poddruhy Mycobacterium avium, které mají pro skot menší epizootologický význam.

O výskytu mykobakteriálních enteritid, které nebyly vyvolány původcem bovinní paratuberkulózy, svědčí výsledky vyšetření 21 chovů skotu v letech 1999 – 2000 s výskytem protilátek na paratuberkulózu prokazatelných sérologicky (KFT, ELISA), ve kterých bylo vyšetřeno 6578 vzorků trusu. Aktivní vylučování mykobakterií bylo zjištěno v deseti chovech, z nichž však pouze ve dvou byly izolovány mykobakterie s vlastnostmi bovinní paratuberkulózy, růstově závislé na mykobaktinu s inserční sekvencí IS 900, provázené klinickými příznaky onemocnění. Ve zbývajících osmi chovech byly prokázány mykobakteriální enteritidy reverzibilního charakteru, které podle vylučování mykobakterií trusem byly časově omezeny zpravidla na dobu 3 – 4 měsíců, někdy i delší dobu. Růstová schopnost mykobakterií prokazovaných v trusu uvedených osmi chovů byla značně omezená. Na půdách s růstovým stimulátorem mykobaktinem se podařilo kultivačně izolovat mykobakterie pouze u poloviny vzorků trusu s masivním nálezem mykobakterií při bakterioskopickém vyšetření, a to i při prodloužené inkubaci 4 – 5 měsíců. U většiny izolovaných kmenů byla zjištěna IS 900. Přitom u žádného zvířete s pozitivním nálezem mykobakterií v trusu pocházejících z těchto osmi chovů nebyly ve sledovaném období prokázány poruchy zdravotního stavu odpovídající paratuberkulóze. Z výsledků vyplynulo, že na zánětlivých změnách na střevní sliznici u skotu mykobakteriální etiologie se mohou podílet i méně virulentní varianty nebo poddruhy Mycobacterium avium včetně subspecies silvaticum bez výrazného epizootologického a zdravotního významu. Ve většině těchto osmi chovů s nálezem mykobakteriálních enteritid bez zjevných příznaků onemocnění byla zjištěna vysoká zoohygienická úroveň zajišťující zvířatům dostatečné množství kvalitní objemné sušené píce s optimálním poměrem minerálních látek a stopových prvků. Tento poznatek byl v souladu i s údaji v literatuře, kdy byly popsány výskyty klinických forem mykobakteriálních enteritid po přesunu skotu do oblastí s nedostatkem některých minerálních látek v půdě, a to zejména vápníku a kobaltu. V dalších 11 z 21 chovů skotu sérologicky pozitivních na paratuberkulózu bylo bakteriologické vyšetření trusu skotu na mykobakterie negativní.

Patogeneze

Při studiu patogeneze paratuberkulózy postrádáme ucelenejší názor na význam výživy při ochraně skotu před mykobakteriálními enteritidami včetně paratuberkulózy. Zažívací trakt přežvýkavců s jejich několika sty čtverečními metry střevní sliznice a tisíci druhy mikroorganismů představují u dospělého skotu biochemickou a biologickou laboratoř, ve které současné poznatky o výživě, mikrobiálním antagonismu a imunogenních procesech představují pouze zlomek znalostí, které máme k dispozici k zajištění optimální výživy a ochraně těchto zvířat před chorobami infekčního a neinfekčního původu. Přitom civilizační faktory a snaha zvyšovat užitkovost zvířat přesahující v našich podmínkách jejich možnosti, působí se všemi negativními vlivy na jejich přirozenou odolnost k chorobám infekční i neinfekční etiologie.

Jedním z podstatných nedostatků metodického návodu pro tlumení paratuberkulózy je nutno považovat názor, že při vyšetřování skotu na paratuberkulózu je postačující vyšetřovat zvířata od stáří 18 měsíců. Při studiu patogeneze paratuberkulózy v posledních letech jsme zjistili, že nebezpečným zdrojem nákazy mohou být kromě dospělého skotu již telata nakažená bezprostředně po narození, o kterých je známo, že jsou k paratuberkulóze nejvnímavější. Častým zdrojem nákazy pro ně může být mlezivo, případně neošetřené mléko používané k jejich výživě nebo ponechání telat v prvních dnech po narození v prostředí zamořeném paratuberkulózou. Ze zprávy vypracované 38 experty a uveřejněné v Bulletin of the International Dairy Federation No. 362/2001 je mléko nakažených dojnic závažným zdrojem paratuberkulózy. Přitom 10 % dojnic nakažených subklinickou paratuberkulózou a polovina zvířat se zjevnými příznaky paratuberkulózy vylučovala původce nákazy rovněž mlékem nebo mlezivem. Kromě kontaminovaného mléka může být masivním zdrojem nákazy i mladý skot ustájený v odchovnách, ve výbězích nebo na pastvinách, masivně vylučující původce nákazy trusem. Nebezpečným zdrojem nákazy mohou být v některých chovech i telata určená k žíru napájená v době mléčné výživy neošetřeným směsným mlékem, společně ustájená s jalovičkami určenými k chovu.

Ze studia šíření paratuberkulózy vyplynulo, že značný význam pro ozdravení má zabránění nakažení telat bezprostředně po narození, během mléčné výživy a v dochovně mladého skotu.

Úspěšné ozdravení chovů nakažených bovinní paratuberkulózou závisí na včasné eliminaci masivních zdrojů nákazy, kterými mohou být kromě dospělého skotu již mladá zvířata ve stáří několika měsíců. V chovech, ve kterých se nedodržovala důsledně protinákazová opatření, bylo masivní vylučování mykobakterií bovinní paratuberkulózy trusem zjištěno u mladého skotu. a to již ve stáří 4 – 6 měsíců. O nedokonalém odchovu telat a mladého skotu svědčí nálezy klinických forem paratuberkulózy již u zvířat v odchovně a dojnic ve stáří 3 – 4 roků.

Prvořadým předpokladem úspěšného tlumení paratuberkulózy skotu zůstává i nadále pro vědecko-výzkumnou základnu úkol zpřesnit intravitální diagnostiku této nákazy. Konkrétním úkolem je zdokonalit zejména diferenciaci infekce epizootologicky závažných mykobakterií vyvolávajících progresivní formu zánětlivých změn na sliznici střevní skotu od variant méně virulentních. Zdravotně nezávadný odchov telat určených k dalšímu chovu počínaje mléčnou výživou a důsledným jejich oddělením od zvířat určených k výkrmu je nezbytným předpokladem úspěšného ozdravení chovu.

Diskuse

K řešení neutěšené situace v paratuberkulóze skotu ředitel Státní veterinární správy ČR 4. března 2008 po společných jednáních představitelů Ministerstva zemědělství, Svazu chovatelů skotu, Státní veterinární správy, Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Brně a Státního veterinárního ústavu vydal metodický návod č. 5/2008 k zamezení šíření paratuberkulózy skotu. Tento metodický návod byl zpracován pro inspektory krajských veterinárních správ, zejména s přihlédnutím vývoje nákazové situace v posledních deseti letech a výsledkům screeningového vyšetření v prvním pololetí 2007, podle něhož byla zjištěna stoupající incidence a prevalence paratuberkulózy u skotu. Při současném hodnocení spolehlivosti intravitální diagnostiky paratuberkulózy skotu je však nutné tyto výsledky vyšetření hodnotit s velkou opatrností. Ze sérologických testů ELISA metodu včetně KFT je možné přirovnat svou specifitou k trivalentnímu tuberkulinu používanému do roku 1956 v tehdejším Československu. Uvedené testy mají určitý význam při jednozačně negativním výsledku, zatímco pozitivní nález vyžaduje doplňující vyšetření k potvrzení, nebo vyloučení nákazy.

Využijeme-li současné poznatky o paratuberkulóze, zejména od druhé poloviny minulého století, docházíme k závěru, že kromě klasického původce paratuberkulózy Mycobacterium avium subspecies paratuberculosis se podílí na zánětlivých změnách sliznice střevní nejen u přežvýkavců, ale i monogastrů varianty – poddruhy mykobakterií, které se svými vlastnostmi liší od původce bovinní paratuberkulózy popsaného v předminulém století. Vědecko-výzkumné základně se doposud uspokojivě nepodařilo vyřešit diferenciaci jednotlivých poddruhů těchto mykobakterií, podílejících se na zánětlivých změnách sliznice střevní nejen u skotu, ale i dalších druhů zvířat. Přitom ani nález IS 900 není spolehlivým průkazem, že izolovaný kmen má vlastnosti Mycobacterium avium subspecies paratuberculosis. Ke škodě objektivního hodnocení nákazové situace v chovech skotu i dalších druhů zvířat jsou některými autory preferovány komplexně neověřené výsledky molekulární biologie při posuzování těchto metod v praxi. Vzhledem k současné úrovni diferenciální diagnostiky a možnostem rozlišení jednotlivých variant a poddruhů uvedených mykobakterií se hodnotí současná nákazová situace v chovech skotu zejména podle výskytu klinických nálezů a patomorfologického a bakteriologického vyšetření.

Při komplexním vyšetření chovů skotu s výskytem mykobakteriálních enteritid bylo možno rozdělit jednotlivé chovy do čtyř skupin:

skupina A – chovy skotu s výskytem bovinní paratuberkulózy,

skupina B – chovy s výskytem mykobakteriálních enteritid, ve kterých se sporadicky vyskytují poruchy zdravotního stavu, jejichž počet u dospělého skotu nepřesahuje 2 – 3 % v průběhu jednoho roku. V těchto chovech se zpravidla vyskytují interkurentní onemocnění nespecifické infekční nebo neinfekční etiologie,

skupina C – chovy s výskytem mykobakteriálních enteritid, přičemž aktivní vylučování mykobakterií je omezené zpravidla na několik týdnů, zejména u mladého skotu bez klinických příznaků onemocnění,

skupina D – chovy skotu prosté mykobakteriálních enteritid.

Mykobakterie prokazované v chovech B a C s odlišnými biologickými vlastnostmi ve srovnání s původcem paratuberkulózy se vyznačovaly sníženou schopností se pomnožovat na selektivních půdách ke kultivaci mykobakterií paratuberkulózy. Kolonie disgonického růstu s IS 900 byly makroskopicky zjistitelné po 3 – 5měsíční inkubaci při 37 stupních Celsia. Některé kmeny mykobakterií neschopné se pomnožovat na půdách s mykobaktinem se shodovaly s mykobakteriemi popsanými u ovcí. Omezené možnosti intravitální diagnostiky paratuberkulózy skotu jsou podstatným důvodem, proč v současné době ES a mezinárodní úřad pro nákazy zvířat (O. I. E.) doposud nevydal závazné pokyny k problematice této nákazy pro jednotlivé státy evropského společenství.

K hodnocení nákazové situace v chovech skotu s výskytem mykobakteriálních enteritid je nutno využít komplexního vyšetření metodami objektivně posuzujícími zdravotní stav skotu a zoohygienickou úroveň chovu.

Závěr

Mykobakteriální enteritidy u přežvýkavců a některých monogastrů mohou být vyvolány kromě Mycobacterium avium subspecies paratuberculosis i jinými poddruhy nebo variantami Mycobacterium avium s inzerční sekvencí IS 900, která však mají pro skot menší epizootologický význam. Neúspěchy při tlumení paratuberkulózy skotu jsou mnohdy zaviněny mylnou představou, že hlavním zdrojem této nákazy je výhradně dospělý skot v preklinické a klinické fázi onemocnění starší 18 měsíců.

Z výsledků studia patogeneze vyplynulo, že telata nakažená paratuberkulózou v prvních týdnech po narození mohou být významným zdrojem infekce, a to již ve stáří několika měsíců. V chovech, kde se nedodržovala důsledně protinákazová opatření, bylo zjištěno masivní vylučování mykobakterií trusem rovněž u mladého skotu, a to již ve stáří 4 – 6 měsíců.

 
Doc. MVDr. Milan Pavlas, DrSc.,
Klub dějin veterinární medicíny a farmacie VFU Brno