Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

PROF. MVDr. ET RTDr. H. C. IN M. Tomáš VACEK – rytíř zvěrolékařského stavu

  Z HISTORIE VÝUKY

Prof. MVDr. et RTDr. h. c. in m. Tomáš Vacek (Archiv VFU)

 

Na patnáctého listopadu tohoto roku připadlo 110. výročí narození význačného fyziologa prof. MVDr. et RTDr. h. c. in m. Tomáše Vacka. Svými odbornými aktivitami však Tomáš Vacek přesáhl rámec fyziologie. Jsme přesvědčeni, že skutky, kterými je naplněn jeho krátký život, nás opravňují zařadit ho mezi nejvýznamnější osobnosti české veterinární medicíny. V humánní medicíně je za celoživotní zásluhy o obor a mimořádný morální kredit udělován od roku 1996 Českou lékařskou komorou titul Rytíř lékařského stavu (Eques ordinis medicorum Bohemicorum). Kdyby byl takový titul v medicíně veterinární, byl by Tomáš Vacek mezi prvními, kdo by byl pasován na Rytíře zvěrolékařského stavu.

Tomáš Vacek se narodil 15. listopadu 1899 v Klatovech. Jeho otec – syn domkáře, pocházel z Českobudějovicka. Byl vyučený kovář a podkovář, lepší obživu pro rodinu však našel jako kočí u hraběte Paara. Matka, rovněž z domkářské rodiny, pocházela z Chodska. Pod vlivem bolestné události – úmrtí staršího syna Rudolfa na tuberkulózu – s úzkostlivou starostlivostí vychovávala malého Tomáše. Probouzela v něm touhu po vzdělání, lásku k hudbě a vedla ho k neokázalému vlastenectví.

Svá první studentská léta prožívá Tomáš na reálce v Českých Budějovicích, kde také rodina žije. Bylo to v letech 1910 až 1917. Studium absolvuje vykonáním „zkoušky zralosti“. Rokem 1918 začínají jeho zvěrolékařská studia ve Vídni. Bylo to období krátké – z důvodu odvodu do armády musel studium přerušit. Bojoval na ruské a italské frontě. V armádě získal hodnost poručíka a in memoriam nadporučíka. Touha stát se zvěrolékařem a nemožnost vrátit se k přerušenému studiu do Vídně pro nevraživost k Čechům ho přivedla k navštěvování zvěrolékařské výuky v rámci dvousemestrálních kurzů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Záhy na to vzniká nová Vysoká škola zvěrolékařská v Brně a Tomáš Vacek se stává v roce 1919 jejím posluchačem. Studium končí v roce 1923 získáním zvěrolékařského diplomu (10. 3.) a za dva a půl měsíce doktorského zvěrolékařského diplomu (23. 6.).

Na dobu studií v Brně vzpomíná jeho kamarád ze studií MVDr. Karel Hník (in: Filka, J., Šindlář, J. a kol.: Prof. MVDr. et RTDr. h. c. in m. Tomáš Vacek. Společnost vet. lékařů. Brno, nakl. Konvoj 1994): „Mášek (domácí a studentské jméno Tomáše Vacka – pozn. aut.) byl velmi pilný student a rád přiznávám, že studijní režim určoval pro nás oba on. V období zkoušek jsme studovali dlouho do noci. Všechny zkoušky jsme dělali společně a vždycky, když jsme šli ke zkoušce ‚sokolím krokem‘, pískali jsme si společně jednu a tutéž melodii pro povzbuzení kuráže. Dopadlo to vždy dobře. Po vykonané zkoušce jsme se šli zrekreovat do kina a druhý den se studovalo dál. Zábavu jsme pěstovali jen mírně.“

 

Veterinární medik Tomáš Vacek (Archiv VFU)

Seznam přednášek na Lékařské fakultě MU v Brně posluchače Tomáše Vacka (Archiv VFU)

 

Tomáš Vacek byl zdravě posedlý touhou po vzdělání, a tak ještě před absolutoriem Vysoké školy zvěrolékařské začal v roce 1922 studovat na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Pro značné pracovní zatížení po čtyřech semestrech v roce 1924 studium ukončil. Znalosti z fyziologie a psychologie si prohluboval i poslechem přednášek na Škole vysokých studií pedagogických v Brně.

Ještě jako student se stal v roce 1922 výpomocným asistentem Fyziologického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Vedle lásky k fyziologii v tom sehrála roli osobnost prvního přednosty ústavu a prvního rektora Vysoké školy zvěrolékařské v Brně prof. MUDr. et MVDr. h. c. Edwarda Babáka. V roce 1925 se dr. T. Vacek habilitoval obhajobou spisu K otázce výkonného přizpůsobení savčích plic. Získal pozici soukromého docenta fyziologie a obdržel veniam legendi z fyziologie (oprávnění přednášet fyziologii). Po smrti prof. E. Babáka v roce 1926 zajišťuje přednášky a cvičení, zkouší fyziologii a je pověřen vedením Fyziologického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. O tři roky později (1929) je jmenován bezplatným mimořádným profesorem a v roce 1931 placeným mimořádným profesorem fyziologie na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 13. 3. 1936 byl s účinností od 1. 1. 1936 jmenován řádným profesorem fyziologie na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně.

Na tehdejší Vysoké škole zvěrolékařské v Brně studovalo (včetně cizinců) v jednotlivých letech 1924/1925 až 1938/1939 od 258 studentů (šk. rok 1937/1938) do 468 studentů (šk. rok 1930/1931). Studium ve školním roce bylo rozděleno do dvou běhů (semestrů). Zimní běh začínal 1. října a končil 15. února následujícího kalendářního roku, letní běh začínal v polovině února a končil 30. června. To samozřejmě kladlo na výuku velké požadavky. Výuka fyziologie se konala až na výjimky ve 3. a 4. semestru v rozsahu pěti hodin přednášek týdně a 4 – 6 hodin cvičení týdně. Prof. T. Vacek vedl pro omezený počet posluchačů (kteří se před zápisem s ním dohodli) ve 3. a 4. semestru základy psychologie zvířat, a to v rozsahu 1 – 2 hodiny přednášek týdně a v akademickém roce 1931/1932 ještě dvou hodin cvičení týdně.

Být v čele ústavu bylo i v podmínkách prvorepublikového školství administrativně náročné. Přednostové podávali na Ministerstvo školství a národní osvěty výroční zprávy o činnosti ústavu či kliniky, přehledy publikací, zprávy o zahraničních cestách, čilá byla korespondence s ministerstvem ohledně honorování aktivit na poli výuky apod. Tu a tam se objevily na škole snahy dostat školu do vlivu Ministerstva zemědělství. Prof. T. Vacek patřil mezi ty představitele Vysoké školy zvěrolékařské, kteří proti těmto snahám vystupovali.

 

Zpráva Ministerstva školství a národní osvěty o rozhodnutí prezidenta republiky jmenovat MVDr. T. Vacka řádným profesorem (Archiv VFU)

Vitaminy, základ zdraví lidského i zvířecího

 

Na Vysoké škole zvěrolékařské nežil prof. T. Vacek „jen“ fyziologií. Uvědomoval si význam tělesné výchovy a sportu pro studenta zvěrolékařství a tak nepřekvapuje, že v roce 1931 předložil návrh profesorskému sboru školy na zřízení lektorátu tělesné výchovy. Ve Zvěrolékařském obzoru (24, 1931) uveřejnil příspěvek s názvem Tělovýchova na vysoké škole zvěrolékařské. Byl také přesvědčen, že vysokoškolsky vzdělaný odborník by měl znát význačné osobnosti a dějiny svého oboru. Proto začal v roce 1933 na Vysoké škole zvěrolékařské přednášet pro posluchače bez rozdílu semestru dějiny veterinární medicíny v rozsahu jedné hodiny týdně. Pedagogicky činný byl i mimo Vysokou školu zvěrolékařskou. Po smrti prof. Theodora Dohnala byl v rozmezí let 1935 až 1938 odpovědný za přednášky, cvičení a examinaci z fyziologie na Vysoké škole zemědělské v Brně.

Prof. T. Vacek byl doslova puzen k získávání zkušeností ze zahraničí. Čas strávený na zahraničních pobytech dokázal maximálně využít a o zkušenosti se ochotně podělil. O výsledcích cest podával zprávy nejen na ministerstvo, ale poznatky hojně publikoval. Například na základě stipendia International Education Board absolvoval v roce 1926 téměř roční pobyt na Fyziologickém ústavu University College, University of London. Z tohoto téměř ročního pobytu odcestoval na XII. mezinárodní kongres fyziologů ve Stockholmu. Kongresu se zúčastnilo více než 500 osobností, z toho řada nositelů či pozdějších nositelů Nobelových cen (např. Pavlov, Kendall, Meyerhof, Szent-Györgyi). V roce 1930 absolvoval studijní cesty po Francii, Německu, Nizozemsku a Belgii. University College v Londýně navštívil ještě v roce 1932. Po této návštěvě vtiskl ústavu pečeť pracoviště orientujícího se na metabolismus a hormony.

Publikační dráha prof. T. Vacka má start v roce 1922, tzn. ještě za studií, a je „vydlážděna“ téměř 180 pracemi, přičemž jedna publikace vyšla až po jeho smrti v roce 1946 (in: Holub, A.: Brněnská veterinární fyziologie ve dvacátém století. Seznam publikací. VFU Brno. 2006). Rozsah publikační aktivity je enormní, uvážíme-li, že naprostou většinu prací uveřejnil sám. Kolektivní autorství bylo spíše výjimkou.

První publikace vycházely ze zaměření Fyziologického ústavu, které bylo dáno osobností prof. E. Babáka. Vědecké a odborné časopisecké publikace byly tematicky zaměřené na fyziologii dýchání, regulaci tepla, zimní spánek savců, vnitřní sekreci a hormony adrenalin, pohlavní hormony, hormony adenohypofýzy, vitamíny a fyziologii krve. Věnoval se i popularizaci vědeckých poznatků – práce byly zaměřeny hlavně na bolest, reflexy, zvláštnosti u nižších obratlovců. Zvěrolékařské a akademické veřejnosti byla určena sdělení o veterinárních institucích, veterinárním školství, veterinárních vědách a časopisech, osobnostech veterinární medicíny, o sjezdech a zájezdech veterinárních lékařů. Jako fyziolog sděloval prostřednictvím časopisů čtenářům své poznatky ze zahraničních fyziologických pracovišť, fyziologických společností, kongresů apod. Své práce publikoval vedle češtiny v němčině, angličtině a francouzštině. Významnou součástí jeho publikační aktivity jsou práce knižní. Mezi skvělé počiny patří kniha Vitaminy, základ zdraví lidského a zvířecího (Praha, edice Věda všem, 1941). V úvodu knihy ve Slovu k čtenářům prof. T. Vacek píše: „…Budu šťasten, když tato má nenáročná kniha podnítí natolik zájem čtenářův, …, aby ocenil práci vědců, kteří nezištně ve své laboratoři myslí bezděky i na něho, když často po léta studovali trpělivě a pečlivě otázky, které se v té chvíli zdály leckomu bezvýznamnou hříčkou“. Vrcholem jeho tvorby je Srovnávací fysiologie domácích zvířat a ostatních obratlovců (Brno, 1937). Kniha vyšla vlastním nákladem s podporou publikačního fondu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně a Ministerstva školství a národní osvěty. Velkým vkladem učebnice je poprvé uplatněný srovnávací princip ve fyziologii.

 

Srovnávací fysiologie zvířat domácích a ostatních obratlovců

Tomáš Vacek a Jan Bečka při tenisu (Archiv VFU)

 

Citujeme z autorovy předmluvy: „Česká biologická literatura byla v posledních letech obohacena více pěknými učebnicemi a příručkami, z nichž některé se také obírají fysiologií. Avšak žádná z nich, majíc jiné poslání, nezabývá se fysiologií srovnávací… Dílo toto podává základní nauky fysiologie obratlovců a zachycuje poznatky nové o otázkách dosud neúplně prozkoumaných. Chce proto nejen poučiti, nýbrž i nabádati k dalšímu studiu srovnávací fysiologie a příbuzných oborů. Zdaří-li se jí to, byť i v malém, je její poslání splněno…“.

Bohatá byla činnost prof. T. Vacka v odborných komunitách. Byl zakládajícím členem Biologické společnosti (od roku 1922), členem výboru Spolku veterinárních mediků, v letech 1934 až 1937 byl předsedou Mladé generace veterinářů, v roce 1936 hlavním tajemníkem II. sjezdu veterinářů ČSR, který se konal v Brně, v letech 1937 až 1942 vykonával funkci předsedy Ústřední jednoty čs. veterinářů. Byl členem Čs. akademie zemědělské a členem zahraničních vědeckých společností – Společnosti chemické biologie (Francie) a Společnosti pro studium vnitřní sekrece (USA).

Důležitou kapitolou života prof. T. Vacka byl sport a umění. Byl aktivním členem tenisového klubu na Vysoké škole zvěrolékařské. Působil v místním aeroklubu – v balónu absolvoval let nad Brnem. Samozřejmé byly vycházky do brněnského okolí, pěstoval pěší turistiku a turistiku na lyžích a cílem byla například Šumava, Beskydy, Jeseníky, Novohradské hory, Pováží. Známé byly „ústavní“ výlety do blízkých Ketkovic na zříceninu hradu Levnov. Cvičil také v Sokole Královo Pole. S rodinou vyrážel na letní byt do jižních Čech. Matkou pěstovaná láska k hudbě našla vyjádření v aktivní hru na violoncello.

Po okupaci zbytku republiky fašistickým Německem se aktivně zapojil do odbojové činnosti. V roce 1939 se stal členem ilegální organizace Obrana národa. V prosinci 1941 při odhalení jedné z akcí bylo zatčeno 18 brněnských univerzitních profesorů. Z Vysoké školy zvěrolékařské to byli profesoři Jan Bečka a Tomáš Vacek. Nejprve byli vězněni na Kounicových kolejích a v únoru 1942 byli transportováni do koncentračního tábora v Mauthausenu blízko Lince. Z kamenolomu Wiener Graben nosili vězni po 186 neblaze proslulých strmých „schodech smrti“ balvany. V důsledku nelidského zacházení prof. T. Vacek dne 14. dubna 1942 umírá na velikou ztrátu krve. Zanechává po sobě manželku a 15letého syna, který později vystuduje medicínu, stává se docentem na Lékařské fakultě MU v Brně a získává vědeckou hodnost doktora věd.

 

Tomáš Vacek při hře na violoncello (Archiv VFU)

Vnučka prof. T. Vacka Mgr. Zuzana Píchová, rozená Vacková uvádí: „V koncentračním táboře byl nucen pracovat v kamenolomu – známé schody smrti, po kterých vězňové vynášeli bloky kamenů. I když jeho zdraví bylo podlomené, choval se ke spoluvězňům velmi obětavě a pomáhal. To jsem slyšela od jednoho z bývalých vězňů, kteří přežili… Kdysi – jako malá – jsem u babičky Ludmily viděla dopisy, které posílal z lágru – cenzurované, poškrtané, začerněné… O Tomášově smrti se rodina dověděla se značným zpožděním, dlouho věřila, že je snad ještě naživu.“ V knize Mauthausen 1942 – Dachau 1945 (Brno, Klub Kounicových kolejí v Brně, 1946) píše její autor dr. Miloš Vítek v kapitole Vzpomínám na Vás, brněnští vysokoškolští učitelé a mučedníci mauthau senští…: „…Vacku, jehož život měl pro Bachmayera (šéf zajišťovací vazby v lágru – pozn. aut.) menší cenu nežli jeho přejetý pes,…“

Faksimile dopisu Tomáše Vacka z Mauthausenu rodině (Archiv VFU)

 

Posluchárna Fysiologického ústavu prof. dr. Tomáše Vacka (Archiv VFU)

Dekret prezidenta republiky k udělení československého válečného kříže 1939 Tomáši Vackovi in memoriam (Archiv VFU)

 

Vackova ulice v Brně – Králově Poli

Plastika ve foyeru rektorátu MZLU v Brně (dílo Jana Lichtága)

 

Osobnost prof. T. Vacka byla připomenuta v řadě vystoupení či písemných sdělení. Namátkou autory vzpomínek byli: prof. J. Kolda, prof. A. Píša, doc. J. Vlček, doc. L. Pivník, prof. A. Holub, doc. J. Filka, dr. J. Šindlář. Jeho příklad se dostal i na stránky Týdeníku Klatovska (3. 9. 1992) a na letošní výročí upozornily Královopolské listy (4/2009).

Jako projev úcty a vyjádření vděku vnímáme tyto akty: Na památníku obětí v Mauthausenu je zvěčněno jeho jméno. V roce 1946 mu udělil in memoriam prezident republiky Československý válečný kříž 1939. V areálu VFU Brno byla posluchárna, kde si řada z nás pamatuje v čele posluchárny nápis Fysiologický ústav prof. dr. Tomáše Vacka. Od roku 1946 je v Brně – Králově Poli ulice pojmenovaná po prof. T. Vackovi. Vysoká škola zemědělská v Brně udělila v roce 1946 prof. T. Vackovi titul doktor technických věd (RTDr.) h. c. in memoriam. Ve foyeru rektorátu Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně je od roku 1946 plastika se jmény učitelů tehdejší Vysoké školy zemědělské, kteří položili v boji proti německému fašismu své životy.

O tom, jak byl Vacek hluboce proniknut snahou nejen o rozkvět vlastního ústavu (jak píše prof. J. Kolda v Časopise čs. veterinářů 3/1946), ale i o rozvoj a povznesení celého našeho vysokého učení, svědčí též následující odkaz z jeho závěti: „Své kolegy prosím, aby dbali dobré pověsti a vědecké úrovně naší Almae matris“.

Nelze lépe uzavřít pojednání o výjimečné osobnosti naší veterinární medicíny prof. MVDr. et RTDr. h. c. in m. Tomáši Vackovi než zaznělo na tryzně 14. února 1946 z úst prof. MVDr. Jana Koldy: „Tomáš Vacek byl umučen k smrti ve stáří 42 let. Po zhodnocení všech jeho vynikajících vlastností nemůžeme o něm říci nic lepšího, než že to byl podle T. G. Masaryka ,krásný člověk´.“

 

Pamětní deska obětem fašismu se jménem dr. Tomáše Vacka ve foyeru rektor·tu MZLU v Brně

 
Prof. MVDr. Jaroslav Doubek, CSc.,
doc. RNDr. Eva Matalová, Ph.D.,
prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.


Autoři děkují MVDr. Pavlu Braunerovi, přednostovi Ústavu cizích jazyků a dějin veterinárního lékařství VFU Brno, a Mgr. Evě Zatloukalové, vedoucí oddělení správy dokumentů VFU Brno, za zapůjčení archivních materiálů a paní Mgr. Zuzaně Píchové, vnučce prof. T. Vacka, za cenné informace z rodinného prostředí.

———————————————————————-

OPRAVA: s omluvami doplňujeme na připomínku profesora Červeného rovněž prof. MVDr. Jaroslava Doubka, CSc., jako spoluautora článku Pohled do historie Univerzity veterinární medicíny ve Vídni v minulém čísle Zvěrokruhu.