|
MVDr. Lubica Nečasová byla do představenstva zvolena na táborském sjezdu a díky své jazykové vybavenosti a pedagogickým zkušenostem pracuje v zahraniční a ve vzdělávací komisi Komory veterinárních lékařů.
V rámci seriálu „představujeme představenstvo jsme tentokrát oslovili právě ji.
|
… zvířata jsou na celém světě stejná, pouze lidé se liší. Jazykem, mentalitou a někde i barvou pleti
|
|
Paní doktorko, proč právě veterinářka? Náhoda, genetická předurčenost nebo osud ?
Geny i osud. Pocházím z Košic na východním Slovensku a veterinářkou jsem toužila být už od svých pěti let. Není na tom nic záhadného. Vztah ke zvířatům mám určitě v genech, protože oba rodiče jsou veterináři a můj strýc byl chovatelem ptáků. Moje maminka pracovala jako obvodní veterinářka na venkově pouze 1 rok, hned po studiích. S tělesnou hmotností 45 kg a městským původem brzy zjistila, že to nezvládne. Vrátila se do města a až do důchodu pracovala jako mikrobiolog v humánní sféře. Tatínek sice u velkých zvířat zůstal, ale později se dal na pedagogickou dráhu a jako pracovník Vysoké školy veterinárního lékařství byl vyslán na „pomoc rozvojovým zemím“ do Ugandy. Protože tam zůstal několik let, mohli jsme s maminkou a bratrem vycestovat za ním.
|
Dětství jste tedy strávila v Afri ce, což by vám jistě i dnes závidělo nejen mnoho současných kolegů – veterinářů.
V Ugandě jsem strávila asi pět let, ale odjela jsem již ve dvanácti, takže žádné „Vzpomínky na Afriku“. Na rozdíl od svých vrstevníků jsem ovšem měla možnost naučit se cizí řeči. A to jak víte, se nikdy neztratí.
Takže z Ugandy zpátky na Slovensko?
Samozřejmě, kam jinam. Po gymnáziu jsem studovala na košické Vysoké škole veterinárního lékařství (později Univerzita) a dva semestry na Ecole Nationale Veterinaire de Lyon ve Francii. Do Francie jsem se dostala v rámci programu pro studenty, který fi nancovala Evropská unie.
|
Během studií jsem se seznámila i se svým prvním manželem, který pocházel z Prahy. Když jsme se rozhodovali, kde se usadíme po skončení školy, zvítězila Praha. Nebylo pro mne lehké opustit rodinu a svoje rodné město, ale tehdejší politická situace na Slovensku a také podmínky pro vykonávání soukromé veterinární praxe rozhodly.
A to jste si ihned založila vlastní soukromou praxi ?
Fakticky ano. Po pouhém roce cestování, sbíraní zkušeností a absolvování šestiměsíční praxe která byla tenkrát povinná, jsem si začala zařizovat vlastní ordinaci v Praze.
V té době mi hodně pomohla vstřícnost českých kolegů.
Funguje dodnes, „rozrostla“ se o další tři kolegy a tři veterinární techniky. Přestože začátky nebyly lehké, vzpomínám na tu dobu ráda.
Ty komplikované začátky si opravdu umím představit. Mladá žena, ještě k tomu Slovenka a v Praze. V kterých to bylo letech ?
V roce 1997. Brzy jsem se začala specializovat na aviární medicínu, již proto, že bylo třeba řešit zdravotní problémy mého domácího chovu a chovů spřátelených chovatelů. Protože nás však ve škole o tomto oboru moc nenaučili, rozhodla jsem se doplnit si vzdělání sama. Vycestovala jsem na několik stáží a pobytů do zahraničí a doplnila i nezbytné zařízení ordinace. Ve vzdělávání pokračuji dodnes, účastním se pravidelně seminářů a konferencí s tematikou nemocí ptactva.
|
|
… je to krasavec a podle toho je s ním také zacházeno. Nechybí mu nic, jen ty závěje a led by na Tenerife hledal marně
|
Co si můžeme představit pod specializací ptačí veterinářky ?
Mými pacienty jsou z 80 % procent ptáci. Především papoušci, ale i drobné exotické ptactvo, pěvci a dravci. Zbývajících dvacet procent jsou plazi a drobná zvířata. V minulosti jsem pracovala pro komerčního chovatele fretek v Dánsku, který byl díky evropské legislativě donucen chov buď zlikvidovat, nebo přesunout do Číny.
Dánský chovatel a pražská veterinářka ?
Měla jsem již tehdy vypracovanou technologii pro preventivní chirurgické výkony, díky které jsem denně odoperovala velké množství mláďat. Aby byl provoz rentabilní i v Číně, jela jsem tam zaučit čínské kolegy. Farma úspěšně funguje, produkuje hlavně fretky pro laboratorní účely, ale také jako domácí mazlíčky, zatím pro čínský trh. Proto jsem část roku 2008 strávila v Číně.
A jak je na tom ptačí veterinářka s vlastními zvířaty?
Ve volném čase s manželem pečujeme o náš chov exotického ptactva a plazů. Máme sbírku ptáků čítající přes 100 kusů, dále želvy a chameleony. Samozřejmě psy, ty jsme měli v rodině vždycky.
|
… ačkoliv se specializuje na ptáky, ostaní členové domácnosti se vehementně dožadují pozornosti a péče také
|
|
Ale ta fotografie s tučňákem asi z Prahy není?
S tučňákem jsem se seznámila na stáži v Loro Parque na ostrově Tenerife. Je to jedna z největších sbírek papoušků na světě, mají tam i jiná zvířata (gorily, jaguáry, tygry, opice, lachtany, delfíny) a pinguinárium s tučňáky. Loro Parque má svojí veterinární kliniku, kde jsem byla 2x na stáži.
Člověk by řekl, že pro samou práci, stáže a cestování nevíte, kde vám hlava stojí. Jak se s tím vším slučuje práce pro Komoru?
Proč jsem kandidovala do představenstva? Navrhla mi to kolegyně a já neodmítla. Po letech pasivního členství, kdy se moje činnost omezovala na občasnou četbu komorového časopisu a účast na schůzích okresního sdružení, mohu být užitečná v záležitostech, které se nás všech týkají. Mám také o něco víc času než dřív a manžela, který mě podporuje ve všem, co dělám.
|
|
