Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc., prof. Jaroslav Doubek, CSc.
Význam a uplatnění absolventů Vídeňské zvěrolékařské školy ve vzdělávání zvěrolékařů a budování oboru zvěrolékařství v českých zemích
|
… 1. Hlavní budova vídeňské zvěrolékařské školy K. u. k. Militär-Thieräztnei-Institut und Thierärztliche Hochschule Wien (archiv Č. Červený)
|
|
Téměř 250 let uplynulo od doby, kdy velmi schopný zvěrolékař italského původu, absolvent první zvěrolékařské školy ve francouzském Lyonu, Ludovico (Ludwig) Scotti (*1728–†1806) zahájil výuku zvěrolékařství ve Vídni na světoznámé K. u. k. Pferde-Curen und Operationsschule. Na tomto základu byla postupně vybudována dokonalá výuka zvěrolékařství a zvěrolékařská péče ve střední Evropě. Vysoká škola zvěrolékařská ve Vídni (později Veterinárně medicínská univerzita Vídeň, krátce Vetmeduni Vienna), byť s vyučujícím jazykem německým, se tedy stala centrem vzdělávání zvěrolékařů v Rakousku- -Uhersku a rozhodující měrou přispěla v tomto směru i českým zemím. Na rozvoji oboru zvěrolékařství se podíleli recipročně i čeští zvěrolékaři, absolventi vídeňské školy. V našem příspěvku se budeme věnovat této skutečnosti podrobněji (obr. 1).
|
|
jedna z prvních lékařských fakult vznikla v Boloni v roce 1088
|
Jak známo Vetmeduni Vienna byla založena jako první zvěrolékařské učiliště v Evropě s vyučovacím jazykem německým na pokyn císařovny Marie Terezie v roce 1765 a zahájila svoji činnost v roce 1767. Již od počátku svého vzniku jako K. u. k. Pferde- Curen und Operationsschule (Scottiho škola, 1766–1777), později K. u. k. Thierspital (Wolstein-Schule, 1777–1795) a přes další vývojové stupně až po K. u. k. Tierärztliche Hochschule (1905–1919) byl patrný kladný a významný vliv tohoto centra výchovy zvěrolékařů na úroveň jejich vzdělání v bývalé rakousko-uherské monarchii, jejichž součástí byly i Čechy, Morava a Slezsko. (obr. 2)
Absolventi vídeňské zvěrolékařské školy, jak se postupně měnilo jejich označení – Kurschmied nebo Tierarzt, od r. 1823 Magister der Tierheilkunde a od roku 1908 Doctor Medicinae veterinariae (u nás MVDr.) – působili v celé monarchii, tedy i v českých zemích v četných městech a na venkově a jejich význam rostl s jejich vzděláním a povědomím o užitečnosti zvěrolékařství. Působili jako vojenští zvěrolékaři, pečující o zdraví koní, či státní zvěrolékaři, jejichž úkolem bylo především zamezit šíření velmi krutých zvířecích nákaz (moru skotu, slintavky a kulhavky, vozhřivky u koní, neštovic u ovcí apod.) a také zajistit léčbu celé řady onemocnění domácích zvířat a působit na zkvalitnění jejich chovu. Začínaly se projevovat i potřeby policejního dozoru zvěrolékařů týkající se kontroly nezávadnosti potravin živočišného původu, dozoru na jatkách a tržištích, kde se manipulovalo s masem, drůbeží a zvěřinou a dalšími produkty živočišného původu. S rozvojem průmyslu a zvyšováním nároků na výživu lidí se rozvíjelo i zemědělství a chovatelství a nároky na práci zvěrolékařů se stupňovaly. Bylo nutno intenzivněji organizovat protinákazová opatření s cílem zabránit vysokým ekonomickým ztrátám, což vyžadovalo rozvíjející se zemědělství a chovatelství. Bylo však třeba též zkvalitnit péči o zdraví koní, zvířat nepostradatelných nejen v zemědělském podnikáni, ale i v armádě. Nutné bylo potlačovat na pověrách založené léčitelství. K tomu měly sloužit postupně zakládané odborné zvěrolékařské školy v druhé polovině 18. století a začátkem století devatenáctého, které se mohly již opírat o vědecké poznatky medicíny humánní, neboť výuka na lékařských fakultách byla na daleko vyšší úrovni a měla téměř 500 let starou tradici (jedna z prvních lékařských fakult vznikla v Boloni v roce 1088). V průběhu dalších let byla výuka postupně přebudovávána a založena na nových poznatcích v biologických vědách (buněčná teorie, objevení bakterií, virů, zavedení imunologických metod atd.). K tomu měly sloužit též „stolice zvěrolékařství“ či „zvěrolékařské ústavy“ – například v českých zemích při lékařské fakultě v Praze a při univerzitě v Olomouci. Výuka základů zvěrolékařství probíhala i při středních a vyšších školách hospodářských (zemědělských), například v Táboře. V Rakousku-Uhersku vedle zvěrolékařské školy ve Vídni vznikla samostatná zvěrolékařská škola v Budapešti (1786), ve Lvově (1881) a hned po první světové válce v Československé republice v roce 1918 v Brně. Vůdčí úlohu ve výchově zvěrolékařů, a tím i nesporně v nastíněném vývoji zvěrolékařské činnosti v českých zemích sehrála především Vídeňská zvěrolékařská škola.
K zajištění výuky zvěrolékařství na pražské univerzitě na stol ici zvěrolékařství byli ustanoveni profesoři, absolventi Vídeňské zvěrolékařské školy, shodou okolností početní původem z českých zemí. Takto se uplatňoval přízniv ý vl iv vídeňského učení na kvalitu zvěrolékařské péče u nás, zvláště i na boj proti nákazám, a tím i boj za ochranu zdraví lidské populace.
|
|
… 2. Profesor J. B. Wolstein, ředitel vídeňské zvěrolékařské školy – K. u. k. Thierspital v letech 1777–1795. (archiv VFU)
… 3. Prof. MUDr., magistr zvěrolékařství Theodor Kašpárek (1864–1940) Vedoucí ústavu zvěrolékařství na České lékařské fakultě Karlovy a Ferdinandovy univerzity v Praze (1895–1908) a později na Českém učení technickém – obor zemědělského inženýrství v Praze- -Dejvicích (1908–1930). (zvěrolék. obzor 1931)
|
|
svojí aktivitou vytvořil předpoklady k založení vyššího stupně vzdělanosti ve zvěrolékařství
|
|
… 5. Budovy státního diagnostického ústavu v Mödlingu u Vídně (Bundesanstalt für Tierseuchenbekämpfung in Mödling). Místo získávání zkušenosti našich zvěrolékařů, budoucích profesorů na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně a specialistů v našich diagnostických ústavech. Na letošní rok připadá 100. výročí založení ústavu (1910–2010). (Archiv Č. Červený)
|
|
Mezi prvními v Praze působil v letech 1784–1795 Jan Nepomuk Knobloch (*1758–†1818), který později odešel do Vídně a tam vykonával funkci ředitele zvěrolékařské školy v letech 1795–1806, když předtím vystudoval a absolvoval tuto zvěrolékařskou školu (K. u. k. Tierarztneischule). Po profesoru Knoblochovi působil v Praze od roku 1795 Martin Albert Tögl (*1753–†1830). Knobloch se narodil v České Lípě a Tögl v Moravském Šternberku. Profesor Tögl přednášel zvěrolékařství v Praze již na nově zřízené stolici zvěrolékařství při lékařské fakultě pražské univerzity přes 30 roků (1795 až 1826). Původem absolvent filozofické fakulty, přírodovědec, vystudoval navíc zvěrolékařství ve Vídni. Jako odborník byl uznáván a ctěn. V roce 1823 získal titul královského rady a doktorát medicíny honoris causa. V době nemoci profesora Tögla (od roku 1826) převzal výuku Karel Vilém Kahlert (*1776–†1844), který absolvoval v roce 1804 v Praze medicínu a byl magistr porodnictví. Zabýval se studiem zvěrolékařství a ve válce získal zvěrolékařskou praxi. Záhy po jmenování profesorem – v roce 1844 – zemřel. Jako profesoři zvěrolékařství působili v Praze další absolventi vídeňské zvěrolékařské školy, vesměs doktoři medicíny s titulem magistr zvěrolékařství.
|
Byl to MUDr. a magistr zvěrolékařství František Werner (*1801–†1853), který byl jmenován v roce 1846 profesorem veterinářství a veterinární policie. Rozšířil výuku veterinární medicíny v Praze o řadu dalších disciplín a zavedl praktickou výuku přímo na nemocných pacientech. Svojí aktivitou vytvořil předpoklady k založení vyššího stupně vzdělanosti ve zvěrolékařství, tj. povýšení stolice zvěrolékařské na zvěrolékařský ústav. Zvěrolékařský ústav v Praze byl však zřízen až po jeho smrti v roce 1854. Na tento ústav nastoupil jako profesor – taktéž absolvent Vídeňské zvěrolékařské školy – Simon Struppi (*1813–†1880). Pocházel ze Slovinska, ve Vídni na univerzitě vystudoval medicínu a studiem zvěrolékařství zde získal titul magistr zvěrolékařství. Vedle aktivní pedagogické práce na univerzitě v Praze působil v četných odborných společnostech a komisích v Čechách i v zahraničí a dokonce usiloval o zřízení samostatné zvěrolékařské školy v Praze. Struppiho nástupcem se stal v roce 1877 Jan Maresch (*1829–†1908), zemský zvěrolékař v Čechách. Pocházel z Jilmu u Chotěboře v Čechách, vystudoval medicínu a na to zvěrolékařství s titulem magistr.
|
důsledně prosazoval odbornost v péči o zdraví zvířat, v boji proti nákazám
|
V roce 1882 se pražská univerzita rozdělila na českou a německou. Česká lékařská fakulta zahájila výuku v roce 1883 a na zvěrolékařském ústavu začal přednášet jako docent, doktor medicíny a magistr zvěrolékařství Jan Böhm (*1837–†1897), který působil jako zemský zvěrolékař v Čechách a byl asistentem u Struppiho. Na české univerzitě v Praze přednášel nákazy zvířat a veterinární policii až do roku 1895. Na německé univerzitě zůstal přednášet na zvěrolékařském ústavu Jan Maresch. Po Böhmovi převzal v roce 1897 vedení zvěrolékařského ústavu na české univerzitě a později na Vysokém učení technickém (obor zemědělství) v Praze doktor medicíny a magistr zvěrolékařství Theodor Kašpárek (*1864–†1930). Vedle pedagogické práce na pražské univerzitě a Vysokém učení technickém v Praze působil v četných odborných společnostech a komisích v Čechách i v zahraničí a usiloval o zřízení samostatné zvěrolékařské školy v Praze. Vytvořil z českého zvěrolékařského ústavu vědecké a vzdělávací centrum českých zvěrolékařů a umožňoval českým zvěrolékařům zpracovávat na ústavu disertační práce, které obhajovali ve Vídni a v Bernu.
Profesor Kašpárek byl vědecky aktivní v patologii, bakteriologii, sérologii a hygieně zvířat a především v hygieně potravin. V roce 1908 činnost českého Zvěrolékařského ústavu na pražské univerzitě končí a tento ústav byl převeden na pražskou techniku, kde profesor Kašpárek pokračoval ve svých odborných aktivitách až do r. 1930. Po vyhlášení samostatného Československa v roce 1918 tento ústav pod vedením profesora Kašpárka zřídil speciální kurzy pro české a jihoslovanské studenty z Vysoké školy zvěrolékařské ve Vídni. Slovanští studenti (tedy i Češi) byli z vídeňské zvěrolékařské školy po skončení války v roce 1918 vyhoštěni, a tak v těchto kurzech (obr. 4) a záhy na to na nově zřízené Vysoké škole zvěrolékařské v Brně dokončovali svá studia. Tyto kurzy trvaly jen krátkou dobu, avšak umožnily celé řadě českých a dalších slovanských studentů pokračovat ve studiu a dokončit studia po rozpadu Rakouska-Uherska. Vedle učitelů z pražské univerzity v těchto kurzech působili též erudovaní a zkušení zvěrolékaři, z nichž většina byla absolventy vídeňské zvěrolékařské školy a často ve Vídni působili jako asistenti na ústavech a klinikách a ve výzkumném ústavu v Mödlingu u Vídně.
|
|
… 6. Profesor František Müller Rodák z Herstošic v Čechách, po studiu lékařství a zvěrolékařství působil na vídeňské zvěrolékařské škole v letech 1849–1879. Přednášel zde anatomii, fyziologii a exteriér koně. V letech 1879–1888 přednášel pro budoucí lékaře na lékařské fakultě ve Vídni zvířecí nákazy v rámci výuky zvěrolékařství (archiv Č. Červený)
|
Byli to například magistr zvěrolékařství Th eodor Dohnal (*1873–†1935), MVDr. Antonín Klobouk (*1885–†1956), MVDr. František Král (*1892–†1980), MVDr. Karel Pardubský (*1892–†1958), MVDr. Jaroslav Schauer (*1890–†1967), MVDr. František Ševčík (*1886–†1930).
|
… 7. A, Profesor MUDr. et MVDr. Johan Struska (1848–1924) Narodil se v Českých Budějovicích a na vídeňské zvěrolékařské škole přednášel v letech 1889-1914 anatomii. V roce1903 vydal učebnici veterinární anatomie (archiv Č. Červený)
|
|
Většina těchto erudovaných zvěrolékařů zároveň působila v Brně při zakládání a budování ústavů a klinik nově zřízené Vysoké školy zvěrolékařské. Pomáhali jim i zkušení zvěrolékaři, kteří působili ve státní správě. Jako příklad uvádíme ministerského radu magistra zvěrolékařství Jana Hamra (*1869), prvního a dlouholetého hlavního zvěrolékaře Československé republiky, vládního radu MVDr. Josefa Životského (*1867–†1932), zemského veterinárního referenta pro Moravu a Slezsko. Na zvyšování úrovně veterinární služby u nás se podílel též zakladatel prvních zvěrolékařských časopisů u nás, vynikající zootechnik MVDr. Josef Taufer (*1866 až †1940). Byl to i jeho nejbližší spolupracovník magistr zvěrolékařství Inocenc Horák (*1870–†1962) a řada dalších osobností, které se zasloužily o rozvoj a kvalitu zvěrolékařských služeb u nás. Zásluhy těchto vzpomenutých zvěrolékařů, i jejich dalších kolegů, postupně připomeneme v dalších historických sděleních.
Významnou úlohu sehráli absolventi Vídeňské zvěrolékařské školy i ve výuce zvěrolékařství na Moravě, a to v Olomouci. Výuka zvěrolékařství zde byla zahájena v roce 1805 na Medicínskochirurgickém ústavu při univerzitě zřízeném pro výuku ranhojičů a porodních asistentek. Zvěrolékařství zde započal přednášet doktor fi lozofi e, přírodovědec a doktor medicíny profesor Dominik Weidele (*1771–†1830). Ten přednášel podle Wolsteinovy knihy nazvané: Buch von den Seuchen und Krankenheiten der Hornvieh, der Schafe und Schweine. Výuka byla zaměřena především na choroby skotu, ovcí, koz a prasat, a to s důrazem na nákazy. Po něm nastoupil na olomouckou univerzitu do funkce profesora zvěrolékařství v roce 1813 doktor chirurgie a magistr zvěrolékařství, absolvent vídeňské zvěrolékařské školy, Anton Heyne (*1786–†1853). Vedle své pedagogické práce působil od roku 1821 i jako zemský zvěrolékař pro Moravu i Slezsko. |
Do zvěrolékařského vzdělávání vnesl řadu progresivních myšlenek. Důsledně prosazoval odbornost v péči o zdraví zvířat, v boji proti nákazám, vystupoval proti pověrám v léčitelství. V roce 1822 ukončil svou úspěšnou činnost na Moravě a vrátil se na zvěrolékařskou školu do Vídně, tehdy zvanou Zvěrolékařský ústav, který byl v té době součástí vídeňské univerzity. Nastoupil zde jako profesor speciální terapie a léčiv, aby vychovával další zvěrolékaře. Snad odešel z Olomouce i proto, že perspektivy výuky zvěrolékařství v Olomouci byly čím dál více nejasné. Ve Vídni ve spolupráci s dalšími profesory (bratry Veithy aj.) aktivně rozvíjel výuku veterinární medicíny.
(Pokračování v příštím čísle)
Použitá literatura
Červený, Č., König, H. E.: Die Bedeutung der Wiener Tierärztlichen Hochschule für die Ausbildung von Veterinärmediziner in Böhmen, Mähren und Schlesien. Wiener Tierärztl. Mschr. 85, 1998, s. 224-228.
Endmayr, G.: Festschrift-75 Jahre Bundesanstalt für Tierseuchen bekämpfung in Mödling, 1910 bis 1985. Wien, Bundesministerium für Gesundheit und Weltschutz 1985. 26 s.
Král, E.: Výuka zvěrolékařství v českých zemích a aktivita zvěrolékařů do r. 1939. Acta vet. Brno 54, 1985, s. 22-65.
Novotný, E.: Profesoři vídeňské vysoké školy zvěrolékařské původem z Českých zemí. Acta univ. Agriculturae – Spisy fak. veterinární, 36, 1967, s. 579- 589
Piťha, K.: Zvěrolékař Dr. Josef Životský. Zvěrolékařský obzor 21, 1928, s. 225-227. |
| |
prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.
Prof. MVDr. Jaroslav Doubek, CSc.,
|
|
