|
MVDr. Stanislav Novotný
I řekl Bůh: “Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře.”
|
… mládě tíhne k mláděti. Ale děti rostou pomaleji a dospělé zvíře se často stane obtížným
|
|
V rámci sněmu proběhla na toto téma diskuse u kulatého stolu. Ing. Burda v krátkosti nastínil historický vývoj tohoto tématu, ba i stávající úpravu v právním řádu některých států unie a navrhovanou úpravu v novém občanském zákoníku.
Obávám se, že nám dost chyběla i defi nice „zvířete“, kam až zpátky ve fylogenezi, co ještě je zvíře a co ne. Skončit u obratlovců, nebo co třeba členovci – chovatelé pavouků a spol., nebo i měkkýši – chovatelé šneků… kdy přestat? Asi jsme všichni nějak podvědomě považovali za „zvíře“ všechno, s čím se setkáváme v ordinaci nebo na obvodě. A zpočátku se zdálo, že je přeci naprosto jasné, že veterináři se hrdě postaví za to, že zvíře není věc. Jenže jako obvykle se vyskytlo „jenže“, ba co víc, vyskytlo se jich hned několik. Jak vyplynulo z úvodní přednášky, zdá se, že nutnost změny nahlížení zákona na zvíře v podstatě vznikla z jediné záležitosti, a to kvůli řešení situace se psy, kteří jsou ničí, a dnes tedy patří obci, na jejímž katastru se nachází. V navrhovaném stavu však by mohlo dojít k opačným absurditám, že se zaběhne pes k sousedovi, a protože jsem si svého dost nehleděl, on si ho smí ponechat. Nakonec jsme se shodli velkou většinou, že než špatnou změnu, radši ponechat stávající úpravu, že zvíře je věc, protože problémy „nad“ věcí docela pokrývá zákon na ochranu proti týrání. To by tedy bylo právní „jenže“.
Daleko větší a komplikovanější vše bude v etické rovině. Pokud se v nějakém bombastickém mediu objeví titulek: „Veterináři trvají na tom, že zvíře je věc!“, jsme najednou v podivném a jistě nechtěném světle. Protože obecný soud je, jak bylo poznamenáno, že veterinář by měl být jakýmsi zvířecím ombudsmanem. |
|
trvají na tom, že zvíře je věc
|
A to s sebou přináší nepřeberné množství „jenže“, od poskytnutí péče zvířeti patřícímu osobě, od níž nelze žádnou platbu ani očekávat přes léčení poraněných volně žijících živočichů, na jejichž záchraně trvají vystrašená dětská očka až po rozhodování, co je a co není týrání zvířat, což nás může dovést až k otázkám dostihových koní, saňových psů a stanovení, od kdy, od jakého výkonu je to již týrání. A to už je jen krůček ke stanovování úrovně užitkovosti, která je obecně přijatelná a od které už to veřejnost pociťuje jako týrání. A každý jistě doplní další a další otázky!
Tak snad dvě východiska. Především je potřeba se nad touto otázkou zamýšlet a mít předpřipravenou strategii pro tvorbu zákonů, pro styk s médii a pro každodenní veterinární praxi. A pak: to, že je nám dáno zabývat se podobnými otázkami, že dnes je eticky ne přijatelné (pes na řetěze) a přijatelné (chov potkana jako hobby zvířátka), co bylo i u nás třeba jen před 50 lety přesně naopak, je dokladem toho, že přes všechny nářky, jak je u nás zle, je jasné, že na to máme a že v rámci světa patříme do pověstných horních deseti tisíc. Zatím.
|
