Úvodník – MVDr. Milan Snášil, CSc.

Protože jsem však shodou okolností znal oba vetrinární lékaře, nerozmýšlel jsem se dlouho a zatelefonoval jsem oběma. Každý měl svou pravdu a na tom druhém nenechal „nit suchou”. Bylo mi z toho smutno, uvědomil jsem si jak málo by stačilo ke zlepšení komunikace mezi námi veterináři. Proč o tom vlastně píši? Vždyť podobné příběhy řeší revizní komise a čestná rada stále ve větším a větším počtu. Chápu, že se někteří kolegové ještě nedovedou zcela přizpůsobit změněným podmínkám pro provozování soukromé veterinární praxe nejen u nás, ale v celém vyspělém světě. Mění se portfolio našich klientů s tristním úbytkem hospodářských zvířat, mění se požadavky našich zákazníků, ti jsou sofi stikovanější, sečtělejší, chtějí toho po svém veterinárním lékaři stále víc a víc. Je mi jasné, že asi ve všech oblastech lidské činnosti a veterináře nevyjímaje, existují lidé líní i pilní, chytří i hloupí, schopní i neschopní, nadaní i méně nadaní, prostě úspěšní, méně úspěšní a neúspěšní.

Chci na vás kolegové touto cestou apelovat, nepřihlížejme pasivně, jak naši „všeho” schopní kolegové soustavně ničí a špiní pověst veterinárního stavu jako celku svým arogantním chováním vůči svým kolegům. Jak asi vypadáme před klientem, který v nouzi navštíví našeho souseda a ten ho uvítá okřídlenou větičkou: Tak zase k nám přišel umřít jeden pes od Dr. XY”?! K čemu máme okresní sdružení (OS) KVL, když si na jejich půdě nedokážeme vyříkat tak do očí bijící vzájemné křivdy a nespravedlnosti, proč se vlastně scházíme? Vždyť právě OS by měla hrát hlavní úlohu při primárních neshodách mezi členy, měla by stmelovat jednotlivé veterináře, usměrňovat horlivé a pobízet nezkušené. Skutečnost je však úplně jiná, většina sdružení se schází velmi zřídka a v neúplném složení, a když se sejdou, zformulují svoje stanoviska vůči „obecnému jsoucnu” (Komoře). Tato volání o nápravu jsou pak ve většině případů jen zpola vyslyšena, nebo se nedočkají žádného ohlasu. Proč asi? Ne kvůli nezájmu orgánů Komory, nebo jejich nadměrnému zaneprázdnění, ale protože většina problémů vznikajících u vás je lépe pochopitelná, snáze řešitelná právě v místě svého vzniku – ve vašem kolektivu. Většina z vás si teď asi myslí, že OS nemají stejně žádnou pravomoc, že nemohou nic rozhodovat a že je to prostě pro většinu pouhá ztráta času. Ale v tom je, podle mého názoru, ten „zakopaný pes”. Akceschopnost jakéhokoli profesního sdružení kdekoliv napříč Evropou se neřídí pouze zákonem danými pravomocemi, ale především svou odbornou a morální autoritou jednotlivých členů, kterou všichni kolegové uvnitř i vně cítí, respektují ji a jsou hrdi na to že mohou být jeho členy nebo že s touto skupinou mohou spolupracovat. Jak na to jít? Nemám zaručený recept, ale jsem skálopevně přesvědčen, že všechno je v lidech. Naučme se jeden druhého respektovat, pokusme se naslouchat druhému, když hovoří o svých problémech, snažme se mu pomoci. Věřte nebo ne, ale když zvládneme alespoň jednu z výše uvedených dovedností, bude se nám samotným profesně i lidsky lépe dýchat.

Nevěřím, že jakékoliv povinné či nepovinné kontinuální vzdělávání, zvyšování odbornosti, stále nové a výkonější vybavení ordinací nám pomůže vyřešit náš jeden z nejpalčivějších problémů dneška – etiku v české veterinární praxi.

Byl bych nesmírně rád, kdyby těchto pár upřímně míněných řádků vás, milé kolegyně a kolegové, donutilo alespoň na pár chvil se zamyslet nad problémy vašeho okresního sdružení, kolegů a klientů a popřemýšlet nad vzájemnými mezilidskými vztahy uvnitř vaší veterinární komunity.