Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Úvodník – MVDr. Karel Daniel

  Časopis Zvěrokruh 9/2016
     Úvodník

Vážení kolegové,

sousloví „sledování toho či onoho trendu“ proniklo do společenského slovníku. Některé trendové jevy se bohužel nevyhýbají ani naší profesi. Mám na mysli nárůst agresivity a násilí ve společnosti. V každém z nás je v hloubi ukryta určitá míra zla a agresivity – ale ve vývoji společnosti občas nastávají okolnosti, kdy běsi v nás „dostávají zelenou“ ve zvýšené míře.

Případů je více: kolega na žádost policie utratí na veřejném místě psa, událost je zaznamenána jedním z ochránců zvířat, v krátké době jejich skupina shromáždí pět tisíc podpisů pod petici požadující na Komoře jeho drastické potrestání, ale současně je úmyslně poškozena fasáda jeho obytného domu.

Nebo zcela otevřená a hrubě násilná agrese vůči kolegovi i členům jeho rodiny, jako „ řešení obchodního sporu“. Či nyní zcela čerstvý případ – tentokrát asi konkurenčního – sporu, který vyústil v poškození nemovitosti kolegy v době, kdy byl na dovolené, s účtem vyšším než milion korun.

Řetěz těchto událostí mě přiměl k tomu, abych navrhl představenstvu Komory pozvání jednoho ze známých českých psychiatrů na sněm, a požádal jej o vystoupení na téma narůstání agresivity a uplatňování násilí ve společenském prostoru. V dopoledních hodinách před zahájením letošního sněmu 5. listopadu v Plzni.

Nemůžeme si ovšem za nárůst agresivity také sami?

Lidská společenství, veterinární komunity včetně, jsou složité organismy, v nichž se hromadí napětí, které je čas od času třeba ventilovat. Osvědčeným způsobem je samozřejmě koncentrace veřejného hněvu na vybrané oběti. Když se starozákonní izraelité potřebovali zbavit vlastních hříchů, naložil je kněz symbolicky v Den usmíření na vybraného kozla a vyhnal jej do pouště. Kozel tak na sebe přijal hříchy všech, které se pak za rok opět nahromadily, aby je stejným způsobem po roce odnesl kozlův následovník.

Pár tisíc let uplynulo, ale moderní společnost funguje v zásadě stejně. Obětní proces jen bývá racionalizovaný a využívá moderních prostředků. Není dnes už ritualizován, ale bohužel je tím méně předvídatelný. A tedy nebezpečnější. Hříchy se nakládají účelově a nikoliv už na bedra kozla či jiného zvířete – obvykle je třeba k uspokojení davu najít určitého člověka nebo určitou skupinu.

Typickým příkladem takové věci je bohužel i diskusní vlákno „Soudnička o doktoru AB“ na komorovém webovém diskusním fóru, založené jako reakce na článek-soudničku v předchozím čísle komorového Zvěrokruhu.

Článek „Z deníčku krále Sisyfa“ je bezesporu dobře napsaný, byť se jeho autor zbytečně skrývá za „kolektiv“. Ale bohužel je i účelovou viktimizací členů odvolacího senátu Komory. Výrazně to dokreslují i následné výšlehy morálního fanatismu „příznivců a kamarádů“ na diskusním fóru. Takové bývají předzvěstí nejen zničujících politických projektů – i to má komora nedávno za sebou – ale naneštěstí často i spouštěcím faktorem agrese.

Demokratické systémy – včetně našeho komorového – jsou vůči voleným orgánům či úředníkům ambivalentní; na jednu stranu je potřebují, na druhou stranu vede rovnostářský duch k tomu, aby členové komunity držitele moci – a disciplinární zejména – spíše nenáviděli. Naše společnost se v tomto ohledu příliš neliší od společnosti kmenové. Jen viktimizace se namísto chrámů děje v instituci a ráda se online přenáší do světa.

A proti tomu bych rád v nynější předvolební době velmi důrazně varoval.

Ale zároveň proti chápání práce v disciplinárních orgánech jako Sisyfova údělu, k němuž je zvolený člen předurčen.

Stejně jako bryskní weboví diskutéři nevím nic o v článku popisovaném doktoru AB překračujícím všechna psaná i nepsaná pravidla ani o jeho případu. Neznám jej a nevím, jestli je lotr větší nebo menší. Přál bych si ale, aby disciplinární orgány zvolené v následujících volbách, ať již by se do jejich rukou dostal doktor AB, doktorka CD nebo já sám, vycházely méně ze svého apriorního přesvědčení o předurčenosti Sisyfova údělu. Ale spíše nacházely trpělivost hledat a porovnávat odpovídající důkazy, vyrovnávat se s protidůkazy snášenými obviněným, postupovat formálně správně a zejména racionálně vážit, zda případné rozhodnutí nebude jen dalším z verdiktů následně zrušených soudem. Ve sporu, který Komora přirozeně zaplatí.

 
V Křižínkově 20. 8. 2016, Karel Daniel

P. S.:

K uzávěrce tohoto čísla dostala redakční rada soudničku další. Podobnou. Proto považuji za potřebné dodat ještě několik řádků.

Nebývá zrovna zvykem, aby formou soudničky autor – prvoinstanční žalobce – nesouhlasně komentoval výrok odvolacího orgánu. Nesetkáváme se s tím běžně u obecných soudů – ale ovšem, ty nejsou voleny a necítí potřebu periodicky vyvolávat „předvolební pnutí“.

Věřím, že oba komorové disciplinární orgány, prvoinstanční i odvolací, našly svoje důvody a jimi podložily svůj výrok. Zpochybňovat prostřednictvím soudničky navzájem svoje kompetence vede jen k témuž jako „válka policajtů“ v obecném mediálním prostoru. Ke ztrátě elementární důvěry v instituce.

Mrzí mě, že to autor nechápe. Nebo naopak účelově využívá v perspektivě nesmyslného soudního sporu s Komorou.

… a teď by ještě chybělo, aby členové odvolacího senátu začali psát soudničky vlastní. A poukazovat v nich na domnělá pochybení revizní komise či čestné rady…