Obraz na titulce – Diana na lovu

Od 16. až do začátku 17. století skupina malířů podporovaná mecenášem Františkem I., francouzským králem, se zdržovala na zámku Fontainbleau a odtud také pochází její název – Fontainbleauská škola. Zámek hostil vedle umělců také vědce a literáty a stal se ve své době centrem, ze kterého se šířily myšlenky renezance a manýrismu do celé severní Evropy.

Toto období lze rozdělit do dvou epoch, mezi kterými je přibližně patnáctiletá mezera. Umělci prvního období – 1530 až 1570 pocházeli převážně z Itálie, a to byla takzvaná První Fontainbleauská škola. Umělci sídlící zde v letech 1590 až 1720 byli většinou vlámského nebo francouzského původu a ti tvořili Druhou Fontainbleauskou školu.

Rosso Fiorentino, Primaticcio, Nicolo dell’Abbate jsou tři umělci, kteří tvoří První školu, měli za úkol vyzdobit zámek freskami, malbami, skulpturami, reliéfy a tapiseriemi, až náboženské války v letech 1531 až 1540 jejich tvorbu přerušily, zámek byl opuštěn a práce na 15 let přerušeny.

Typické pro Fontainbleau je absence náboženských témat a koncentrace na řeckou a římskou mytologii. Stejně jako na erotická témata, ornamenty a grotesku. Vzniklý styl se rychle šířil po celé Francii a severní Evropě. Řada soch se odlévala do bronzu a šířila tak myšlenku manýrismu, podobně jako tapiserie. Na zámku totiž byla manufaktura, kde se tkalo na zakázku a rytecká dílna, která měla díky mědirytu značný podíl na šíření tohoto, tehdy moderního, výtvarného názoru.