Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Zkušenosti z Alžíru

  SPOLEČENSKÁ RUBRIKA

MVDr. Přemysl Šudák
Čeští odborníci pomáhající obyvatelům černého kontinentu

… Středoevropan, vyrostlý v normalizační kleci, zažívá svůj první kulturní šok

 

Začátkem osmdesátých let jsem vězel v normalizační šedi až po krk. Po absolvování brněnské ´veteriny´ jsem pracoval na venkovském obvodě. Práce sice pestrá i trochu dobrodružná, ale na druhé straně dělal člověk za pár korun nárazník mezi požadavky nadřízených a rigidním vedením „kolchozu“. Převládal u mne pocit znechucení ze stojatých vod, z toho, že někteří jsou si rovnější než ostatní. Něco jiného jsme si mysleli a něco jiného museli říkat.

Situace měla i svá pozitiva. Společný nepřítel = společní přátelé. O to hezčí byly večírky, dovolené, společné akce. Ale bez „červeného řidičáku“ byly možnosti i životní prostor striktně vymezeny dráty socialistického tábora. Není divu, že za této situace se mi ze setkání se starším kolegou, který se nedávno vrátil z expertízy v Alžírsku, zatočila hlava.

Tříletý pobyt v africké zemi, ležící mezi krásným pobřežím Středozemního moře a Saharou s romantickými oázami, kontakty s domorodci, zajímavá práce s exotickými zvířaty, možnost vidět onemocnění, která se u nás vyskytují jen na stránkách učebnic, cesty domů na dovolenou přes západní Evropu! A v neposlední řadě též slušné fi nanční ocenění.

Šla mi z toho hlava kolem, zvláště když jsem se dozvěděl, že stát se expertem Polytechny nepředstavuje nějak nepřekonatelné překážky. Žádanou francouzštinu jsem ovládal. Dále byl třeba souhlas zaměstnavatele (zůstávali jsme kmenovými zaměstnanci), ale hlavně delikátní požadavek: nebýt neoblíben u tehdejších hybatelů pákami veškerého dění. Být přímo jedním z nich by bylo sice nejlepší, ale to jsem nesplňoval a nehodlal na tom nic měnit. Kromě závanu opravdové svobody byla pro mne hlavním motivem, pro který jsem začal vyřizovat cestu do Afriky, možnost postavit se na vlastní nohy a ověřit si, zda se v cizím prostředí dokážu postarat o svou rodinu.

Na jaře 1985 jsem tedy s pěti dalšími kolegy stál na palubě francouzské lodi Liberté, směřující z Marseille do Alžíru.

ale bez „červeného řidičáku“ byly možnosti i životní prostor striktně vymezeny

Kufr ´žigulíka´ byl napěchován „nepostradatelným“ harampádím podle rad expertů z Polytechny i kolegů, kteří to celé již absolvovali. V autě se tak vezla např. pračka, ale hlavně „skoro celé druhé auto v náhradních dílech“, jak to trefně vyjádřil jeden z kolegů.

Poprvé v životě jsem vlastnil cestovní pas s potřebnými vízy. Měl jsem devizové konto, ve kterém se skvěla půjčka od vysílající organizace. Ne sice velká, při tehdejším přepočtu však částka, která opravňovala k jisté nervozitě. Byl jsem slušně zadlužen, ale vědomí, že to přede mnou absolvovali jiní, mě trochu uklidňovalo.

Po prvních traumatických zážitcích s arabským světem, konkrétně s různými úředníky v přístavu, na ministerstvu zemědělství a dalších institucích, jsem se již jen rozloučil se šťastnějšími kolegy (štěstí = být blíže k moři a hlavnímu městu) a vydal se na jih. Počítal jsem se 600 kilometry, nakonec jich bylo o dost více.

Arabský venkov a obzvláště ten na jih od Atlasu, to je skutečná exotika. Od moře pojedete nejprve úrodnou zemědělskou krajinou s ovocnými zahradami a postupně projíždíte stepí se stády ovcí a koz. Pak přijde polostep – polopoušť, zde hlavně kamenitá, až na nějaké křoví bez zeleně a zdánlivě pustá. Trocha zeleně se soustřeďuje kolem několika zaprášených vesniček, protože vyžaduje zavlažování. Pak se auto vyšplhá do Saharského Atlasu, kde člověk vidí jen kamení a šedivé trsy tvrdé trávy alfa. A najednou se přede mnou otevřelo panorama krajského města El Bayadh.

Po vyčerpávající cestě to bylo ovšem další rozčarování. Město mělo totiž s mými představami jen málo společného. Hnědočervené domy s hliněnými zdmi, pár oken do ulice stále uzavřených okenicemi, vysoké zdi dávaly tušit ještě uzavřený dvorek. Minimum zeleně, všude po ulicích sloupy s elektrickými kabely, obchody připomínající otevřené garáže, zboží mnohdy vyložené na bednách nebo i na zemi. A ti domorodci! Převládalo arabské oblečení – u mužů dlouhé vlněné pláště s kapucí, sandály a na hlavě vždy turban a ženy téměř bez výjimky zahalené, málokdy koukalo něco víc než oči. Prostě naprostý kulturní šok.

město mělo totiž s mými představami jen málo společného

A další mne ještě čekaly. V kanceláři veterinární správy jsem zjistil, že se mnou sice počítají, ale hodlají mě poslat ještě asi 130 km na jih na své detašované pracoviště. Městečko mělo exotický název El Abiodh Sidi Cheikh. Ty další kilometry na jih pro mne znamenaly zklamání; už jsem si dokázal představit, do jaké výspy civilizace jdu. Trochu jsem se uklidnil při setkání se slovenským kolegou Jožem, který v Bayadhu pracoval již dva roky. Zůstal jsem přes noc v jeho bytě a při červeném víně mi detailně popisoval úskalí běžného života i odbornou problematiku. Ale hlavně mi důrazně připomněl, že couvnout se už nedá…

Silnice z Bayadhu do El Abiodh je ještě asfaltová a vede polopouští, ve které jsou na 130 kilometrech dvě malé vesničky. Z mého tehdejšího pohledu tak ubohé, že jsem se tam neodvážil ani zastavit. Když jsem později promítal doma diapozitivy z těchto kouzelných osad, mysleli si všichni, že jsou to opuštěné ruiny. A již za pár dní jsem zde běžně vykonával praxi.

El Abiodh – bílé město – je posvátným městem muslimů, neboť se zde nachází hrobka Sidi Cheikha, jednoho z přímých potomků Prorokových. Evropského zde bylo opravdu pomálu. Snad pár francouzských nápisů na oficiálních budovách (městský úřad, pošta, nemocnice, lékárna a jeden státní obchod). Jinak bylo vše soukromé, od obchůdků s potravinami přes průmyslovou veteš až po služby (fotograf, holič) a malé čajovny a kavárny.

Pokračování v příštím čísle