Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Představujeme představenstvo – MVDr. Karel Daniel

  Společenská rubrika

Euro PR
MVDr. Karel Daniel – víkendové téměř curriculum vitae

… zleva – po letech na kopečcích ve Walesu a někde v Alpách

 

Nikdy jsem nepoznal člověka, který by nedokázal i banální jednání zbytečně protáhnout o minuty a většinou o desítky minut. Sebe sama nevyjímaje. Do doby než jsem se seznámil s MVDr. Karlem Danielem. Když poměrně závažné jednání, odhadované tak na dvě hodiny, skončilo úspěšně po několika minutách, zůstali jsme sedět nad nedotčenou mísou chlebíčků a plnou konvicí kávy s otevřenými ústy. Když po necelé hodině přišel e-mail (asi to psal za volantem) s pregnantně zformulovanými závěry jednání, nebralo naše překvapení konce.

A už od té doby je pro mne Daniel nejen jménem starozákonního proroka a pří jmením člověka, kterého si vážím, ale především “jeden daniel” je pro mne základní jednotkou nepromarněného času.

Pane doktore, proč se člověk, kterého bych čekal spíš v diplomatických službách, stane veterinářem?

Nevím. Otec byl profesorem na obchodní akademii, jak se této škole říkávalo, a pokud jdu zpět po rodokmenu až po rok 1647 – dál to nejde, během třicetileté války vzaly starší archivy za své – zvěrolékař se tam nenašel.

A co chcete za profesní volání či pocit poslání po klukovi v osmnácti letech a po gymnáziu. Hlavně nesedět osm hodin a pět dní v týdnu někde v kanceláři a psát si žádanku o dovolenou nebo náhradní volno, kdykoliv si zamanu dělat něco, co sám chci. Zvažoval jsem geodézii nebo ´stavárnu´. Možná jsem si naivně říkal: „měření někde po venku – kdo mě kdy zkontroluje”. Ale taky ´veterinu´. Ze stejných důvodů. Při tom velmi mladém pohledu se mi zdála být relativně svobodným povoláním. Když jsem pak docela dobře odmaturoval a přijímačky na ´veterinu ´ se povedly – tak to dopadlo.

Po skončení školy v roce 1978 jsem měl celkem štěstí. V průběhu povinné absolventské vojenské služby jsem se dostal k doktoru Koždoňovi, který vykonával jako důstojník a později civilní zaměstnanec praktickou veterinární činnost ve vojenském prostoru Doupov na Karlovarsku. Troufnu si říct, že u něj jsem se za rok naučil víc než za šest let vysokoškolských studií. Krávy, koně, prasata, lovná zvěř a odpoledne a večery na ambulanci pro malá zvířata na újezdním úřadě v Karlových Varech. Velitelství jsme měli 350 kilometrů daleko – v Hlučině u Opavy. Spokojený život „na cesťáku” a slušný výdělek k tomu. Ovšem zimní cvičení na Doupově – to byl pro vojáky postrach. Když třeba tankistům došla naft a, byli tři dny s tankem na jednom místě v –15 oC pod nulou. Měli jsme tedy s čím srovnávat. Asi jsem tu profesi přece jen vybral dobře …

Tak to jste to vzal opravdu hopem. Rodina, dětství, studia, vojna, všechno na pár řádcích. Především studia – o tom nám toho zatím nikdo moc neřekl.

Pravděpodobně ani já neřeknu. I průměrně inteligentní univerzitní student si nejspíš uvědomí, že čtyři pětiny toho, co se učí, nebude nikdy potřebovat. A chce-li v praktickém životě uspět, musí selektovat. A v tom reálně potřebném úseku jít dál do hloubky. To není jednoduché. Pamatuji si dodnes obrázek lopatky krávy na x-té (… člověk už zapomíná) pravé stránce anatomických skript – ale že by mi to až do takřka důchodového věku k něčemu bylo?

Vzpomínek, co by stály za zmínku, moc nemám. Asi spíš útržky. Dospávání a poté slunkem spálená záda na Sokolském koupališti na brněnské přehradě od června do srpna; úklid stájí na medláneckém VÚVL, který se jmenoval „pomocná vědecká činnost” a byla za něj nějaká ta koruna. Ale hlavně cestování. Zkoušky jakkoliv, ale co nejrychleji za sebou; pokud možno na předtermín – to byla hluboká pověra; že budou zkoušející shovívavější – a potom pryč.

 

… u masajských rodinných domků v Tanzanii

Ale kam se tehdy dalo cestovat: hlavně Slovensko, při troše snahy pár zemí východního bloku. Vzpomínám si, že někdy v polovině studií jsem chtěl do Švédska. Za železnou oponu. Věci tehdy ve skutečnosti fungovaly jinak, než se obecně tradovalo. Ostatně základní instinkty a fungují pořád stejně; bez ohledu na společenské systémy. Pamatuji si, že můj otec měl deníček s poznámkami a jmény: absolvent XY z roku 61 – Mototechna (blatníky na embéčko); YX z roku 59 – devizové oddělení Státní banky (devizové přísliby); absolvent ZX z roku 64 – Krajská správa SNB (výjezdní doložky). Tak to chodilo. Byzantský, pitomý, klientský systém. Korupční, řeklo by se dnes. Ale ta korupce nebyla většinou o penězích. Spíše to byla mimosystémová výměna služeb a informací, se kterou se část lidí naučila žít. Paradoxní výhodou bylo i to, že když jsem nebyl u komunistů ani v SSM, na vycestování stačilo potvrzení ze studijního oddělení. A tam stačila kytka či bonboniéra úřednici. Pokud by na žádost měla dát razítko školská buňka zmíněných institucí, nejspíš by byl s cestou amen. Jednak ze závisti a jednak: co kdyby on někde zůstal, to by mohl být pro nás problém! A co kdyby někde zůstal a měl se tam líp než my? To by byl teprve problém!

Tyto útržky jsou sice velmi osobní, ale většina kolegů má podobné. Nic, o co by bylo nutno se dělit.

Dobrá, dobrá, nedělte se. Ale kdybych neznal Brno a spolehl se jen na informace od veterinářů, nutně bych došel k názoru, že v Brně není ani jedna jediná hospoda. Jako veterinář jste pracoval v mnoha zemích – jak k tomu vlastně došlo?

Kolem roku 1980 zdědil otec rodinný domek s velkým pozemkem na Vysočině a jestli jej chci. Samozřejmě jsem chtěl, protože já se potřebuji jít večer vyčurat na dvůr pod ořech a ne se v paneláku zouvat už na chodbě před bytem. Tak jsme začali domek spravovat, tehdy tam nebyla koupelna a záchod venku nad dírou. Přesto mně mnohem dřív než trpělivost došly peníze. Možná existovaly novomanželské půjčky a snad stavební spoření – už nevím. Já jsem ale nikdy nechtěl za krkem dluhy, protože berou svobodu. Tehdy snad i musely ručit odbory, tehdejší ROH, a schvalovat komunistická organizace, která vás třeba poslala nejdřív na VUML, já už si to ani přesně nepamatuju. Zkrátka pokud jsem chtěl utrácet na barák, musel jsem si prvně vydělat. V tehdejším systému v úvahu připadalo jen několik možností. Obchod s masem nebo zeleninou, valuty nebo taxíky, hospody a benzínové pumpy – tedy podnikání teoreticky exemplárně pronásledované, ale prakticky tolerované. Ve veterinární branži moc příležitostí nebylo. Nicméně, zase jsem měl štěstí.

V poměrně malém Velkém Meziříčí se v jedné třídě sešel tehdejší ředitel Státní veterinární správy s mým vzdáleným příbuzným. A československý stát už poměrně silně sháněl tvrdou měnu – devizy. Expertní činnost v zahraničí byla jedním ze zdrojů. Tím zdrojem bylo jakési další zdanění či výkupné, které expert musel odvádět přes podnik zahraničního obchodu. Ale i s tímto břemenem byl plat od alžírského ministerstva zemědělství slušný a navíc nikdo nebránil paralelnímu výkonu soukromé praxe v místě působnosti. Ústřední ředitel profesor Polák, kterého si dodnes velmi vážím, měl jediné dvě podmínky: nesmíš tam udělat stíhatelný delikt a nesmíš nikde zůstat; to bych měl průšvih. Tak jsem nakonec pracoval tři roky v Alžírsku. Starost o státní majetky a kontrolu řezníků na kontrakt ministerstva a soukromá praxe k tomu. Nejdřív ve wilayi Tebessa, to byl pre-saharský kraj dole při tuniských hranicích, berberští nomádi, v zimě na Sahaře, přes léto v duarech v horách – ponejvíce ovce a pár krav; a potom dva roky asi osmdesát kilometrů od pobřeží kousek od Alžíru – skot, koně, osli, trocha ovcí. Alžírskou praxi docela dobře popsal Přemek Šudák v předchozích číslech Zvěrokruhu.

… nechce-li člověk marnit čas, tak v Basileji je nejrychlejší městská doprava dolů po proudu po Rýně

 

Po třech letech jste se tedy k radosti profesora Poláka vrátil?

No moc se mi nechtělo. Já s Alžířany většinou dobře vycházel a člověk navíc navykne svobodnému životu. Nedělalo mně problém jít s Berbery nebo Araby po kavárnách, do mešity. Oni měli docela rádi takové ty disputace: Dej se s námi na islám! Člověk vzal minci a říká: toto je váš bůh; pak ji obrátí a říká: a toto je můj bůh; pořád jedna věc, pořád jedna osoba, „kif-kif” arabsky. Byl bych tam zůstal delší dobu, ale ke konci třetího roku měl starší syn nástup do školy; nejdřív že ho budeme učit doma. Ale to nefungovalo. Jednou se nechtělo jemu, jednou mně, pak bylo pěkně a jeli jsme k moři – no do druhé třídy už musel do školy do Čech. Ale ani to nebylo nic moc. Mezitím se naučil sám písmenka a číst, malinko francouzsky, tak ve škole se pak spíš nudil a zlobil.

Koncem osmdesátých let se stejně politická situace v Alžírsku pozvolna zhoršovala. Začalo střílení a ta poloobčanská válka, která trvala pár let. On problém Alžírska byl, že od samostatnosti v roce 1962 do osmdesátých let zdvojnásobilo svoji populaci. Obrovská síla -náctiletých nezaměstnaných klučíků, kteří ve francouzské nebo španělské televizi vidí krásná auta, krásné ženské a chtějí víc než sedět nahoře na hřebeni Atlasu a směrovat anténu na cizí televizi. Že taky nestačí se pětkrát denně modlit, ale je nutné i orat a čistit zavlažovací kanály, to už je tak nebralo.

Ale zpět k tématu: samozřejmě, že když se člověk blížil od Vídně k hranici a viděl mikulovský zámek a svatého Turolda na kopečku, tak zaváhal. I když se sebevíc těšil domů. Potom přejel hranici se zátarasy a pětitunovou závorou, s protivnými policajty, zastavil se v první hospodě, tam špinavé záchody a dopálený číšník – no nejspíš jsme se velmi rychle začali zase těšit ven. Já jsem se z Alžírska defi nitivně vrátil koncem roku 1985 – tehdy se zdálo, že se v Československu ještě pěkných pár let nic nezmění.

Co bylo pak?

S návratem byl trochu problém. Když jsem odjížděl, ředitel Okresní veterinární správy mi řekl, že když to tedy dostává příkazem, pustí mě, ale mění mi pracovní smlouvu na časově omezenou „do dne návratu z expertní činnosti v zahraničí”. Nestálo za to se dohadovat o tom, co bude za dva tři roky nebo nikdy. Ale když jsem se chtěl vrátit – člověk tehdy musel být někde zaměstnaný – napsal jsem na Státní veterinární správu, že mi končí kontrakt v Alžírsku, a protože vidím svoji situaci doma krajně nejistou a musím se nějak živit, nutí mě to vážit řešení, jako nevrátit se vůbec a pokračovat v kariéře třeba v Kanadě, kde se tehdy řada kolegů, působících venku, uchytila. Do týdne přišel na Okresní veterinární správu a mně v kopii příkaz: Daniel od 1. ledna nastupuje u původního zaměstnavatele.

Je logické, že mě Okresní veterinární správa nemohla mít příliš v oblibě. Skončil jsem na prasečáku – od sedmi do jedné každý všední den. Občas služba navrch. Začal jsem znovu opravovat barák, zahrada, k tomu nějaká ta myslivost; ale bylo to pořád jaksi málo. A peníze už zase ubývaly. Pas k volnému cestování s razítkem v azbuce „AB služebňaja” – zcela výmluvným dokladem „samostatnosti” Československé republiky – byl pryč, ale měl jsem zase štěstí. Na prasečáku bylo opravdové práce tak na hodinu, zbytek dne se člověk někde skrýval, aby krmiče a ošetřovatelky nedráždil, že na ně kouká a nemá co dělat – tak jsem sa tam začal učit angličtinu a trochu opakovat ´veterinu ´.

Koncem osmdesátých let už byla ekonomická situace naší socialistické vlasti opravdu nahnutá a jakákoliv tvrdá měna navíc velmi vítaná. Podnik zahraničního obchodu by už tehdy pokryl pobyt třeba na Marsu, jen kdyby mohl z člověka něco vyždímat. Nějaká ideologická hlediska už nebral nikdo vážně. Tak jsem si našel místo na Novém Zélandu a začal se učit na rozdílové zkoušky v angličtině. Už jsem to měl víceméně zadministrované, když se vyskytla překážka. Nejbližší novozélandský zastupitelský úřad, kde bych mohl složit rozdílový test, byl v Bonnu. Tam musím pozvat zkoušejícího profesora z Massey Univerzity a zaplatit mu cestu a ubytování. A to byla fi nanční rána. Ale nějak jsem zjistil, že Nový Zéland uznává britskou nostrifi kaci diplomu, tak jsem si zaplatil nejdřív statutární zkoušky na Veterinární univerzitě v Bristolu – tam jsem udělal chirurgii a reprodukci, ale propadl z interny a ze soudního. Následující rok jsem si zaplatil a udělal všechny zkoušky na Univerzitě v Cambridge. Ovšem to už jsem zase neměl peníze na cestu na Nový Zéland, přinejmenším ne pro celou rodinu, takže jsem začal pracovat – vždycky říkám dočasně – v Británii, přesněji řečeno v jihozápadním Walesu. Především skot, ovce, při službách malá zvířata a operace.

Byla veterinární praxe ve Walesu odlišná od práce v tehdejším Československu?

Ano. Přístupem byla odlišná. Pamatuju si krátce po začátku, odpoledne jsme pili kafe a zazvonil telefon. Kráva, porod. Kdo tam pojede. Říkám: já pojedu. A pili jsme dál kafe. Za minutu Martin – majitel praxe říká: jedeš tam teda? Povídám: dopiju kafe a jedu. A Martin se zhrozil: co když se do té doby otelí! Prostě zákazník byl pán a efektivita hlavní věc. V této podobě to nebylo v socialistické vlasti ani v Alžírsku zvykem.

Ale sedláci, chovatelé, majitelé zvířat jsou všude podobní. Ale taky vás vždycky nějak překvapí.

V Alžírsku: dávám krávě vápno – infuzi a najednou koukám moucha jí leze po oku. Tak jsem to zastavil, zkoušel jsem vysvětlovat srdeční selhání, ale fellah by opravdu dopálený. Kopl do kbelíku, dal pohlavek klukovi opodál, ale bílého „ďaura” veterináře nechal být. Za chvíli přišel, donesl na podnosu čaje a řekl „inš´allah”.

 

S kolegou Herbertem Schneiderem – německé kořeny, dnes chová dobytek na 2000 ha v Namibii

Zato když šly věci špatně v Anglii, sedlák se s vámi rozloučil, zamával při odjezdu – a pak přišla stížnost nebo žaloba.

V Čechách zase krátce po restitucích v devadesátých letech si na Vysočině vzalo množství původních majitelů zpět dobytek. Tehdy se krátce zdálo, že by to mohlo mít budoucnost. Člověk s nimi seděl, pil kafe, vykládal – se staršími chovateli to byla součást rituálu. A docela často se člověk setkal se stesky: „Jo, za komunistů to bylo lepší. Nafta byla levná od vojáků nebo z maloměřickýho nádraží, gumu ke ´trachtóru´ člověk sehnal snadno i zadarmo. A za Němců, to byl aspoň pořádek. Žádná kriminalita a vysoká cena obilí.“

Možná proto mě dodnes neoslovují politické strany, které vzývají „obyčejné lidi“ jako zlaté tele.

Proč jste se tedy pořád vracel, jak se žije v Čechách s porovnáním s životem „jinde“?

Češi jsou zvyklí si stěžovat. Ale vezmeme- li skutečnou kupní sílu průměrného veterináře v Británii, Francii, Nizozemsku, Čechách, ta je hodně podobná. Žiješ, živíš rodinu a udržuješ barák, jednou za rok dovolená někde na jihu, jednou za tři roky nové auto. Neporovnávejme přepočtem směnného kurzu. To nedává obrázek.

S kolegou Nicolasem Cortem – brněnský absolvent, dnes žije ve Švédsku a pracuje v Dánsku

 

Koncem pobytu v Anglii mně bylo skoro čtyřicet a měl jsem na vybranou: vypůjčit si šedesát tisíc liber – při tehdejším kurzu dva miliony v českých korunách – a dát je jako nový podílník do praxe, kde jsem působil; koupit barák; přitom oba kluci vypadali, že budou spíš na studia než rovnou vydělávat, takže školné; a jsme opět v oblasti půjček, dluhů, hypoték. K tomu barák v Čechách na Vysočině, kde když tři roky netopíte, jsou kapesníky i ručníky v zásuvkách plesnivé.

Když došlo k privatizaci terénní veterinární činnosti v Čechách, tak z toho vypadlo: buď se vrátit hned, nebo zůstat pryč velmi dlouho. Ještě jsem pak trochu váhal při dělení Československa – chorvatský Osijek i Vukovar trochu varovaly. Samozřejmě jsem z Anglie měl nějaké úspory, ale měl jsem navíc zkušenosti ze soukromé praxe. Nejenže k telící krávě se jede hned, ale kdo tehdy u nás něco věděl o řízení skladu léčiv, systémech dobývání pohledávek, a tak dál.

Na co jste pyšný a za co se stydíte a měl jste někdy velký strach?

Já moc strach nemám, ale samozřejmě, že se někdy člověk lekne. Až se adrenalin vylije do spánků a za uši – o to pak člověk svižněji přemýšlí.

V Alžírsku jsem se jednou v Zoui vracel s berberským sedlákem od případu, míjeli jsme tržiště, zleva vyběhla malá holčička a já jsem ji vzal levým refl ektorem. Letěla šest, osm metrů po asfaltu, pak ležela a brečela. Jak se začali sbíhat lidi, můj zákazník ji vzal pod paži, posadil do auta, a jedeme! Říkám: „To nejde, měli bychom zavolat policajta.“ A on: „Už ať jste pryč. Nebo vás ztlučou a zabijou.“ Tak jsme našli indického doktora, ten jí ošetřil odřený zadek a záda, napsal certifi kát, že jí jinak nic není, já mu zaplatil a tím to zhaslo. Vypustili jsme ji na kraji městečka.

Ve Walesu jsem jel k večeru pro syna – byl u spolužáka; jeho otec dělal zvukaře pro rockové skupiny. Říkal, že svého času dělal i pro Who a pro Kinks. Přejel jsem hranice pozemku, cattle-grid – rošt, aby nepřecházel dobytek, a najednou i v autě opravdu velice nahlas ozvalo: „Zastavte s rukama na volantu!“, a po chvilce: „Vystupte a položte ruce na kapotu auta!“. Ale kolem nikde nikoho, přítmí a pastviny Ten „vůl“ měl kousek od cesty takové betonové pevnůstky s dvoumetrovými ampliony a takhle vítal hosty.

Kdyby měl mít člověk strach ani nevyjede na D1. U Humpolce jsem zastavil na konci kolony a najednou v zrcátku koukám, jak na mě míří šedá Laguna. Nevím, jak se mohla prosmýknout mezi mnou a svodidly nalevo, ale bouchla až do třetího auta přede mnou. Vyrazil gejzír z chladiče a foukly ven airbagy. Ale vtom se kolona rozjela, tak jsem jel taky. Žádné z těch dvaceti aut kolem nezastavilo – rozumím tomu, každý má svůj časový program, kdo by chtěl pak čekat hodinu na policajty a další hodinu sepisovat výpověď. Rozumím tomu, ale stydím se za to.

Pyšný jsem naopak třeba na slovenského kolegu, kterého jsem vzal před několika lety do zaměstnání. Dnes je náš vztah partnerský, on sám dává dohromady vlastní ordinaci v Brně – půjde-li to takhle v praxi hospodářských zvířat dál, za pár let bude jediný veterinář schopný dělat operace skotu mezi Velkým Meziříčím a západním okrajem Brna. Rád bych věřil, že jsem mu dal tak dobrý start, jako kdysi na Doupově kolega Koždoň mně.

Máte nějaké koníčky?

Trochu horochození, trochu myslivost. Časově určitě nejnáročnějším koníčkem je Komora. Byť od doby, co jsem skončil prezidentování, je to trochu lepší. Taky možnost elektronické komunikace docela omezila nutnost vysedávání a schůzování. Jaké máte plány do budoucna? Co já můžu plánovat do budoucna. Vždyť mně brzo bude osmapadesát. Zrak se horší, údy ochabují, brzo nepřeplivnu bradu.

V praxi se pro mě vzácnější komoditou stává volný čas než expanze činnosti. Taky víc a víc spolupracuji se společností Cymedica, a to po celém teritoriu kde působí, což je taky Slovensko, Ukrajina a Maďarsko.

V představenstvu Komory nás, kteří sloužíme už více volebních období, kolega Hošek trefně označil za dinosaury. Myslím, že on sám, Katka Novozámská a Luboš Borkovec jsme asi v představenstvu „nejdélesloužící“. Já sám jsem byl vždycky nejvíc zapojený do činnosti zahraniční komise a taky legislativní komise – to mě vždycky hodně zajímalo. Do té mezinárodní činnosti Komory se pletu někdy od roku 1995, takže z oblasti evropské veterinární politiky jsem poznal ohromnou spoustu lidí. Tři volební období jsem byl v Radě Světové veterinární asociace – pamatuji si to první období: prezidentem americké komory – AVMA byl tehdy Leon Seda z Illinois, ale rodák z Litvínova. A já jsem měl tehdy takový ten kandidátský projev – já jej myslel docela vážně – že jsem pracoval jako praktický veterinář ve čtyřech různých sociálně-ekonomických systémech ve čtyřech různých politických státech. A z toho pro mě pramení hlavní poučení a závěr: co nejmíň politikaření a co nejmíň vlivu státu na výkon veterinární profese. Leon tehdy přišel a říkal, že se mu projev líbil. To jsou věci, co člověka potěší.

A v Komoře veterinárních lékařů?
Jak dál?

Rád bych Komoře ještě pomohl s realizací Světového veterinárního kongresu v roce 2013 v Praze. To je velký projekt, větší než jsme si s Honzou Bernardym uvědomovali, když jsme o něj před pár lety začali na půdě Světové veterinární asociace usilovat.

A v představenstvu? Hlavně buďme a zůstaňme svorní. Víte, jak je to v rakouské hymně: „Když se ruka k ruce vine …“

Já vždycky zpozorním – to je taky nějaký ref lex, když od někoho slyším: „myslím to dobře“ a „nepravosti je třeba rázně tepat“ a „je naléhavě potřeba kodifikovat tohle nebo ono“ a podobně. Motivy takových vyjádření bývají často příznakem osobního postižení. Takoví jedinci potřebují vždycky skupinová nebo kmenová pravidla, kterými se mohou zaštiťovat. Ať už je tou skupinou církev svatá, islámský režim nebo veterinární komora. Takoví lidé dostávali své okolí do nesnází už za komunistů. Někdy se mi zdá, jakoby zase začínali vystrkovat růžky…

Tak vidíte, skoro jsem ani nemukal a děkuji vám za rozhovor.

   

Zdenek Stehno
EURO PR