Působení českých veterinárních lékařů v rozvojových zemích není minulost

Petr Slavík
Čeští veterinární a zemědělští odborníci z Afriky nevymizeli

Na druhou stranu byla tato pomoc někdy mnohem efektivnější než v současnosti, neboť jak uvádí kolega ve svém článku, jednalo se o velmi početné týmy, které měly své zástupce na ministerských odborech a do značné míry neomezené zdroje pro daný úkol. Ale jak také kolega dále uvádí, výsledky té práce byly dalším politickým vývojem v těchto zemích zpravidla zcela zničeny, zůstala pouze vzpomínka. Nicméně právě tyto pozitivní vzpomínky jsou v současné době velkým přínosem, neboť místní lidé kdysi spolupracující s našimi odborníky nezřídka zastávají vysoké politické funkce. Máme tedy na co navazovat a jsme oficiálními představiteli velmi dobře přijímáni.

Evrospká unie je největším světovým poskytovatelem rozvojové pomoci, vedle jednotlivých členských zemí realizuje rozvojovou spolupráci i Evropská komise. Směrnice EK dokonce počítá s určitou koordinací aktivit jednotlivých členských zemí, aby se projekty nepřekrývaly a nedublovaly.

Tato koordinace bohužel zatím příliš nefunguje. Také česká rozvojová spolupráce je realizována v souladu s EU, a to jak na multilaterální bázi, tak prostřednictvím jednotlivých projektů, která jsou formulovány podle témat, které jsou schválena vládou. Podle vládou schválených témat je v dané zemi identifi kován a naformulován projekt. Na jeho realizaci je pak vypsáno výběrové řízení, buď formou dotace, nebo veřejné zakázky. Realizátorem rozvojových projektů se pak stává vítěz těchto řízení. Tím může být kdokoli, kdo splní požadavky na realizátora dané v zadávací dokumentaci, v případě dotací pak neziskový subjekt, který podá vhodný návrh projektu.

Gestorem projektů je Česká rozvojová agentura, organizační složka Ministerstva zahraničních věcí.

Z hlediska směřování rozvojové spolupráce existují tři kategorie zemí. Označujeme je jako programové (zde probíhá celý projektový cyklus a spolupráce je založena na dlouhodobých programech), projektové a ostatní (zde jsou země, do kterých směřovala naše pomoc přednostně a do budoucna by se měla intenzita spolupráce zmenšovat). Programové země jsou Angola, Afghánistán, Bosna a Hercegovina, Etiopie, Moldavsko, Mongolsko, Zambie a Srbsko. Do kategorie programových zemí patří Gruzie, Kambodža, Kosovo, Palestinská území. Ostatní země tvoří momentálně Jemen a Vietnam (a od příštího roku zde bude Srbsko, Angola a Zambie).

Samozřejmě ne ve všech těchto zemích probíhají zemědělské projekty, nebo projekty s veterinárním zaměřením. Mezi ně však možno zmínit několikaletý velmi úspěšný projekt v Angole, zaměřený na vybudování střední zemědělské školy v provincii Bié orientovaný mimo jiné na chov zvířat. Další projekty probíhaly a probíhají v Zambii. V minulosti to byl projekt orientovaný na depistáž plicní nákazy, jehož výstupy měly být použity v projektech Dánska a FAO, které si kladly za cíl vytlačit tuto nákazu za řeku Zambezi. Dále odborníci pod vedením MVDr. Holejšovského (bývalého ředitele SVS) realizovali projekt vybavených veterinárních kempů, kde se soustředil veterinární servis pro chovatele z širokého okolí (tento projekt byl zambijskou stranou velmi dobře hodnocen jako vhodný model pro vet péči v celé zemi). Dále se podařilo provést první sofi stikovanou kontrolu užitkovosti a analýzu složek mléka u tradičního plemene barotse. Na tyto vetkempy by měl navazovat projekt inseminační stanice s laboratoří a tréninkovým centrem. S tím, že se stávající vetkempy využijí i pro služby asistované reprodukce, čímž vzniknou terénní centra, poskytující komplexní služby chovatelům. Mezi vedlejší aktivity tohoto projektu bude patřit konzervace genetického materiálu tradičních plemen skotu (barotse, tonga, angoni) a zavedení studijního programu věnujícího se problematice asistované reprodukce na zambijské univerzitě.

Tedy například samotná vakcinace zvířat rozvojovým projektem není (poté, co veterináři vypotřebují všechny vakcíny a odejdou, v další činnosti nikdo nepokračuje), ale vybudování systému sledování, hlášení chorob, jejich diagnostiky a vakcinace se samostatným fi nancováním místní vládou už za rozvojový projekt označit lze. V projektech je tedy nutné usilovat hlavně o transfer technologií, přenos know-how a capacity building (školení místních expertů).

Ne každou práci v rozvojové zemi lze tedy označit za rozvojový počin, nicméně to samozřejmě nemusí snižovat její důležitost. Další skupinu také tvoří projekty vědecké, jejichž závěry by měly být však dále využívány například právě při formulaci a realizaci dalších projektů.

Na veterinárně-zemědělské projekty se v Evropě specializuje několik společností, jako největší možno jmenovat Veterináře bez hranic, které mají své pobočky v různých zemích. V poslední době i u nás. Největší z nich je pravděpodobně francouzská sekce. I když i ti mívali dříve přece jen více projektů než dnes. Za všechny možná i nemožná témata můžeme jmenovat projekt konzervace genetického materiálu jednoho druhu antilop v Botswaně, kterého jsem se přímo v terénu také účastnil. Nebo jiný velmi zajímavý byl projekt, na kterém jsem měl příležitost se také spolupodílet, si kladl za cíl zastavit epidemii klostridiózy skotu v jednom odlehlém nepálském údolí.

Problémem, který se nedá ovlivnit jinak než důkladným častým a důsledným public relations, je relativní nedostatek potenciálních realizátorů. Tedy jednotlivců nebo společností, které jsou ochotny se zapojit do realizace těchto projektů v tomto „netradičním“ prostředí. Osobně si myslím, že důvodem je zažitá představa, že pomoc rozvojovým zemím je spíše něco jako charita, kterou se zabývají pouze neziskové organizace, a pro fi rmy je tento obor celkem nezajímavá oblast. Avšak skutečnost je zcela jiná.