Profesor Antonín Holub Z kroniky profesora MVDr. Dr. tech. h. c. in m. TomášeVacka Dokončení z minulého čísla Zvěrokruhu (12/2010)
Neutěšené personální poměry na škole v době před nacistickou okupací však byly veřejným tajemstvím. Mluvilo se o nich nejen mezi studenty, ale i ve veřejnosti, a to nejen veterinární. Občas byly komentovány v denním tisku. Dílčí pozornost jim věnoval v devadesátých letech minulého století prof. Kábrt (1990). Zvlášť často zmiňoval prof. Kučeru, a to v souvislosti s jeho pokusy o převzetí vedení zootechnického ústavu (profesorský sbor s tím vyslovil nespokojenost). Připomínal i jeho déle trvající spory s prof. Hrůzou, prof. Bečkou a prof. Šulcem, nedobré pracovní a kompetenční vztahy mezi prof. Bečkou a prof. Lenfeldem, o napjatý poměr mezi prof. Mackem a prof. Kloboukem, o jehož důvodech, jak uvedl, mnoho nevěděl. Neopomněl ani zevně se příliš neprojevující jakési „ozbrojené příměří“ prof. Pardubského s prof. F. Králem a s prof. Hanslianem. Jmenování prof. Kučery vedením zootechnického ústavu na brněnské Vysoké škole zemědělské po prof. Taufrovi, kde byl údajně přijat s nedůvěrou, bylo pro Kábrta překvapením. Své informace o atmosféře na naší škole uzavřel sdělením, že tam nevraživosti mezi profesory sice existovaly, ale že nebyly tak časté jako na jiných vysokých školách. Z běžného života školy se dle něho vymykala jen studentská stávka proti prof. Pardubskému a nedůstojná aféra mezi prof. Kučerou a prof. Šulcem soudně projednávaná jako urážka na cti. Prof. Kábrt po šedesáti letech problémy života školy ve třicátých letech nedoceňoval, zlehčoval je, u jiných přehlédl, že nešlo o spory osobní, nýbrž vědecké. Tyto střety mezi členy profesorského sboru však dalekosáhlé důsledky měly. Dokládá to i memorandum Komory veterinárních lékařů bezprostředně po osvobození, v roce 1945, byť snad až příliš decentní a opatrnické (Kunstýř, 1945). V době tíživé hospodářské krize, nedostatku fi nančních prostředků, v době, kdy profesorský sbor školy nejevil vůli a posléze ani schopnost problémy řešit a čelit jim na odpovídající úrovni. Do doby mnichovského diktátu, do nacistické okupace, vstupovalo vedení školy rozložené. Události těžce dolehly též přímo na fyziologický ústav. Vacek byl 24. září 1938, stejně jako oba jeho asistenti, Jan Vlček a Karel Rychlý, ale i pomocný zřízenec František Hoff mann, mobilizován. Vacek se na ústav sice 22. října vrátil, ale asistenti byli demobilizováni až v prosinci. Přednášky začaly opožděně. Navíc, jak Vacek zaznamenal, demonstrátor fyziologického ústavu, polský žid Fischgrunt, byl nucen Brno opustit.
Idea, z níž se masarykovská republika zrodila a vyrůstala, byla mnichovskou dohodou popřena. Po rozbití Československa začal být životně ohrožována i český národ. Vackův šťastně harmonický svět styků s kroužkem osvícených lidí se zhroutil. Dějinná katastrofa jej postavila před palčivou otázku. Jak této zlovolné moci násilí a cynizmu čelit? Jako odpůrce nacistického diktátu se mohl stát buď součástí mlčící většiny, čekající, až se bouře násilí přežene, nebo přejít k činům. Zákony však žádnou podobu odporu nepřipouštěly. I pouhé projevy nesouhlasu byly kriminálním činem. Přesto se Vacek rozhodl pro aktivní rezistenci. Překročil hranice intelektuálního disentu. Jako intelektuál připravený zradou o liberální iluze nebyl s to se smiřovat s kompromisnictvím a konformismem. Svou vlastní odpovědnost, a to i za osudy své alma mater, zveličoval až absolutizoval. Dal se cestou, která později našla výraz v existencionalistickém literárním díle Camuse a Sartra. První Vackův střet s okupační mocí následoval záhy. V roce 1939 to byl polistopadový boj o Jana Vlčka (Holub, 1994, 2009). Fyziologický ústav totiž patřil do skupiny pracovišť školy, která byla likvidována úplně. Od 9. 2. 1940 do jeho prostorů bývalí zaměstnanci vstupovat nesměli. Počaly sloužit jiným účelům a technické vybavení ústavu bylo rozmetáno. Některá zařízení školy však v provozu zůstala. Proto se bývalý asistent fyziologického ústavu, Vlček, pokoušel přejít na dosud fungující buiatrickou kliniku, vedenou prof. Kloboukem. Komisařský správce školy, bývalý asistent prof. Pardubského, člen NSDAP, vládní rada doc. MVDr. Srnetz, který se s Vackem i Vlčkem dobře znal (Vacek s ním v druhé polovině třicátých let publikoval práce o řízení dýchání, činnosti srdeční a krevního tlaku u koně (Holub, 1994, 2006) a nedávno jej pro zemědělské oddělení pražské německé techniky v Libverdě z fyziologie habilitoval. Po Vackově intervenci u doc. Srnetze, po překotné písemné administrativní smršti mezi klinikou, rektorem školy, MŠaNO, které svůj předchozí souhlas s přeřazením Vlčka odvolalo, došlo mezi rektorem Pardubským a prof. Vackem, jak Vlček později též dosvědčil, k osobnímu jednání a výstupu. Marně. Vlček na klinice zůstat nesměl. Následovaly další, fatální události. Osud vlídného, tolerantního Vacka ve třicátých letech předvídavě, až věštecky, znepokojeného děním na škole tragicky vyvrcholil. Teprve dvaačtyřicetiletý vědec, učitel, obětavý, vstřícný, ale i kritický organizátor Vacek, byl z bouřlivě rostoucí a osudově postižené české veterinární obce nacisty násilně vyrván. Zanechal nám však svědectví.
Kroniku, a to především, o proměnách našeho prvního institucionalizovaného zvěrolékařského intelektuálního centra, československé vysoké školy veterinární. Pojednává v ní i o údobí třicátých let, jehož studiu se zatím nedostalo příliš velké pozornosti. S disponovatelnými prameny (Novotný a Böhm, 1968, Kábrt, 1990) v rozporu není. Především traktuje činy, záměry i tužby, ušlechtilé i jiné, tehdejších protagonistů, brněnské zvěrolékařské školy. Není jen popisem časového sledu událostí, proměn komplikovaných až výbušných vztahů mezi členy profesorského sboru školy, ale znale je vysvětluje, zmiňuje jejich příčiny, uvádí je do širších souvislostí tehdejšího veřejného života. Kronika je i výstražným varováním před důsledky narůstajících krizových jevů v životě školy které se krutě, nejen do statků, ale i hrdel, začaly naplňovat v době nacistické okupace, ale komplikovaly též poválečnou obnovu života našeho jediného vysokého veterinárního učiliště, ale i novodobý rozvoj českých i slovenských veterinárních věd. Zkráceně předneseno 12. května 2010 na pracovní schůzi klubu dějin veterinární medicíny a farmacie VFU Brno.
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
