Poučení ze soudniček? Nikoliv, jsme nepoučitelní

MVDr. Petr Matušina

Šedesát téměř kriminálních příběhů ze života končí

Když jsme na přelomu roků 2005/2006 s kolegy uvažovali, jak členské základně alespoň částečně přiblížit jednu z činností Komory (o které si stále většina členů myslí, že je k ničemu a potřebuje ji, až když jsou v průšvihu), dospěli jsme k závěru, že bude vhodné na jednotlivých případech poukázat na různá úskalí vznikající při výkonu veterinární činnosti, a to zejména z oblasti komunikace. Bez ohledu na to, zda se jedná o komunikaci s pacientem, s majitelem, s kolegy, ale i s médii.

Zdá se mi až nepředstavitelné, jak dlouhá doba uplynula od chvíle, kdy jsem začal pro Zvěrokruh jednotlivé stížnosti upravovat. Když jsem s touto činností začínal, předpokládal jsem, že to bude záležitost jednoho ročníku. Jenže nyní, když po pěti letech s psaním soudniček končím, je za mnou 60 zpracovaných případů a já si kladu otázku, zda moje snaha splnila očekávání a zda jsme se z nich poučili. Mohu-li soudit podle obsahu stížností, které stále na revizní komisi přicházejí, pak musím odpovědět, že většina z nás je nepoučitelná.

Z čeho jsme soudničky vybírali?

Veškeré podklady k soudničkám vycházely ze skutečných případů a v žádném případě nebylo úpravami zasahováno do merita věci. Adepty na zpracování mi vybírala z již uzavřených případů pani Horáková, za jejíž spolupráci při vyhledávání témat velmi děkuji. Z těchto předvýběrů jsem pak již jen vyřadil některé nevhodné nebo opakující se motivy. Snažil jsem se vybírat případy tak, aby se střídaly kategorie zvířat, aby byly z různých částí republiky, z malých i velkých praxí. Bylo místy těžké najít jiný děj, neboť stížností sice přibývá, ale důvody zůstávají stejné. Vyřazeny byly i některé případy, mající sice zajímavý a neotřelý důvod stížnosti, které však byly jen jednostranným tvrzením, bez jakýchkoliv důkazů a nevedly tak k žádnému rozuzlení či východisku.

Poznat by se měli jen aktéři

Možná je příznačným paradoxem, že ačkoliv většina kolegů hodnotila soudničky pozitivně, několik odsuzujících názorů jsem slyšel právě od lékařů z těch „superpracovišť“, na jejichž činnost přichází stále více závažných stížností.

Některé obraty tahaly za uši

K dokreslení autentičnosti děje byly někdy záměrně použity obraty nebo výrazy nespisovného charakteru. Ačkoliv se jazykoví korektoři bránili, přesto se mi k dokreslení atmosféry stížnosti občas podařilo použít ne zrovna spisovný jazyk nebo obraty pisatele. Mohli jste si tak alespoň trochu utvořit představu, co vše je schopen jak majitel, ale i kolega říct. Některé výrazy a obraty však opravdu publikovatelné nebyly. Pokud tedy někdo při čtení soudničky podlehl falešnému dojmu o osobní zaujatosti mojí osoby jako pisatele, pak věřte, že tomu tak není. Byl jsem pro vás jen pouhým zprostředkovatelem skutečných stížností, který se s přibývajícím množstvím pročtených stránek jen stále víc ubezpečoval o tom, že nikdo není neomylný. Stejně tak jsem se přesvědčil, že nevybíravé „pobitevní“ komentování práce předchozího veterináře, bez skutečné znalosti původního stavu pacienta v konkrétním čase a na konkrétním místě, se stává realitou. Tato zrůdnost se stala oblíbenou činností v kruzích českých veterinářů, bohužel bez ohledu na to, zda se jedná o lékaře soukromé, v laboratořích, výzkumu nebo učitele.

Jak tedy nahlížet na práci disciplinárních orgánů Komory a na soudničky?

Především by si každý z nás měl pravidelně nejméně jednou ročně alespoň zběžně pročíst stavovské předpisy a určitě sledovat zákony a novely zákonů, které naši činnost ovlivňují, a ať chceme, nebo ne, budou ovlivňovat stále víc. Myslím, že předchozí větě se bohužel 90 % čtenářů zasměje jako zbytečné a naivní. Nicméně jsem přesvědčen, že by to mohlo vést ke snížení počtu stížností. Přinejmenším je nutné si uvědomit, jaký je rozdíl mezi revizní komisí a čestnou radou. Zjistil jsem, že se stále vyskytuje dost lidí, kteří to nevědí. Nedivím se, že je to nejasné veřejnosti. Nepřekvapuje mne, že i mnozí členové Komory v tom mají ´guláš´, ale že to nechápou i mnozí, kteří byli nebo i stále jsou členy komorových orgánů, to už je opravdu příliš.

Takže pro pořádek, RK je orgán, který má dozorovou funkci, z níž vyplývají dvě základní pravomoci. První je dozorovat činnost orgánů Komory tak, aby byla v souladu se stavovskými předpisy a s obecně platnými zákony. Pokud členové RK dojdou k přesvědčení, že tomu tak u některého rozhodnutí orgánů není, musí je pozastavit do rozhodnutí sněmu nebo soudu.

Druhou pravomocí a povinností je provádět při stížnostech na činnost členů Komory příslušná dostupná šetření a teprve na základě důkazů rozhodnout, zda stížnost odloží jako neoprávněnou nebo ji posoudí za oprávněnou. V takovém případě se z předsedy revizní komise stává zástupce žalující strany a jako takový musí zajistit vypracování žaloby právníkem a její předání čestné radě.

Pokud slyšíme nářky, že revizní komise nebo Komora obecně nechrání své členy proti stížnostem chovatelů, musím říct, že zákon dává revizní komisi možnost ochrany jen potud, pokud dospěla k závěru, že zjištěná fakta nedávají možnost prokázat oprávněnost stížnosti. V opačném případě se z RK musí stát ochránce práv stěžovatele a zastoupit ho v řízení před čestnou radou.

Ustanovený senát čestné rady rozhoduje v disciplinárním řízení o vině či nevině na základě shromážděných důkazů obsažených v právníkem vypracované žalobě. Jak z předchozího textu vyplývá, jen samotné tvrzení proti tvrzení nemůže být důkazem, pokud neuvádí údaje, které jsou samy o sobě dostatečně prokazatelným důkazem. Takže se poměrně často stává, že některé na pohled jasné stížnosti na porušení řádů nebo zákonů se těžko dokazují a pokud nejsou důkazy (např. pitva) nebo svědci, čestná rada nemůže rozhodnout o vině a trestu. Je tedy jasné, že soudcem majícím rozhodující slovo je čestná rada a nikoliv revizní komise. Stejně jako revizní komise nemůže soudit, tak čestná rada nemůže provádět další šetření neuvedená ve spisu. Může však vrátit spis revizní komisi k doplnění a došetření.

Pokud již stížnost byla rozhodnuta čestnou radou, tak se lze odvolat pouze k představenstvu, které ustanoví odvolací senát, nebo k soudu. Nikoliv k revizní komisi.

Úskalí naši činnosti?
Komunikace

Nepravdy nebo polopravdy Je mi smutno z toho, že přes veškerou snahu orgánů Komory, a to i formou soudniček, se objevuje stále víc stížností v zásadě na stejné věci. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od humánního zdravotnictví se u nás za činnost platí hotově, mají majitelé od návštěvy veterinárního lékaře mnohdy zkreslená a neúměrná očekávání. Navíc většina z nás je v tom utvrzuje, protože má obavy, že když řekne majiteli pravdu, přijde o zákazníka. Takže raději jdeme do rizika, kdy buď budeme mít štěstí a budeme „kingové“ nebo se nezadaří a o zákazníka přijdeme. Nicméně máme ještě stále možnost jej slovně nebo „hmotně“ přesvědčit o naší pravdě.

Nadřazené chování až vulgarita Jenže majitel či chovatel je dnes často osobou poučenou nebo přinejmenším na internetu zběhlou, a proto neočekává, že se za své peníze dočká celé škály přehlížení, nafoukanosti, arogance či dokonce vulgarity. Obzvlášť těžce to zákazníci nesou, když se tyto vlastnosti velmi často objevují u kolegů i kolegyň mladších, kteří zřejmě nabyli přesvědčení, že každý v okruhu kolem 100 km jim nesahá ani po paty. Někteří k těmto názorům došli bohužel již během studií vlivem některých podobně smýšlejících učitelů školy nebo na základě vycestování na stáže do zahraničí, v některých to prostě je už dávno zakořeněno.

Nekolegialita Troufám si tvrdit, že nejméně v 60–70 % případů stížností hraje významnou roli zbytnělé ego jiných veterinárních lékařů vedoucí k pomluvám a nabádání chovatelů, aby si na předchozího veterináře stěžovali. Setkáváme se i s tím, že kolegové chovateli nejen radí, jak a na co si stěžovat, ale doručené stížnosti často jeví známky toho, že na koncipování dokumentu se i výrazně osobně podílejí. Velmi často je to za účelem očernění konkurence, získání dalšího klienta a zvýšení svých příjmů. V některých případech to je buď pojistka pro případ, že se jim „náprava zpraseného pacienta“ nepodaří anebo obhajoba toho, proč si hodlají vzít nekřesťansky vysokou odměnu.

Krádeže Je zarážející, že přibývá i případů doslova až kriminálních, kdy dochází k velmi propracovaným krádežím. Pardon, v dnešní společnosti se tomu říká slušně, tedy k přebrání klientely patřící spolupracovníkům či zaměstnavatelům. Nebo dokonce i k odnesení převážné části vybavení z ordinace spolupracovníků nebo zaměstnavatele. S těmito případy většinou Komora moc dělat nemůže. Protože nástroje a přístroje se obvykle nedají dobře identifi kovat, tak s tím mají problém i orgány činné v trestním řízení.

Špatné nebo žádné písemné smlouvy Přebrání klientely je velmi těžké posuzovat a dokladovat. Obzvlášť když mezi kolegy neexistuje jednotný názor na to, jestli je klientela majetkem majitele praxe, který sám veterinární činnost buď nevykonává, nebo již jen sporadicky nebo jestli je majetkem zaměstnance, který kdykoliv odejde a může si s sebou svůj majetek odnést. Názor na tuto problematiku se liší podle toho, zda se příslušný kolega s podobným případem setkal a byl jím přímo dotčen. Rozdíl v názoru je i mezi majiteli praxí, kteří někoho zaměstnávájí, a zaměstnancem, jenž svého zaměstnavatele považuje jen za parazita, který vydělává na práci druhých, a proto když ho někdo oblafne, dobře mu tak.

Podvody Ve snaze pomoct chovatelům se vyplňují neúplně nebo nepravdivě osvědčení a nedostatečně dokládá pohyb sledovaných léčiv. Když to praskne, tak ten, komu jsme původně chtěli pomoct, se jako první obrátí proti nám.

Nekomunikace s orgány Komory Když už dojde ke stížnosti, tak základní chybou kolegů je nekomunikace. Snaha zatloukat je pochopitelná, ale měla by být dostatečně podložena ochotnou komunikací a dodáním co nejpodrobnější dokumentace. Bohužel je obecným jevem, že se dokumentace nevede a i přes opakovanou žádost o její nějaké doložení bývá výsledek zoufalý. Vede to pak ke zbytečným jednáním před čestnou radou.

Neschopnost uznat chybu Každý očekává, že Komora je tady proto, aby ho z maléru vytáhla, a tak proč ho otravuje s nějakým doložením důkazních materiálů. Když Komora pomůže, je to přece její povinnost a rychle se na to zapomene. Když dá za pravdu stěžovateli, je k ničemu a je nutné na ni nadávat. Vlastní chybu jen málokdo uzná.

Proč končím s psaním soudniček Stále častěji jsem se setkával s problémem, jak vybrat námět, který by nebyl opakováním něčeho již zpracovaného, byť s určitou modifikací. Připadalo mi stále těžší, najít srozumitelný a čtivý jazyk, proto jsem dospěl k názoru, že to už i čtenáři museli poznat. Také pro karikatury, které kreslila kolegyně Bystroňová, bylo obtížné nacházet inspiraci. Za její spolupráci na soudničkách kreslením obrázků také velmi děkuji. Možná, že si redakční rada najde jiná témata, jak ukázat práci Komory, možná bude někdo jiný pokračovat v tom, co jsem započal.

Protože však platí, že když dva dělají totéž, nikdy to není totéž, loučím se se svými čtenáři. Přerušením psaní soudniček ponechávám prostor jiným, aby mohli uplatnit své nápady, komorová témata zpracovat podle svých představ a přinést čtenářům jiný úhel pohledu.