Euro PR
Především se sice za Pražačku pokládám a Pražačkou se cítím být, ale narodila jsem se v Brně a do Prahy přišla až jako tříletá. Ovšem stoprocentně rozhodnutá být veterinářkou. A na tom rozhodnutí se od školního věku nikdy nic nezměnilo. Tedy rodinná tradice? Ale vůbec ne. Táta i maminka jsou povoláním filozofové, a pokud jsem vůbec někdy počítala, že mě někdo z nich v mém skálopevném rozhodnutí podpoří, ztratila jsem iluzi už v první třídě. Tehdy mi maminka ve snaze podílet se nějak na mém vzdělání nakreslila slepičku. Ale se čtyřma nohama. Ani to vás v tom rozhodnutí nezlomilo? Kde jste tedy hledala podporu? Jsem asi paličatá, takže naopak utvrdilo. Svou kočičku jsem měla až v deseti letech, ve třinácti jezevčíka a od čtrnácti let jsem v jezdeckém klubu Československého fi lmu jezdila na koni. Mimochodem i na tom Juráškovi, na kterém jezdila Libuška Šafránková ve fi lmu Tři oříšky pro Popelku.
Ani s čerstvým titulem však tehdy nebyla pro ženu, milující jezevčíky, jednoduchá volba. Samozřejmě. Ordinace pro malá zvířata byly v Praze pouze čtyři a pouhé pomyšlení na privátní praxi bylo skoro trestným činem. Zachránila mě věda a až do revoluce jsem pracovala v Ústavu fyziologie a a genetiky hospodářských zvířat Československé akademie věd. Dodnes na ta léta, strávená bádáním nad bachorovými houbami, ráda vzpomínám. Zmínila jste revoluci. Jak jste vůbec prožila listopad 89? Bydlím jen pár metrů od Národní třídy, takže nevím, co by kdyby. Ale byla jsem v Americe. V Kalifornii. Pozvání od přítelkyně by se zřejmě protáhlo na několik let, protože úvahy o emigraci byly každodenním programem. Jenže pak jsme na CNN sledovali události z Prahy a po možné kariéře v Americe bylo veta. Už by mě tam neudrželi, jak se říká, ani párem volů. Vrátila jsem se hned, jak to bylo možné. A co bylo dál? Porevoluční zmatky? Překvapivě nikoliv. Kolegyně si velmi brzy otevřela praxi pro malá zvířata na Starém Městě a tady, v Liliové ulici mám ordinaci dodnes. A nemohu si stěžovat ze tří důvodů. Za prvé to není mým zvykem, za druhé nemám na co a za třetí nemám komu. Ale to je pochopitelně jen má parafráze toho známého vtipu. „Nemohu si stěžovat – nemám komu!“ Vidím, že v ordinaci strávíte spoustu času, ale nejen prací žije člověk. Ale já jsem i mezinárodní rozhodčí pro posuzování exteriéru jezevčíků a rozhodčí pro výkon loveckých plemen. A kromě toho chovám králičí drsnosrsté jezevčíky. Víte například, že při zkouškách umí tohle plemeno lézt několik metrů norou o rozměru 12 x 10 cm? A to je hodně nebo málo? Nechte toho. To je zkrátka hodně málo. A přesto se ve vzdělávací komisi Komory veterinárních lékařů angažujete takřka od jejího vzniku a řadu let jste i členskou jejího představenstva. Co vás vedlo k tak razantnímu vstupu do veterinární politiky? Tehdejší nápady o pokračujícím systému atestací mě doslova rozlítily, stala jsem se členkou vzdělávací komise a tehdy, v zájmu kolegů-veterinářů, jsem v parlamentu nad zákonem o týrání zvířat trávila se Zdeňkem Burdou snad víc času než poslanci. Ale mělo to smysl, protože nakonec to dopadlo vlastně tak, jak jsme od počátku chtěli. Hrdá jsem i na to, že jsme pro veterináře prosadili možnost odběru humánních léčiv přímo od distributorů. Ale tehdy ještě politici uměli naslouchat a měli vůli hledat správná řešení. Obávám se, že dnes by to bylo podstatně komplikovanější. Na nedávném setkání prezidentů Komor, zřízených zákonem, padaly i názory, že stát se ještě nevzdal snahy o ovládnutí Komor. Pokouší se prý o to snahou o prolomení mlčenlivosti, stále se objevují návrhy na nepovinné členství. Sdílíte tyto obavy? Ne. Naopak se obávám, že největší hrozbou pro svobodný výkon našeho povolání jsou sami někteří veterináři. Ostatně už Napoleon říkal, že lidé netouží po svobodě, ale po rovnosti. Přímo mě děsí volání, bohužel, právě mladších kolegů po zavedení ceníku výkonů a jiné podobné hlouposti. Proto i letos kandiduji do představenstva, protože se obávám, že existují významné skupiny veterinářů, kterým svoboda našeho povolání nevoní a které by státní velení možná i uvítaly. Existuje nějaká otázka, na kterou byste ráda odpověděla, ale já jsem ji nepoložil? Jistě by se jich našlo několik, ale na jednu bych opravdu ráda a od srdce odpověděla. Tak mně ji pošeptejte. … To jsem opravdu ráda, že se ptáte. (smích). Nepřestávám žasnout, že snaha strany a vlády opatřit vedoucím soudruhům v masném průmyslu nějaký titul nezůstala jen komickou epizodou v dějinách naší alma mater. Naopak se paradoxně stala základem fakulty hygieny. Její absolventi dnes nastupují i v Praze do veterinárních ordinací a jejich vědomosti i praxe jsou, diplomaticky řečeno, velmi odlišné od očekávaných standardů. Rovněž výroba konkurence veterinárních lékařů několikadenními kurzy různých posuzovatelů zvěře by patřila spíš na plzeňská práva než na seriózní univerzitu. A ještě dovolte poslední otázku. Jak vidíte budoucnost Komory veterinárních lékařů? Musím říci, že opravdu dobře. V současném představenstvu je většina zkušených, světaznalých a vědomostně i jazykově vybavených kolegů, kteří jsou si vědomi, že práci pro Komoru je třeba věnovat neuvěřitelnou spoustu času bez nároku na odměnu. A práce je před námi jak na kostele, vždyť už za dva roky budeme hostit Světový veterinární kongres. Proto bych chtěla trochu upravit slavný výrok prezidenta Kennedyho. Neptej se jen, co udělala Komora pro tebe, ptej se, co jsi udělal ty pro ni. Paní doktorko, děkuji za rozhovor.
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
