Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Brněnská vysoká škola veterinární po druhé světové válce

  Z historie

Antonín Holub

Události na VŠV v roce 1945

… Horse musculature od Carlo Ruiniho z roku 1598 – takovéto pomůcky z našich poslucháren a skript pomalu mizí. Ačkoliv jsou již dnes překonány mají svůj půvab

 

Prameny o událostech na Vysoké škole veterinární v Brně (VŠV) za nacistické okupace nebyly v minulosti soustavně zpracovávány. Např. Novotný a Böhm (1968abc), jak jsme již dříve upozornili (Holub 2010), věnují tomuto údobí v jinak faktografi cky bohaté monografi i pouze necelé dvě stránky textu. Ještě méně pozornosti bylo okupačnímu údobí věnováno ve druhém pamětním sborníku o historii VŠV (1993).

Občas vypovídá o okupované VŠV i příležitostná veterinární literatura memoárová. Často se v ní, až pietně, připomínají oběti nacistů z řad učitelů a studentů. Hlavně se však o temných okupačních událostech v české veterinární obci mluvilo a dodnes mluví. V dobré víře, někdy nepřesně a nevěcně, se pronášejí vzpomínky až mýtizující laudationes a eulogie. Jednostranně se zdůrazňuje, co dobrého bylo vykonáno, ale aféry, krize a skandály se přecházejí, nepřipomínají, ano, i zamlčují.

Naproti tomu se víc psalo o dnech, týdnech a prvních měsících osvobození (Novotný a Böhm, 1968c, Pamětní sborník, 1993, Holub, 2010), o údobí, kdy se v Brně ještě neuplatňoval vliv pražských centrálních řídicích orgánů a o revolučních proměnách rozhodovaly orgány místní.

Brno bylo válečnými událostmi rozvrácené. Obnova nového svobodného života byla nesmírně obtížná. Oprávněně se zdůrazňovala nezměrná hrdinství a obětavost prvních aktérů, jednotlivců, kteří se na převzetí moci z rukou nacistů a na osvobození areálu VŠV podíleli.

Dne 14. dubna 1945 jej totiž říšská branná moc začlenila do pevnostního pásma. Bydlícím bylo nařízeno, aby se okamžitě vystěhovali. Připravovalo se zaminování. Až do rána 26. dubna tam bylo i velení roty.

Ve stájích zůstali koně. Šest rodin s dětmi bylo přestěhováno do sklepních místností budovy č. 22 s tím, že se za tmy nesmí vycházet, že se bude střílet. V lazaretu pak leželi nemocní, ranění i mrtví. Areál střežila hlídka. František Lněnička, pracovník školní telefonní ústředny ve školním areálu s rodinou bydlící, strážným zbraně v noci odebral. Teprve příštího rána se kolem sedmé hodiny objevila hlídka Sovětské armády. Převzala zajatce a již zmíněného Františka Lněničku pověřila ochranou státního majetku (Urbanová, 2009). Do areálu VŠV přišla tudíž svoboda až 27. dubna 1945.

Ale aféry, krize a skandály se přecházejí, nepřipomínají, ano, i zamlčují.

Dalšího dne, 28. dubna, dostal doc. RNDr. MVDr. Vlastimil Vrtiš od Národního výboru pro Brno na psacím stroji česky psané pověření a jeho ručně psaný ruský překlad, aby „až na další opatření zajistil a zabezpečil majetek zvěrolékařské školy a aby v té věci jednal s příslušnou komandaturou Rudé armády“. Následujícího dne jej týž výbor novým výnosem znovu pověřil, aby spolu s prof. MVDr. Emilem Přibylem zajistil a zabezpečil majetek školy, aby v této věci jednal s velitelstvím Sovětské armády a VŠV uvedl do stavu aktivity (Novotný a Böhm, 1968c).

Za necelý týden poté byl národním výborem v Brně pověřencem pro VŠV jmenován prof. MVDr. Emil Přibyl, který na 9. května 1945 svolal první pohnuté zasedání profesorského sboru školy. Mimo svolavatele se jej účastnili profesoři Alois Hanslian, Antonín Klobouk, František Král, Karel Šobra, docent Vlastimil Vrtiš a lékárník Jindřich Frinta.

První osobní kontakt s Prahou navázal prof. PhDr. Viktor Teissler z Masarykovy univerzity, který později přednášel a zkoušel fyziku i na VŠV. Jako zástupce brněnských vysokých škol se účastnil celostátní porady vysokoškolských profesorů svolané na 11. května do Prahy, kde bylo rozhodnuto zahájit na znovu otevřených českých vysokých školách výuku dnem 1. června a do 30. září dokončit v roce 1939 nacisty násilně přerušený zimní semestr (Novotný a Böhm, 1968c).

Prof. Přibyl zůstal ve funkci pověřence do 1. června 1945. K témuž dni byl prvním poválečným rektorem, pro brněnské pracovníky školy překvapivě, jmenován z Prahy přibyvší prof. PhDr. Oldřich Vilém Hykeš.

Osvobozením však bědy a devastace areálu VŠV nekončily. Místo radostné znovuobnovy bylo 15. května území VŠV znovu zabráno, tentokrát Sovětskou armádou, pro zajatecký tábor. Nastalo nové vyklizování. Na záchranu nejnutnějších a nejdůležitějších písemností bylo dáno jen několik hodin. Rektorát školy byl provizorně umístěn do budovy právnické fakulty. Pedel tam úřadoval v místnosti s vybitým oknem. Další nejnutnější zařízení bylo rozloženo v domě a na přiléhajícím dvoře na rohu Štefánikovy ulice a Rybníčku. Uzavřený a střežený areál VŠV začal být uvolňován teprve v průběhu září.

Ale již v červnu dopadly na školu další rány. Československá veterinární obec, studenti i veterináři, se od brněnské alma mater distancovali.

bylo 15. května území VŠV znovu zabráno, tentokrát Sovětskou armádou pro zajatecký tábor

Prvním veřejným projevem naprosto negativního postoje k brněnské VŠV bylo memorandum Spolku veterinárních mediků z 12. června 1945. Bylo připraveno akčním výborem spolku, který sestával z předsedy a členů výboru zvoleného na jeho řádné valné schůzi v roce 1938 a z členů spolku, kteří se aktivně podíleli na ilegálním národním odboji. Bylo zveřejněno v prvním čísle Věstníku českých veterinářů, jehož vydávání bylo v červenci dvojčíslem 7–8 obnoveno. Spolek, jako jediná studentská veterinární organizace, vystoupil s nekompromisním požadavkem, aby byla zřízena veterinární fakulta a ta „jako jediná svého druhu v Československé republice byla přičleněna k naši staroslavné Karlově universitě v Praze“. Dále se požadovalo, aby s jejím budováním bylo započato co nejdříve a upozorňovalo se, že dosavadní ústavy a kliniky VŠV v Brně, i po dvou desítkách let stále ještě nehotové a provizorní, nebudou ani po uvolnění ze záboru pro zajatecký tábor ihned a bez větších úprav schopny nového školního provozu a že tento požadavek spolu s dalšími důvody vyplynul již ze starších úvah (Čípek et al., 1945).

Druhým obdobně kritickým stanoviskem bylo memorandum, na němž se 14. června 1945 za souhlasu Zverolekárské komory pro Slovensko, jednomyslně usneslo představenstvo Zvěrolékařské komory pro ČSR na své první schůzi v osvobozené Československé republice. Jménem československých veterinářů se žádalo, aby jediné Čechům a Slovákům společné řádně vybudované a dotované veterinární učiliště v Praze bylo jako rovnocenná fakulta přičleněno ke Karlově univerzitě, aby při budování základů této fakulty byly účastny též stavovské veterinární organizace s hlasem poradním, a to i při výběru učitelských sil. Tento požadavek se rozsáhle zdůvodňoval řadou závažných argumentů. Mimo jiné i tím, že by se zapojením profesorů veterinární fakulty a jejich vědeckých spolupracovníků v ohnisku našeho odborného i všeobecně kulturního života a ruchu (tj. v Praze) projevilo nejen jejich přínosem národnímu dobru, nýbrž naopak by i je přidržovalo na současné výši odborné kultury naší i mezinárodní a chránilo by je před ustrnutím při méně významných zájmech (Kunstýř, 1945). Nepochybně tím byly míněny zájmy, které ve své kronice roztrpčeně zmiňoval prof. Vacek (Holub, 2010) a které jsou zřejmé i z deníku prof. Haši (Mikovcová, 2006). K tomuto memorandu bylo jako podpora dokonce připojeno proslulé „Odvolání veterinářů k Národnímu shromáždění ve příčině zamýšleného zřízení Vysoké školy zvěrolékařské v Brně“ z roku 1918 (Mráz, Marek et al., 1918).

Třetím kritickým stanoviskem byly připomínky z výborové schůze Ústřední jednoty československých veterinářů. Konala se také 14. června v Praze a rovněž se požadovalo, aby byla na místo dosavadní Vysoké školy veterinární v Brně zřízena vysoká škola veterinární jako fakulta Karlovy univerzity za předpokladu, že tento budovatelský záměr bude v Praze urychleně proveden (Hyhlík a Košík, 1945).

Se stejnými požadavky vystoupila samostatně 18. července i Zvěrolékařská komora v Bratislavě (Škarda, 1945). Jedinou v té době publikovanou výjimkou z veterinárních řad byl nikoliv jednomyslný, ale aspoň většinový názor valné schůze brněnského krajského spolku veterinářů z 20. června navrhující, aby byla VŠV v Brně přece jen ponechána (Reichel, 1945). Podpory tohoto lokálního stanoviska se však dostalo nečekaně z Masarykovy univerzity. Její komise pro zřizování vysokých škol v Brně totiž 30. července 1945 přesun VŠV do Prahy ostře odmítla.

Atmosféru tehdejší revoluční doby, negativní vztah veterinárních organizací k VŠV dokladují i další dokumenty, např. z archivu Akademie věd ČR a Karlovy univerzity. Lze z nich rekonstruovat jak rektor, prof. Hykeš, brněnské veterinární učení viděl: V jedné z jeho archivovaných zpráv se píše: „…Podstata nezdravého vývoje Vysoké školy veterinární v Brně dána byla už jejím založením. Jsouc jedinou školou svého oboru v celé ČSR a uložena mimo Prahu, vyvíjela se svým vlastním životem bez kontroly. Řídil ji profesorský sbor složený v roce 1918 z asistentů vídeňské zvěrolékařské školy, kteří z většiny přinesli do ní vídeňského ducha. Profesorský sbor, případně jednotlivci, dostávší se k moci, rozhodovali o nových profesurách a ovšem odmítali ty, kdož jim nevyhovovali, ne po vědecké stránce, ale s hlediska udržení dosavadního stavu.

 

… Zdenek Nejedlý, československý originál. Chtěl údajně vystavět Prahu znovu, blíže Moskvě, a ani naší škole příliš nakloněn nebyl

Osvobozením však bědy a devastace areálu VŠV nekončily

Jednotlivci, pokud se chtěli na škole udržeti, jmenovitě mladí lidé, museli se přizpůsobovati vládnoucímu režimu, takže řadu let změnili několikrát svůj postoj. Tak se stalo, že prof. Pardubský, který kdysi svým postojem vůči studentům vyvolal stávku všeho vysokoškolského studentstva ČSR, byl po dvakráte za sebou zvolen rektorem, i hlasy těch, kteří kdysi proti němu vystupovali. Před léty byl však týmiž lidmi z profesorského místa suspendován a označen za zcela nevhodného pro profesuru, když se však přičiněním agrární strany na školu znova dostal a když druzí viděli, že má silnou oporu, proti níž by bylo marno bojovat, volili ho, i když nepřicházel podle ancienity vůbec v úvahu být rektorem a po uplynutí rektorského dvouletí volili ho znovu. Docenti, aby dosáhli slíbené mimořádné profesury, mimořádní profesoři, aby dosáhli profesury řádné. Profesorský sbor s takto nalomenými páteřemi může býti těžko správným vychovatelem studentů. Ti ovšem viděli dobře do poměrů ve škole, a proto byli rádi, když skončili studia a neměli se školou nic společného. Necítili nikdy k ní vztah, nebyla jim nikdy alma mater. Výsledek tohoto stavu byl pak ovšem celkový stav veterinářů.

Za daných poměrů nebylo vědeckého dorostu, protože nikoho nelákala škola, na které se mohl udržeti jen stálým přisluhováním tomu kterému režimu a častým měněním zásad. Proto není dorostu na škole. A i dnes profesorský sbor při výběru nových lidí hledí, aby se nezměnil dosavadní stav a aby noví příchozí zaručovali jeho udržení. Dosud byly jím provedeny návrhy jen těch, kdo na škole již působí, třebaže jimi nestačí se obsaditi všechny uprázdněné profesury. Při tom se navrhuje docent přímo na řádnou profesuru, ale nový žadatel odborník stojící mimo školu a žádající o mimořádnou profesuru soudního zvěrolékařství je odmítnut s poukazem, že se musí nejprve habilitovat z tohoto oboru. Současně se mu však sděluje, že není naděje, že tento obor bude v budoucnosti samostatnou profesurou. Jde-li o jiného mimo školu stojícího odborníka z chirurgie, žádá se rovněž nejprve habilitace, ale současně se vyzve asistent prof. Pardubského, věrný jeho odchovanec, aby podal habilitaci také. A tak se bude jednat o dvou habilitacích. Jinde bylo by to výhodné, protože by byla možnost výběru zdatnějšího odborníka, v případě vysoké školy veterinární bude to však nový případ, jak křiviti páteře. Rozhodne se pro toho, kdo bude svolný podporovat dosavadní řád školy.

Autonomie vysokoškolská ponechává rozhodnutí o nových profesurách profesorským sborům. Jaký je dnešní profesorský sbor VŠV? Až od obsazení Brna Rudou armádou zůstali na škole činni tři: vedle rektora prof. Pardubského ještě prof. Král a prof. Přibyl. Ostatní během doby byli dáni na dovolenou s čekatelným nebo přeloženi na jiná místa. Někteří z nich ucházením se u německých úřadů snažili se na školu dostat znovu, a tak došlo dokonce k vzájemným udáváním u Gestapa a Kriminální německé policie. Jsou doklady německých úřadů, podle nichž je patrno, jak jednotlivci měli zastání u německých činitelů….“.

Atmosféru tehdejší revoluční doby, negativní vztah veterinárních organizací k VŠV dokladují i další dokumenty

Dále se v pramenech zdůrazňovalo, že to vše vidí posluchači, dělají si o škole obraz a jsou rádi, že s ní nemají nic společného.

Za této situace, kdy se československá veterinární obec, soukromí a státní veterinární lékaři i studenti jednoznačně postavili proti pokusům obnovit VŠV v Brně, její rektor prof. Hykeš 28. listopadu 1945 předložil problém veterinárního studia ministerstvu školství.

… za posledních šedesát let se hodně změnilo. Podmínky našich studentů se od ostatních evropských univerzit moc neliší

 

V podzimních měsících, po likvidaci zajateckého tábora skýtal podle prof. Haši (2007) z brněnské Vysoké školy zemědělské (VŠZ) areál VŠV bezútěšný obraz dalekosáhlé zhouby (část VŠZ tam našla podle ujednání z 26. a 27. září 1941 útulek). Nebylo kde učit. Nebylo dost poslucháren, cvičeben, stájí, technického vybavení, knihovny, knih, skript a studijních pomůcek. Neuvěřitelně se improvizovalo. V zimě byla za mrazivých dnů v areálu (v zahradě za chemickým ústavem) exhumována těla mrtvých, kteří zemřeli v zajateckém táboru. Stavební úpravy a opravy areálu se vlekly. Např. budova č. 32 byla zpřístupněna až v první polovině roku 1949.

Nebyl však ani dostatek učitelů. Koncem třicátých let bylo na VŠV systemizováno 17 míst řádných profesorů, ale bylo jich obsazeno jen 14. Tři z nich útrapy okupace nepřežili (Lenfeld, Bečka a Vacek). Další byli penzionováni, jeden byl přeložen. V očistné akci z 2. srpna 1945 bylo za národně a politicky bezúhonné označeno pět profesorů řádných (Hykeš, Klobouk, Hanslian, Král a Kolda); profesoři Pardubský a Macek byli postaveni mimo činnost a jejich záležitost byla postoupena k dalšímu šetření.

Dále byli bezúhonnými shledáni všichni čtyři profesoři mimořádní (Harnach, Lebduška, Přibyl a Šobra) a tři docenti (Štencl, Hökl a Vrtiš). Dalšími učiteli byli dva soukromí docenti a čtyři suplenti. Celkem tedy pouze 18 výše kvalifi kovaných pedagogických pracovníků. Teprve během podzimních měsíců byl pedagogický sbor překotně doplňován, a to z řad studentů. Na konci roku 1945 bylo na VŠV již 17 asistentů, vesměs jen výpomocných, ale i dalších kategorií zaměstnanců, osm úředníků, 48 zřízenců a 20 námezdních sil. Ve výuce i při dalších pracích vypomáhalo i 25 stipendistů, demonstrátorů.

Tento víc než skromný učitelský sbor VŠV byl postaven před naprosto nebývalý úkol, zabezpečit výchovu 717 posluchačů (706 mužů a 11 žen) imatrikulovaných do prvního poválečného zimního semestru 1945/1946.

Nejvíce jich pocházelo z Čech a Moravy. Jejich sociální strukturu nacistická agrese hluboko proměnila. Nebyli to již jako v předválečných letech jen maturanti právě dokončivší středoškolská studia. Většina prošla trpkým ponižujícím protektorátním okupačním režimem. Pro českou národnost jim nejen bylo upíráno vysokoškolské vzdělání, ale mnozí byli navíc odvlečeni a nahnáni na nucené práce. Někteří z nich se revolucionalizovali, nastoupili cestu aktivního odporu; začali se, plni nadšení, přímo i nepřímo podílet na národním odboji.

V této nepřehledné a spletité situaci se obecně předpokládalo, že plný pedagogický provoz nebude na VŠV v Brně moci být zahájen dřív než koncem roku 1945. Tlak na zahájení veterinárních studií se zvyšoval. A tak se v červnovém pražském denním tisku objevila zpráva, že byl, jako prozatímní řešení, v pražských holešovických jatkách zahájen přípravný kurz pro studium veterinární medicíny. Sešlo se v něm kolem 25 zájemců. Označovali se jako Spolek veterinárních mediků – pověření Praha. V přízemí budovy veterinární služby přednášel prof. Hykeš o biologii se začátky fyziologie, MVDr. Andrle o anatomii, MVDr. Hiller obecně o úkolech veterinární služby a několik dalších veterinářů, hygieniků i kliniků. Začátkem července se většina kurzistů vydala na dvoudenní cestu do Brna. Plánovaná prohlídka VŠV se pro pozdní příjezd – cesta byla dramatická – nekonala a večerní špatně připravená schůze v posluchárně interní kliniky nic nevyřešila. Asi za dva týdny nato byl výbor pražského pověření spolku přijat ministrem školství prof. Zdeňkem Nejedlým. Po vyslechnutí požadavku delegace, aby byla zřízena Veterinární fakulta v Praze, se ministr obrátil na přítomné s překvapujícím konstatováním: „Jak je možné, že veterináři vysokou školu mají a učitelé ne?“. Zanedlouho poté činnost pražského pověření spolku skončila. Frekventanti kurzu neměli nárok na vysokoškolská stipendia (Víšek, 1994).

Na VŠV zapsala naprosto převážná část posluchačů (bylo jich na 500) semestr první. Byli rozděleni do několika skupin, především podle velikosti okupačního postihu.

Nejaktuálnějším úkolem bylo, aby co nejrychleji dokončili studia ti, kteří na VŠV přišli již ve třicátých letech, před válkou, a šest let čekali na jejich dokončení. Začali být zkoušeni 13. června 1945. Zkoušky se konaly i v dnes zavřeném průchodu do fi nančního úřadu ze Štefánikovy ulice. Do konce roku 1945 jich studium ukončilo 68, v roce 1946 méně – 64, a v roce 1947 pak 82. Byli to především pamětníci neblahých věcí minulých, ti, co připravili v červnu 1945 studentské memorandum, nekompromisně žádající, aby nová veterinární studia byla organizována jinak a jinde, ne v Brně.

V zájmu náprav křivd z doby nacistické okupace bylo i VŠV uloženo, aby vypracovala návrh únosných odborstudijních úlev. Na VŠV jejich podstata spočívala ve zřízení trimestru, v zápisu více semestrů najednou, čímž byla výuka zkoncentrována. Počet zkoušek však snížen nebyl. Mohlo se tím dosáhnout zkrácení studia maximálně o dva až tři semestry (Novotný a Böhm, 1967c). Této možnosti, studijně velmi náročné, byla však s to využít jen nevelká menšina studujících. Nejčastěji končili studium v letech 1948 až 1951. Docházelo i k přehmatům. Ještě po letech byl zdokumentován případ protiprávního zneužití těchto výhod tím, že se mezi nacisty nejvíce postižené posluchače VŠV ojediněle vloudil i falzifi kátor (Lojda, 1996).

“jak je možné, že veterináři vysokou školu mají a učitelé ne?”


Ve zcela odlišné situaci byli posluchači ze Slovenska. Válečné události dramaticky zasáhly i do jejich životů. Během války studovat směli, ale vysoké veterinární učení na Slovensku nebylo. Proto odcházeli do Vídně, Budapešti, Záhřebu i dalších míst. Rozhodnutím pověřenectva pro školství a osvětu v Bratislavě jim bylo po válce studium upraveno tak, aby přes rozdíly ve studijních kurikulech různých veterinárních učení mohli nerušeně pokračovat ve studiu v Brně.

Na VŠV se tak zformovala velmi pestrá studentská komunita, v níž byli i cizinci, někdy ne zcela jasného původu. Žilo se intenzivním spolkovým a politickým životem. Na schůzích veterinárních mediků bylo proto slyšet různorodé, někdy protichůdné, emotivní názory. Zvlášť hlasitě bývalo slyšet účastníky Slovenského národního povstání.

Přes memoranda a rezoluce nebylo možno získat veterinární diplom jinak než na zpochybňované VŠV v Brně. Požadavky na radikální proměnu našeho zvěrolékařského studia byly sice souhlasně akceptovány, ale zůstávaly nerealizovány. Jejich naplňování nepřekročilo hranice byrokratických aktivit.

Úřadovalo se. A to tak, že po projednání Hykešova podání z listopadu 1945 se koordinační referát odboru ministerstva školství 8. ledna 1946 jednomyslně usnesl, že má být zřízena veterinární fakulta na Karlově univerzitě v Praze,

 

ale také, aby v Brně veterinární studium pokračovalo, a to tak, že se má VŠV jako fakulta připojit k Masarykově univerzitě; dále že mají být podle návrhu povereníctva pre školstvo a osvetu v Bratislavě (čj. 112.902/45 – A/V ze dne 19. října 1945) otevřeny univerzitní veterinární kliniky v Bratislavě a Košicích (Novotný a Böhm, 1968c).

Rektor Hykeš pak z pověření ministerstva školství 7. března 1946 patřičný návrh předložil a podrobně jej zdůvodnil. Ministerstvo školství a osvěty jej postoupilo Karlově univerzitě, kde o něm 23. května 1946 jednal profesorský sbor lékařské fakulty. Její děkan za pět dnů nato oznámil stanovisko fakulty rektorátu a rektor univerzity prof. MUDr. Jan Bělehrádek, je 17. června 1946 oznámil ministerstvu. Z tohoto vyjádření vyjímáme následující: „…akademický senát…podrobil…pečlivé úvaze návrh na zřízení druhého veterinárního učiliště jakožto veterinární fakulty university Karlovy v Praze, který podal rektor Vysoké školy veterinární v Brně, a sjednotil se na stanovisku, že obor veterinárního lékařství celým svým zaměřením nepatří na fakulty univerzitní, třebaže svou metodikou má určitou příbuznost s medicinou. Stejně se vyjádřil profesorský sbor fakulty lékařské a řekl, že účelem university je zhruba poznání člověka, t. j. lidské osobnosti duchové. Tomuto účelu však vysoká škola veterinární vůbec neslouží, neboť se nezabývá člověkem… Akademický senát souhlasně s profesorským sborem fakulty lékařské vyslovil názor, že by bylo výhodnější tuto vysokou školu připojiti k Vysoké škole technické a zvláště pak k Vysoké škole zemědělské, neboť všechny tyto vysoké školy jsou vedeny především praktickou tendencí bez zřetele duchové oblasti člověka.“

Na VŠV se tak zformovala velmi pestrá studentská komunita, v níž byli i cizinci, někdy ne zcela jasného původu

V této souvislosti nelze znovu nepřipomenout – učinil tak již i Chládek (1947) – že návrh na zřízení veterinární fakulty při Karlově univerzitě v Praze byl vypracován biologem, rektorem VŠV prof. Hykešem, a odmítnut biologem, rektorem Karlovy univerzity prof. Bělehrádkem. Oba přešli z Prahy do Brna (Hykeš, 1919, Bělehrádek, 1924). V brněnské akademické obci působili společně desítku let. Museli její problémy znát. Stýkali se. Oba se těšili podpoře prof. Babáka, který se osobně podílel na jejich habilitacích. Proč bylo v rozhodujícím údobí přiřazení veterinární fakulty Karlovou univerzitou dočasně, vágně a nepřesvědčivě zavrženo – ve veterinárních kruzích se s tím nepočítalo (Novotný a Böhm, 1967c) – se již asi nedozvíme.

Stanovisko Karlovy univerzity upírající studiu zvěrolékařství univerzitní charakter vyvolalo ve veterinárních řadách zcela negativní reakci (Pfaff , 1947, Chládek, 1947). Vyzývalo k realizaci záměru, který naše veterinární korporace v ostré a rozsáhlé polemice v odborstudijních ném i denním tisku při anketě o dalším vývoji našeho zemědělského a veterinárního školství již ve třicátých letech jako nepřijatelný rozhodně odmítly (Novotný a Böhm, 1967a).

V té době doputoval Hykešův návrh i na VŠV. Tam byla na VI. řádné schůzi profesorského sboru zvolena komise (prof. Klobouk, prof. Přibyl, prof. Štencl a doc. Vlček), která k němu měla vypracovat stanovisko, a to po případném slyšení příslušných zájmových organizací. Vedle návrhu samého bylo k dispozici vyjádření ministerstva zdravotnictví, ministerstva národní obrany a rozklad zvěrolékařské komory v Bratislavě. Komise ve své zprávě z 30. července 1946 veškeré výhody návrhu svého rektora, které by vyplynuly pro veterinární vědy a pro výchovu nových generací veterinářů zřízením nového veterinárního učení v Praze, uznala. K návrhu na připojení VŠV k Masarykově univerzitě v Brně se komise odmítla jednoznačně vyjádřit s tím, že Masarykova univerzita nebyla v této věci ministerstvem školství dotázána a její stanovisko není známo. Současně připomněla, že otázka samostatnosti VŠV byly předmětem úvah již v minulosti a sloučení nebylo doporučeno, protože nebylo jasné, kolik a jakých výhod by VŠV takovéto sloučení přineslo. V závěru své zprávy pak profesorskému sboru VŠV navrhla, aby byla intenzivně a dokonale dobudována VŠV v Brně, aby byly zřízeny nejméně tři výzkumné ústavy veterinární, a vyžádána stanoviska i dalších institucí, a teprve potom, ukáže-li se toho potřeba, bylo zřízeno jedno, respektive další dvě vysoká učení veterinární.

Stanovisko Karlovy univerzity upírající studiu zvěrolékařství univerzitní charakter vyvolalo ve veterinárních řadách zcela negativní reakci

Čas plynul. Počet uchazečů o studium veterinární medicíny vzrostl na několik set. Radikální tužby celé naši veterinární veřejnosti z prvních týdnů svobodného života, aby brněnská VŠV nebyla znovu budována, aby byla nahrazena veterinární fakultou KU v Praze, zůstávaly nenaplněny. Proto i rektor Hykeš v podání z konce roku 1945 připouštěl, aby se hmotných a personálních trosek VŠV využilo a navrhoval ponechat veterinární učení jako fakultu MU i v Brně. O veterinární fakultu však po osvobození přes kladný postoj nadřízeného orgánu, ministerstva školství, ani pražská ani brněnská univerzita neprojevila zájem. Karlova univerzita jej dokonce přímo odmítla. Jediným místem kde veterinární výuka, byť s potížemi, probíhala, zůstal devastovaný, zdlouhavě opravovaný areál VŠV. Jen tam bylo možno chodit na přednášky, na cvičení a dělat zkoušky. Pod tlakem nutnosti studovat začala radikalizace z dnů osvobození iniciovaná studenty ustupovat.

Vytrvalé snažení rektora Hykeše o zařazení studia veterinární medicíny do univerzitních studií bylo ministerstvem školství opakovaně schvalováno, na odpor nikde nenaráželo, ale nedocházelo naplnění. Bylo zmarněno. A tak Hykeš brněnské vysoké učení veterinární opustil a přešel na nově budovanou pedagogickou fakultu Karlovy univerzity v Praze. Od září 1946 tam nejen zařizoval dosud neexistující biologický ústav, ale plnil funkci úřadujícího děkana, protože zakládající děkan prof. Zdeněk Nejedlý, byl přetížen vládními úkoly. Na další funkční údobí (1948–1949) pak byl Hykeš děkanem zvolen. Byl nucen řešit nejen závažné organizační problémy (Dyk, 1956, Oliva, 1956, Dyk a Oliva, 1978), ale též vytvářet novou koncepci vysokoškolských biologických studií pedagogů. Na VŠV se v dubnu 1949 vrátil, aby byl za předsednictví rektora prof. Klobouka a po promluvě prof. Jelínka promován čestným doktorem veterinárního lékařství. Poctu přijal s dojetím.

Názory na veterinární medicínu se začaly postupně měnit. Též na Karlově univerzitě. Nasvědčuje tomu nejen počin profesorského sboru její lékařské fakulty v Hradci Králové, který v březnu 1949 navrhl, aby se tam jednalo o zřízení veterinární fakulty, přičemž byla zdůrazňována sounáležitost humánní a veterinární medicíny (Novotný a Böhm, 1968cd) a věd o životě vůbec, ale i její kladné postoje ke snahám o ustavení veterinární výuky v Českých Budějovicích nebo Plzni.

V roce 1950 byl vydán nový vysokoškolský zákon. Ubylo akademických svobod. Přišly též změny organizační. VŠV se fakultou stala, ale ne univerzitní, nýbrž na brněnské Vysoké škole zemědělské. Česká společnost začala žít v jiném sociálním modelu. Realizoval se i v naší veterinární medicíně. Ale to je již jiná historie.

Prameny

Archiv Masarykovy univerzity v Brně, fond A1 rektorát, sign. 26, karton 1

Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, osobní fond Oldřicha Viléma Hykeše, signatura IV, Vysoká škola zvěrolékařská v Brně

Ústav dějin a archiv Univerzity Karlovy, fond Akademický senát UK, karton 60, inventární číslo 845 (složka zřizování vysokých škol)

Literatura

Čípek F, Dostálek F, Mačička O, Houdek K, Marjanek V, Labík K: Memorandum Spolku vet. mediků v Brně. Věst Čes Vet 14. 1945: 7-9

Dyk V: Přehled životního díla prof. PhDr. MVDr. h.c. Oldřicha Viléma Hykeše. Sb VŠZL 4 (25) 1956:111-124

Dyk V, Oliva O: Oldřich Vilém Hykeš. Děj Vědy Tech 11, 1978: 228-235 Haša R: Historie Vysoké školy zemědělské v Brně a “Masarykova lesa”. Brno 2007. 345 s.

Holub A: Třicátá léta brněnského vysokého učení veterinárního. Z kroniky profesora MVDr. Dr. tech. h. c. in m. Tomáše Vacka. Zvěrokruh 17, No 12, 2010: 21-23 a v tisku

Hyhlík J, Košík O: Připomínky Ústřední jednoty československých veterinářů. Zápis o I. výborové schůzi Ústřední jednoty československých veterinářů v osvobozené Čsl. republice. Věst Čes Vet 14. 1945: 39-40

Chládek V: O veterinárním školství (k uctění památky dr. Tomáše Vacka). Čas Čs Vet 2, 1947: 153-160

Kunstýř J: Memorandum Zvěrolékařské komory pro ČSR ve věci veterinárního školství. Věst Čes Vet 14, 1945: 6-7

Lojda L: Historie a perspektivy genetické prevence ve veterinární medicíně. Brno 1996. 37 s.

Mikovcová A: Vědecká činnost brněnských vysokých škol za 2. světové války. In: Sborník z vědecké konference “Věda – armáda, Věda a válka 1914-2004”. Praha Brno 2006: s. 98-116

Mráz-Marek R, Taufer J, Hoffman V, Pospíšil J, Trinks A, Rataj: Odvolání veterinářů k Národnímu shromáždění ve příčině zamýšleného zřízení Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Věst Čes Vet 14. 1945: 38-39

Novotný E, Böhm R: Vysoká škola zvěrolékařská v období 1919-1939, studijní a zkušební řády a jejich reformy. In: 50 let vysokého učení veterinárního v Brně. Brno 1968a. s. 45-62

Novotný E, Böhm R: 17. listopad, škola za okupace. In: 50 let vysokého učení veterinárního v Brně. Brno 1968b. s. 69-73

Novotný E, Böhm R: Osvobození 1945, obnovení školy. In: 50 let vysokého učení veterinárního v Brně. Brno 1968c. s. 74-79

Novotný E, Böhm R: Vývoj školy od osvobození, život a práce po současnost. In: 50 let vysokého učení veterinárního v Brně. Brno 1968d. s. 80-105

Oliva O: Prof. PhDr. et MVDr. h. c. O. V. Hykeš. Acta Soc Zool Bohemoslov 20, 1956: 193-207

Pfaff F: Patří veterinářství na univerzitu? Svobodné noviny 24.3.1947 Reichel M: Zápis o 8. řádné valné schůzi krajského spolku veterinářů v Brně. Věst Čes Vet 14, 1945: 40

Škarda M: Memorandum Zverolekárskej komory v Bratislave vo veci umiestenia veterinárneho školstva. Věst Čes Vet 14, 1945: 33-34

Urbanová J: osobní sdělení 2009

Víšek J: osobní sdělení 1994

Vývoj po roce 1945. In: 75 let vysokého veterinárního učení v Brně. In: Druhý pamětní sborník. Brno 1993. s. 34-35

 
Zkráceně předneseno 12. května 2010 na pracovní schůzi klubu dějin veterinární medicíny a farmacie VFU Brno.