Představujeme představenstvo – MVDr. Marie Vranková

Euro PR
Pony Lady ze Skalice u Soběslavi v jižních Čechách u Plzně

Paní doktorko, nijak se netajím, že jsem se na tento rozhovor dlouho těšil. Ani dnes nebudu příliš originální a začneme od začátku. Co nám všem prozradíte o svém dětství? Tedy o „vaší rodině a jiné zvířeně“, jak kdysi napsal slavný zoolog Gerald Durrell.

Všechno to začalo na Cyrila a Metoděje 1967, kdy mě přinesla vrána jako třetí dítě do vesnické rodiny v Pernarci u Plzně. Vesnice je sice jen 23 kilometrů od Plzně, ale ležela již v bývalých Sudetech. Maminka pocházela ze Šumavy a táta z Prahy – z Libuše. Z míst, kde byl později známý masokombinát… Doma byly vždy ovce, které v počtu až třiceti kusů občas utekly a žraly růže před MNV (pro mladší kolegy – místní národní výbor) a státní trávu na mezích. Později se přidaly kravky a dvě prasnice rozšířily stav dobytka. V 80. letech jsme měli velký chov kožešinových zvířat. Kočky a psi byli pochopitelně samozřejmostí.

Je opravdu náhoda, že jsem o vaší rodné vsi slyšel letos poprvé v souvislosti s prodejem jakési rozlehlé historické budovy a polohou obce mimo protektorát. Ale z vesnice západně od Plzně je to na brněnskou veterinu přece jen daleko. Byla to náhoda nebo osud?

Ano o vesnici Pernarec a Krukanice jste mohl slyšet. Je zde zámek a fara na prodej. Obec byla osídlena již v keltském období a později až sem sahalo panství Hroznatů z Tepelského kláštera.

Jako prvního veterináře si z dětství pamatuji pana doktora Čermáka, který na dvoře zašíval od psa potrhané ovce. Také u nás býval hostem doktor Ládr a já jsem mu jako dítě vykládala, že chci léčit krávy a koně. Myslím, že to byl osud a dnes bych se rozhodla stejně. I když studium je dnes jiné a mnohdy mi připadá, že se na alma mater objevila spousta zbytečných předmětů, které s povoláním veterinárního lékaře mají pramálo společného.

K tomu samozřejmě patřilo nejen krmení zvěře, ale také vzduchovka a různé soutěže týkající se střelby a myslivosti. Jednu takovou jsem v roce 1979 vyhrála tehdy na krajské úrovni. Neustále jsem doma škemrala, že chci svého psa. Nakonec táta povolil a mohla jsem si koupit fenku NO Aranku. Tak jsem se začala věnovat sportovní kynologii a tato fena se stala zakladatelkou chovné stanice z Malého hrádku.

No a koně … Nejblíže k nim bylo na 7 km vzdálený Úněšovský statek. Jak jsem mohla, jela jsem tam na kole, autobusem nebo jsem šla pěšky. Než jsme si tehdy v oddíle mohli vůbec sednout na koně, a jen pár vyvolených mělo tu možnost naučit se jezdit, bylo nutné odpracovat mnoho hodin ve prospěch oddílu. Proto jsem asi i svým dětem dopřála luxus svých koní.

Prvák začal zajímavě, na koleji na Hlinkách nás bydlelo šest v jednom pokoji. Holky vedle skrývaly před uklízečkou, což bývala velmi obávaná osoba, domestikované potkany a na dveře si napsaly citát: „Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne chaos“, no a šly si hledat privát. A to byl v roce 1986 celkem problém. Mými spolužáky byli Petr Šrenk, Roman Kvapil, Jirka Zajíček, Jana Mezerová a mnoho dalších, nerada bych na někoho zapomněla. Užili jsme si krásná léta, byli jsme parta, kamarádi, kteří si pomáhají. Končili jsme v prosinci 1990 s obrovskými ideály. Byli jsme první promoční ročník po listopadové revoluci. Myslím, že mnohým ty ideály vydržely dodnes. Většina z mých přátel má významné kliniky a praxe a já naopak pracuji pro fi rmu a Komoru.

Když se zeptám na léta studentská, všichni vaši kolegové i kolegyně hovoří o studiu a sportovním vyžití.

Dostanu alespoň z vás nějakou veselou historku z natáčení? To opravdu byla v době vašich studií v Brně prohibice?

No, akce na Čtverci byly časté. Já jsem byla od prváku jaksi zaneprázdněna. Měla jsem psa s sebou na škole, takže sport byl každodenní. No a k té prohibici asi tolik, manžel mě koupil od kamarádů za fl ašku červeného. Tak nevím.

Škola tedy skončila a začal život, jak se velmi nepřesně psávalo na promočních gratulacích. Jak jste tedy začínala vy?

Praxi jsem si otevřela v roce 1997 na malém městečku. Snažila jsem si vydělat na RTG, ultrazvuk, laser a podobné „nezbytnosti“. Šlo to, ale pomalu. Pak přišla lákavá nabídka od centra Waltham na spolupráci v oblasti výživy psů a koček. Nabídku jsem přijala a nelitovala jsem. Více než deset let spolupráce v mezinárodní společnosti mi dalo hodně. Jednak odborné návštěvy přímo v Anglii ve výzkumném centru, v Rakousku a jiných zemích Evropy, ale především systematické vzdělávání a práce pro kolegy v oblasti výživy. Ráda dělám pro jiné. Pak zapomenu na sebe a to je chyba.

Dnes pracuji pro jednu významnou fi rmu jako konzultant pro velká zvířata.

Však nejen prací živ je člověk a koníčky mnohým zaberou tu nejhezčí část života. Jak jste na tom vy?

Mým koníčkem jsou koně. Přesněji řečeno, rodina a koně. A úplně přesně, jenom rodina, protože koně se již dávno stali její neodmyslitelnou součástí. Jenom nevím, jestli je tahle odpověď dostatečná a srozumitelná.

Se synem byl vicemistrem republiky, a když syn odrostl, předal ho sestře. Ta s ním zvítězila na mistrovství republiky a 2x se stala vicemistryní v drezuře pony na mezinárodní úloze.

V posledních letech se k našim zájmům přidal historický šerm a zájem o historii. Dělám dvorní švadlenu.

Ale tohle nelze řídit z družstevního bytu v paneláku na sídlišti.

To máte pravdu. Dnes máme malý stateček, a v něm tři koně a jezdecký klub Energo. Takže starosti od rána do večera.

Přiznám se, že v tom mám stále zmatek a navíc informace o rodinném životě jsou čtivější než všechny referáty. A nezapomeňte na manžela. Když moje žena vypráví o životě, fi guruji v tom příběhu jen okrajově a výjimečně.

Rodina je stejná od roku 1989. Vlastě největší zvíře, které jsem potkala a ochočila si ho (nebo on mě…), je můj manžel Hynek (Moravák jak poleno)

Pamatuji si jako by to bylo dnes, že když jsme připravovali v prvním ročníku v roce 1986 chmelové brigády, tak se mě kamarád Jirka ptal: Maruško, co je to za divného kluka v těch tmavých brýlích? Šla jsem to zjistit, byl divný, byl z VUT z fakulty elektro a jmenoval se Hynek Vranka a zůstal mi dodnes. A zbytek rodiny, jak i já říkávám „zvířeny“, tvoří jednadvacetiletý syn, osmnáctiletá dcera, sportovní poník, anglická plňaska a 700 kilo koňského neposlušného masa plemene Baden Würtenberg – Palermo. Vznešený drezurní kůň mého syna. Stavy zvířat na statku doplňuje britka s originálním jménem Kočka, dvě kočky stájové – Monty a Bublina a nakonec sedmiměsíční „hodné“ štěňátko slovenského čuvače, Alien.

A ono to opravdu, až na ty hodiny a dny strávené na Komoře, opravdu nic nebylo. Nebo vás něco překvapilo?

Ze začátku práce pro RK vypadala dost nevinně. V posledních letech jsou ovšem případy stále náročnější na prostudování a přípravu. V posledních letech si všímám občasné nechuti kolegů ke komunikaci. Jakoby by někteří kolegové nechtěli nechat nahlédnout do činnosti své komise a pustit informace ze své komorové práce dalším. Možná to vyplývá z činnosti revizní komise, která má v popisu práce nemilou povinost vyplývající z jejího názvu – revize práce členů a orgánů KVL.

A o tom to možná právě je. Revizní komise žádného orgánu obvykle netrpí přehnanými sympatiemi členů. Jak vidí činnost komise její předsedkyně?

Jinak se na činnost komise dívá řadový člen KVL, pro kterého je to skupina velmi protivných a nemilých kolegů, jinak se na práci dívám jako člen komise. Zažila jsem jako předsedy MVDr. Rašku, Opršala, paní doktorku Markovou a naposledy Vladimíra Tlučhoře. No a nakonec mě kolegové, již po druhé volební období, zvolili do této funkce. Je to práce velmi náročná. Nechceme nikomu ublížit, ale také nechceme nechat bez odpovídajícího pokárání některé nešvary, vyskytující se v naší veterinární praxi. Všem členům revizní komise KVL jde především o to, aby se našim pacientům, které k veterinárnímu ošetření přivádějí jejich majitelé, dostalo odpovídající péče. Neméně důležité však je i chránit kolegy před mnohdy neadekvátními požadavky ze strany majitelů našich čtyřnohých pacientů.

Tak potěšte kolegy nějakou veselou historkou „z natáčení“.

Paní si stěžovala, že jí veterinář nechtěl utratit psa. Přišla do ordinace s tím, že mu z tlamy jde zápach. Kolega jí vysvětlil, že je třeba pejskovi zuby čistit a také sundat zubní kámen. Jinak se pejsek těší dobrému zdraví. Na otázku, kolik to bude stát, se paní dozvěděla, že 2000 korun. Na to veterináři odpověděla: „To ho radši utraťte a já si koupím nového!!“ Kolega odmítl a paní si stěžovala.

A jak se na práci orgánů Komory díváte dnes?

Po výročním sněmu KVL se situace stabilizovala. Dostali jsme důvěru našich kolegů, abychom hájili zájmy veterinárního stavu v dnešní nelehké ekonomické situaci. Vidím největší úkol v nastavení pravidel ve spolupráci s naší jedinou veterinární univerzitou tak, aby se její absolventi mohli po jejím skončení stát členy KVL a úspěšně pokračovat ve své cestě veterinárním světem. Komora by měla být především stavovskou oporou veterinárním lékařům a rovným partnerem SVS, ministerstvu i naší alma mater.

Co v tomto směru očekáváte od budoucnosti?

Rozum a pokoru všech zúčastněných stran. Zasednout k jednacímu stolu a mít na paměti, že jsme tu jen chvíli a měli bychom našim kolegům, dnešním studentům připravit dobrou startovní pozici. Vážím si nabídky děkana FVHLE doc. Steinhausera a jeho výzvy k jednání o spolupráci mezi KVL a FVHLE. Takových jednání by bylo třeba více.

Paní doktorko, děkuji za příjemný rozhovor.