Privatizace terénní veterinární služby

Jiří Lacina

Nesnadný návrat ke starým, osvědčeným pořádkům

Letos v červnu uplynulo už dvacet let od privatizace terénní veterinární služby. Tuto historickou skutečnost nelze přejít jen všedním pohledem a neohlédnout se. Pro většinu veterinárních lékařů to byl životní okamžik, kdy se museli rozhodnout, kam bude směřovat jejich povolání, ale v podstatě i životní existence. Nebylo to pro mnohé snadné, rozhodnout se pro státní službu nebo pro soukromou praxi, zejména proto, že od dob zestátnění služby v r. 19501) bylo málo těch, kteří se soukromou praxí měli zkušenosti. Více než 1500 veterinárních lékařů se dnem 1. července 1991 stalo začínajícími podnikateli bez zkušeností a se všemi nedostatky tohoto stavu.

… a takhle se pomalu a byrokraticky vytvářela byrokracie dnešní

Jak probíhala privatizace úředně i prakticky?

Vzhledem k tomu, že novela zák. o veterinární péči (č. 239/1991 Sb. s účinností od 1. 7. 1991) umožnila provádění praktické veterinární péče formou soukromého podnikání, rozhodl ústřední ředitel Státní veterinární správy ČR (SVS) o zrušení terénní veterinární služby u SVS v ČR. Na základě jeho přípisu č. j. Ře 701/91 ukončily Okresní veterinární správy (OVS) v souladu se zákoníkem práce (§ 46 odst. 1 písm. c) pracovní poměr s veterinárními lékaři, kteří se rozhodli nadále vykonávat soukromou terénní veterinární činnost, výpovědí ke dni 30. května 1991 (obr. 1). Takto propuštěným pracovníkům bylo přiznáno v souladu s platnými předpisy odstupné ve výši dvojnásobku jejich průměrného platu.2) Propuštění veterinární lékaři se nejprve registrovali na referátech soukromého podnikání okresních úřadů – podle zák. č. 105/1990 Sb. (obr. 2) – v té době nebyl zákon upravující výdělečnou činnost veterinárních lékařů (§ 1 odst. 3 cit. zák.), na fi nančních úřadech a požádali o přidělení identifi kačního čísla (IČO).

Na základě organizační směrnice ústředního ředitele SVS ČR MVDr. Jiřího Ládra s účinností od 10. 6. 1991 vydávaly OVS právnickým a fyzickým osobám Povolení k výkonu odborné veterinární činnosti (Povolení). Povolení vydávala na předepsaném formuláři, na základě individuální žádosti, OVS příslušná podle bydliště fyzické osoby nebo sídla právnické osoby s platností do 30. 6. 1992 (obr. 3). Povolení mohlo být vydáno pouze jedno a pouze pro jeden okres.Osoby, jimž bylo Povolení vydáno OVS evidovala.

Přípisem č. j. Ře 739/91 ze dne 6. 6. 1991 informoval ústřední ředitel SVS ČR přednosty okresních úřadů o povinnosti těchto osob registrovat se na příslušném živnostenském úřadu. Nejasnosti kolem registrace byly defi – nitivně vyřešeny, když živnostenský zákon (zákon č. 455/1991 Sb. v § 3 odst. 1 písm. c) bod 2.) jasně deklaroval, že činnost veterinárních lékařů a veterinárních pracovníků není živností. Po nabytí účinnosti zák. č. 437/91 Sb., jímž se upravoval zákon o působnosti orgánů veterinární péče (zák. č. 108/1987 Sb.), vydávaly OVS znovu (obr. 4) právnickým a fyzickým osobám na jejich žádost Povolení podle § 9 odst. 1 písm. n) zák. č. 108/1987 Sb. ve znění zák. č. 437/1991 Sb. bez omezení platnosti, které bylo později potvrzeno rozhodnutím ve správním řízení s poplatkem2) (obr. 5). Náležitosti žádosti upravoval § 9a téhož zákona (obr. 5a). Před vydáním povolení fyzickým osobám si OVS vyžádala vyjádření příslušné stavovské organizace. Jedinou v té době registrovanou stavovskou veterinární organizací byla Společnost veterinárních lékařů, jako společenská organizace, pod jejíž hlavičkou vznikl a také zprvu začal pracovat přípravný výbor Komory veterinárních lékařů ČR.

Po schválení zákona o Komoře veterinárních lékařů ČR (č. 381/1991 Sb.) vydávala svým členům Komora veterinárních lékařů ČR (KVL) Osvědčení splnění podmínek pro výkon léčebné preventivní činnosti (licence) – obr. 6, které pak bylo jedním z podkladů pro udělení Povolení. Veterinární lékaře s tímto povolením evidovala (registrovala) SVS.

Nový veterinární zákon (č. 166/1999 Sb.) stanovil obsah odborné veterinární činnosti, odbornou způsobilost pro její výkon a subjekty, které ji vykonávají. Postupně po jeho několika novelizacích se systém oprávnění k výkonu veterinární činnosti, získaného rozhodnutím SVS, a registrace veterinárních lékařů měnily až k současnému stavu, kdy toto oprávnění je dáno osvědčením vydaným na základě zákona o KVL. Povinností soukromého veterinárního lékaře zůstává oznámit krajské veterinární správě zahájení a skončení činnosti, podáním podle správního řádu, doplněným o další údaje uvedené v zákoně.

Vstup do soukromé praxe byl velmi náročný na rychlou orientaci v právních předpisech i obchodních zvyklostech, ale zvlášť náročný především na fi nanční prostředky, nutné pro zařízení vlastních skladů léčiv i nezbytných základních prostředků. Veterinární lékaři odkupovali (ve většině případů za minimální ceny) od OVS nástroje, léky, dopravní prostředky a někde i za odhadní ceny budovy středisek, které už státní služba ke své činnosti nepotřebovala. Veterinární lékaři, kteří se po propuštění registrovali na úřadu práce, měli možnost získat příspěvek na zřízení nového pracovního místa (vyhl. č. 22/191 Sb.). Většina jich tento využila pro nákup materiálního vybavení – zařízení ordinace apod. (ledničky, operační/vyšetřovací stoly apod.).

Pro ulehčení vstupu do soukromé praxe vydal přípravný výbor Komory ve spolupráci s Ústavem veterinární osvěty v Pardubicích příručku (obr. 7) s odlehčeným názvem Váš první milion aneb Jak se stát soukromým veterinářem autorky JUDr. Kovaříkové, která měla začínající veterináře orientovat v právních předpisech, fi nančních a daňových záležitostech, zásadách povinného účetnictví i podmínkách zřízení domácí lékárny a poskytla důležité kontakty.

Převzat byl také ceník služeb SVS, později KVL označený jako minimální základ pro smluvní ceny veterinárních úkonů. Rozdělení obvodů pro výkon veterinárních činností bylo zpočátku většinou shodné s rozdělením stanoveným původním zaměstnavatelem – OVS. Později se obvody formovaly podle schopností, případně specializace veterinárních lékařů a poptávky klientů. Stížnosti ve sporných případech řešila KVL, případně OVS. Relativní pojistkou v době neznámé budoucnosti byla poměrně rozsáhlá státní zakázka preventivních akcí, která poskytovala alespoň určitou jistotu příjmů.

Státní se na druhou stranu cítili náhle odtržení od praxe i ztráty možnosti na jedné straně uplatňovat své nabyté odborné znalosti a zkušenosti, na druhé straně ztráceli příležitost si je ověřovat praktickou činností.

Prakticky souběžně s privatizací služby přípravný výbor Komory připravoval zákon o Komoře a tvořil základy nové profesní organizace za zcela opačných podmínek4), než tomu bylo v sousedních zemích. Musel totiž vytvářet Komoru za současné likvidace původní, jednotné organizace služby a navíc za zcela jiných osobních a morálních vztahů mezi kolegy. Část z nich totiž chápala privatizaci služby jen jako přechod na soukromé podnikání ve smyslu živnosti za současného silného konkurenčního tlaku, neboť si byli vědomi, že nejméně jedna třetina by mohla během krátké doby být bez zaměstnání. Z toho pramenily všechny snahy v přípravném výboru udělat z Komory orgán na způsob cechu, tvrdě hájícího jen zájmy terénních veterinářů a praktickou činnost pevně organizovat. Myšlenka profesní sounáležitosti se vytrácela.

V době privatizace služby převažovala praxe u velkých hospodářských zvířat, postupně se však stále více veterinárních lékařů specializovalo na léčení malých domácích zvířat, zejména v důsledku poklesu stavů hospodářských zvířat a častých problémů s insolventností jejich chovatelů. Vznikaly četné veterinární ordinace a kliniky, zejména ve městech.

Propuštění veterinární technici se registrovali podle zák. č. 105/1990 Sb. na referátech soukromého podnikání, kde obdrželi oprávnění k podnikatelské činnosti a obdobně jako veterinární lékaři na fi nančních úřadech a úřadech práce. OVS pak stejně jako u veterinárních lékařů vydávaly soukromým veterinárním technikům na základě jejich žádosti Povolení k odborné veterinární činnosti s vymezením rozsahu v souladu s platnými předpisy a prováděly jejich registraci. Registrace KVS je v současné době pro veterinárního technika oprávněním k výkonu některých veterinárních činností podnikatelským způsobem.

Privatizací terénní veterinární služby skončila jedna významná, čtyřicet let trvající etapa jednotné státní služby s poměrně vysokým standardem veterinární péče pro velkochovy a dobré úrovně dozoru nad potravinami živočišného původu.

Jednotná státní služba mimo to nemotivovala k osobní iniciativní činnosti a mnoho kolegů se tak stávalo stereotypními vykonavateli předepsaných činností a léčby bez vlastní invence, znechucených „zvláštními úkoly“.

Zpracováno na základě osobních archivních materiálů a prožitků dobově platných předpisů.

Poznámky:

4) Ve většině zemí se komory vytvářely na základě potřeby členů (zdola) na ochranu jejich zájmů.