Euro PR
Otec veterinář. Tak to jste mi ušetřil otázku, zda vaše rozhodnutí o budoucí kariéře byla náhoda, nutkání nebo „rodinné prokletí“. Logické řešení. Za života mého otce, který tragicky zahynul v mých 16 letech a, bohužel, se nedožil revoluce v 89, jsem si do papírů systematicky vyplňoval ,,muž v domácnosti”. Nicméně po jeho smrti jsem přečetl první knížku z povinného čtení a doučil se ruskou azbuku, abych mohl vylepšit vysvědčení a naplnit, co by mě mohlo v životě bavit a živit zároveň. Takže jsem vízo s trojkami a čtverkou vylepšil už na vyznamenání a pak maturitu na samé a přijímačky na čtyři jedničky. Velmi živě si vzpomínám, jak jsem vyběhl od ústních přijímaček na naší brněnské univerzitě, přehodil kravatu dozadu, a pak už jsem studium bral především jako zábavu. To je skvělé. Snad se konečně dozvím i něco z veselého života studentského. Na studiích to bylo fajn a já dělal pomvěda postupně asi na všech ústavech. Učarovali mi koně a tak jsem v podstatě denně dojížděl do jezdeckého oddílu na Nových Dvorech a byl jsem ochoten s nadšením jezdit naprosto na všem a pořád dokola. Bohužel, sportovně jsem až tak úspěšný nebyl, protože jsem měl v zimě víc než měsíc prázdnin a v létě tři měsíce, které jsem trávil obyčejně na svých cestách za poznáním. Praxe ve Švýcarsku a Německu nebo jen tak stopem za prací po Evropě. Při těchto příležitostech jsem ovšem jezdil i na nosorožci a velbloudech a obsedal i osly… Tak jsem se toho zase mnoho nedozvěděl. A co ten váš studentský pobyt v Británii?
Po dalších třech měsících v Coolmore stud jsem mluvil anglicky celkem bez problémů a byl oprávněn vozit klisny k připuštění a asistovat veterinářům. Čtvrtý měsíc jsem už trávil pouze veterinární praxí. Bylo fajn, ale já chtěl vidět víc a dál, tak jsem měnil působiště a sbíral zkušenosti. S mnoha doporučeními z Britských ostrovů i západní Evropy nebyl později problém získat aj externship v Dubai Equine Hospital… Škola končí, život začíná, jaké byly vaše začátky v praktickém životě? Po škole jsem byl pln ideálů povzbuzen aj tím, že prof. Hanák mi nabízel na koních místo už jako študákovi. Bylo i dost možností a nabídek na zahraniční praxe, ale rád jsem zůstal dělat koňskou medicínu v Brně na univerzitní koňské klinice. Byly to skvělé časy a ze třech ročníků veterinářů, které jsem měl tu čest učit, jsem vybral tu nejlepší studentku, která mi je dodnes nejskvělejší životní partnerkou a úžasnou maminkou našich dvou dětí (Honzík 9 a Magdalénka 7 let).
Pro mne i manželku Hanku, která je rovněž veterinární lékařkou, se profese stala koníčkem. Ona je spokojeným zaměstnancem Vetcentra v Ostravě- -Porubě a já jsem zase spokojen, že si mohu dělat celý den program, jak já chci. Než bych dělal něco proti své vůli, tak budu raděj celý den jezdit na koních. Vlastníme čtyři anglické plnokrevníky, z toho jedno hříbátko. Další člen rodiny labradorský retrívr Bono nás před nedávnem navěky opustil. Zrovna moc jste nám toho neprozradil. Snad nám věnujete alespoň nějaké fotky ze soukromí. A teď se konečně dostáváme ke koníčkům nebo přímo ke koním? Ke koním mne to táhlo už od nejranějších okamžiků, kam až moje paměť sahá. Táta mne už jako dvouletého pokládal na hřbet chladnokrevných koní, ke kterým jsme na vesnici neměli daleko. Kůň mne tehdy fascinoval na první pohled a už mě to nepustilo. Dobrá, dobrá, ale jak se z veterináře stane špičkový dostihový jezdec? Na koňského veterináře jsem se etabloval poměrně brzy a jednoduše. Prostě jsem koně dělal s naprostou přirozeností. Horší to bylo s dostihovým ježděním. Svoji soukromou praxi jsem si zorganizoval tak, že jsem první čtyři dny týdne vyjížděl pokaždé na jinou světovou stranu a tam spojil příjemné s užitečným. Tedy praxi s ježděním koní. Pátek jsem měl pak vyhrazen ke studiu. Moji dostihoví klienti postupně čím dál víc říkali, proč už si neudělám amatérskou licenci. Když jsem si ji však udělal, zjistil jsem, že začínajícímu amatérovi koně nikdo do dostihu nesvěří. Tak hrozilo, že se v dostihu nesvezu. První možnost se naskytla jakousi náhodou, že koník jménem Varadon na dostizích jedné vodičce vykloubil rameno a druhé ukopnul nos. Jeho jezdec Lukáš Neuvirt (vnuk majitele) mu na hřbetu nevydržel ani tři vteřiny, a to se velmi snažil. A tak majitel koně nabídl k odprodeji. Nejdřív za 30, pak za 20 i za 15 tisíc, ale trenér Novák (původní jezdec koně století Železníka) nakonec řekl, že je zadarmo drahej. Tak jsem zašel za jeho majitelem, který bez váhání souhlasil, že mi koně pronajme. Domluvu zakončil slovy, že kluka si zmrzačit stejně nenechá.
Bohužel, strategie, že z padoku vyjedu jako první, nacválám a skočím zkušební skok, nevyšla. Startér na mou prosbu zapomněl a ostatní kolegové na koních vyjeli z padoku přede mnou. A já tam zůstal. Po deseti minutách boje a rodeového ježdění jsem se dostal před padok do rohu závodiště, kde vypuklo to pravé rodeo před spoustou diváků. Každý na nás volal spoustu užitečných rad, ale koník bojoval statečně. Ten čas mi připadal jako věčnost. Ukončilo to hlášení z věže rozhodčích: ,,když si teda neupad, tak si zase slez a vypadni…“ Tak to byl můj první dostih v životě. Druhou šanci jsem si nenechal ujít za dva týdny na Slovensku, kde jsme už absolvovali celý překážkový dostih. Ty lety nad překážkami mne natolik uchvátily, že bez toho nemůžu žít… Aby Varadon dotvrdil, jaký blázen to byl, tak se při jednom útěku z pastvy tak splašil, že při galopu po asfaltu skočil čelně do protijedoucí Avie… Avie byla na odpis a kůň byl na místě mrtev. Jaké dostihy jste už odjel a na co jste hrdý? Jako dostihový jezdec jsem ještě na začátku. Zatím mým největším zážitkem byl slavný cross v italském Trevisu, který se tam jezdí jednou za rok. Rozhodčí u váhy nás pro další dostihy odmítl odvážit s tím, že se neví, kdo tento dostih přežije ve zdraví… Tak, jak u nás máme Taxis, tak jejich tribuňák má na výšku přes dva metry a šířku 3,5 m. Pepča Váňa nám to ve vážnici popisoval, že prostě jedete proti zdi a až do poslední chvíle nevíte, zda váš kůň skočí, či nikoliv. Můj skočil a jeho padl… Ovšem po tribuňáku jsme zbyli pouze tři. Ostatní byli po pádu daleko za námi. Po posledním krosovém skoku jsme měli před sebou už jen lehké skoky. Skvělé vyhlídky v bohatě dotovaném dostihu se však záhy rozplynuly, protože mi zpod sedla ujely podložky, sedlo se otočilo a já se brzo válel na zemi. Váňa v tom dostihu padl dvakrát a ještě dojel pátý… O čem sní dostihový jezdec? U nás je to jasné: vyhrávat Velkou pardubickou! A pro které stáje jezdíte? Jezdím pro všecky, které mne požádají o odjetí koně. Říká se tomu freelancer (jezdec na volné noze). Neodmítnu žádného, ale mám rád, když společné jízdy někam vedou. Vždy je z toho další zkušenost. Tedy, někdy je to sport o tom, kam až dojedete… A co současná praxe? A konečně, jak vnímáte práci Komory veterinárních lékařů? Co se vám líbí a co vás štve? Její práci moc nevnímám a za to jsem vděčný. Sám se politicky neangažuji a s politiky netančím. Na druhé straně je skvělé, že každého baví něco jiného. Jo, a za velmi pozitivní považuji vzdělávací akce Komory. S povděkem kvituji! Jinak řečeno si veterinární profesi bez veterinární komory představit nedokážu. Takže dobrý! Pane doktore, mnohokrát děkuji za rozhovor.
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
