Nevím, jak to zvládáte vy, ale moje dovolená je spíše náhradním volnem – po návratu vše doháním, takže týden po dovolené jsem unavená víc než před ní. Něco pozitivního na tom všem je – a to je právě ta práce. Protože práce pořád je. O naše služby je zájem a my se můžeme živit něčím, co nás baví a co je smysluplné. Takové štěstí zdaleka všichni nemají. Proto si říkám, jak se zpívá v jedné slovenské písničce: nemáme to ľahké, nemáme to ťažké, máme to tak akurát… O víkendu mě touha po vědomostech zavedla na seminář do Hannoveru. Potkala jsem tam kolegu, rovněž z Prahy. Německý kolega, zjevně dobře informován o dění u nás, se zeptal: Jak to, že nejste na semináři u vás? (myslel v Čechách). Podívali jsme se na sebe, oba s otazníkem v očích. Aha, ten bude až za 14 dní, ale… asi tam nepojedeme. Pravda, do Hannoveru jsme to měli o nějakých 350 kilometrů dál, ale vyplatilo se. Přednášející z několika univerzit i z praxe. Hodně zajímavých a hlavně užitečných informací. Setkání s kolegy a kolegyněmi, které jsem dlouho neviděla. Přátelská atmosféra. Téměř zaplněná posluchárna. Přede mnou sedí pan profesor z Mnichova – mezinárodně uznávaný odborník ve svém oboru. Seděl tam v pátek od rána až do konce přenášek a se zájmem poslouchal. Sám měl taky prezentaci, ale i po ní zůstal v publiku. A v sobotu taky. Mezi přednášejícími převažovali pracovníci univerzitních klinik, bylo zde ale i několik veterinářů provozujících soukromou praxi, včetně mého pražského kolegy a jedné starší dámy provozující malou ordinaci. Žádná nabubřelost, nikdo nikomu nedává pocítit, že on je snad lepším (či dokonce nejlepším) odborníkem a ostatní si mohou… Snad je to jen zkreslený pocit z krátkého pobytu. Možná je to tím, že oni jsou mnohem větší země. Ale stejně jim to trochu závidím. S přáním hezkých podzimních dnů
|
Komora veterinárních lékařů České republiky
KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.
