|
Euro PR
prof. Čeněk Červený
Jak pětiletému námořníkovi učarovala veterinární medicína a hudba
|
|
|
Pana profesora Čeňka Červeného potkávám poměrně často. Vídáme se na jednání mediální komise Komory veterinárních lékařů ČR. Na podzim bude mít pan profesor významné životní jubileum a Zvěrokruh potom věnuje dost místa na zhodnocení jeho významu pro veterinární anatomii a medicínu vůbec. Dnes nás proto zajímalo něco jiného.
Pane profesore, vím o vás, že jste celý profesní život zasvětil své univerzitě a již od dob studií bydlíte v Brně. Kde jste se však narodil a strávil dětství?
|
Narodil jsem se ve středních Čechách, mezi Labem a Sázavou v malé obci Přehvozdí nedaleko Českého Brodu. Na fotografii na následující straně je statek mého dědečka, velmi typické selské stavení, ve kterém jsem se 22. září v roce 1932 narodil. Na „vejezdě“ stojí pár pěkných koní a takovými se vždy každý sedlák rád chlubil.
|
Vedle mého dědečka, který stojí vedle podsedního koně, je jeho dcera, později moje maminka, a náručního koně vede náš dobrý soused, který mě jako dítěti vykládal se zaujetím o tom, jak za 1. světové války bojoval na Pijavě. Zvláště rád a často mi vyprávěl o klarinetistovi tamní vojenské kapely, který tam hrál na velmi krátký klarinet (Es). Při koncertování prý byl slyšet až v sousedních vesnicích. To mě jako dítě velmi zaujalo a možná i inspirovalo. Neměl bych zapomenout ani na psa Gamíka, který vše pozoroval z náspu pod sousedovou zdí.
Na tom statku byla ještě jedna zajímavá věc. Zatímco všechny hospodářské budovy byly kryty pálenými taškami, zůstalo obytné stavení až do nedávna kryto šindelem a došky. Při časté opravě střechy jsem se došky z žitné slámy naučil vyrábět a ve střeše ty opotřebované vyměnit a připoutat povříslem zhotoveným ze slámy, včetně hřebenových došek, červenou hlínou máčených kalenců. Tradice je zkrátka tradice.
|
|
… pětiletý námořník
|
A kam jste chodil do školy?
Tatínek byl učitel, a proto jsem na obecnou chodil do Bříství, kde otec na dvoutřídce učil. Měšťanku jsem absolvoval na zámku v Kounicích a po skončení války (1945) jsem navštěvoval reálku v Českém Brodě, kterou jsem dokončil v roce 1952.
|
… oblíbená zvířátka v péči budoucího zvěrolékaře
|
|
… že mu rodná víska bude malá, bylo jasné už v dětství
|
Stát se veterinářem tedy nebylo rodinné prokletí?
Jak se to vezme. Veterinářem jsem chtěl být opravdu od útlého dětství, protože jsem často sledoval práci veterináře i na protějším velkém statku mého strýce, který dokonce choval a šlechtil česká bílá ušlechtilá prasata. Se zvířaty jsem byl denně ve styku. Pomáhal jsem ošetřovat krávy, při dojení, jezdili jsme vpodvečer do rybníka plavit koně, samozřejmě bez sedla, pouze s ohlávkou. Když jsem byl ve svém živlu, tak děda často vtipkoval, že už se do toho Brna těším. Nakonec jsem tam skutečně přijel, byl jsem asi prvním členem naší rodiny, který byl na Moravě.
|
… dědečkův statek v Předhvozdí nedaleko Českého Brodu, kde se rodila láska k přírodě a ke všemu živému
|
|
Jaká byla vaše studentská léta v Brně?
Zajímavé byly už přijímací zkoušky, spíše pohovory na vysokou školu v Brně, kam jsem přijel s přítelem Mirkem Kuželem. Ten už na zvěrolékařské škole v 1. ročníku studoval. Do areálu univerzity jsme tehdy nevstoupili hlavním vchodem, ale uměle vytvořeným otvorem v plotě z železných tyčí, z nichž jedna byla ještě v loňském roce vyhnutá do strany.
Tudy totiž studenti chodili z Malé koleje (dnes již opuštěná budova kliniky chorob prasat) přes ulici přímo do hospody U devíti kanárů, která se dnes jmenuje U všech čertů. Předsedou přijímací komise byl histolog profesor Evžen Novotný, shodou okolností můj budoucí dlouholetý šéf.
|
Přijat jsem byl zřejmě i proto, že jsem se přiznal, že jsem holubář a od dětství jsem s oblibou křížil holuby. Navíc jsem se přiznal, že jsem muzikant od Kmochova Kolína. To pana profesora přivedlo k otázce, kolik vypiji piv. Řekl jsem, že mi stačí jedno dvě za večer. A to mi zůstalo dodnes.
… zleva shora viděno – léta studentská, léta vojenská a léta opět “studentská” ale z druhé strany barikády
A co ta léta studentská?
Když jsem u profesora Koldy udělal zkoušku z anatomie, byl jsem vybrán jako demonstrátor na jeho Anatomický ústav. Profesor Kolda byl velmi pracovitý člověk a vycházel vstříc studentům a spolupracovníkům, kteří chtěli něco dokázat, podporoval pracovité lidi. To dnes, bohužel, není ani zdaleka samozřejmostí, někdy je tomu naopak. V roce 1953 jsem nastoupil na anatomický ústav jako demonstrátor a odcházel po 45 letech v roce 1998 jako přednosta ústavu do penze. Na univerzitě však působím bez úvazku dodnes. Spolupracuji se studenty, zabývám se publikační činností ve své odbornosti jako anatom, jako veterinární historik a pamětník zajímavých událostí, prostě snažím se prosazovat význam a zkvalitňovat odbornost veterinární medicíny a naší společné alma mater. Strávil jsem v Koldově ústavu velmi mnoho času a letos začátkem října to bude 60 roků, co jsem poprvé do ústavu do cvičení a přednášky přišel, bez přerušení docházel a chodím tam stále rád, zná mě tam každý schod.
|
Takže opravdu samá práce a žádná zábava?
Ale to víte, že ne. Především to byla hudba a velmi úzká spolupráce se studenty. Zpočátku to byla slavná kapela Dechovka vysoké školy veterinární. Ta měla velkou popularitu v Brně a přetrvala od roku 1948 do roku 1990. V této kapele jsem působil jako klarinetista a jako kapelník 30 let. Z hráčů dechovky se formovaly další orchestry, jak šel čas a s ním vývoj žánrů, big-bandy, dixielandy, bigbeaty, rockové kapely a cimbálky nevyjímaje. Práce s tím bylo mnoho, ale zábavy a uspokojení ještě více.
|
|
|
Řady mých bývalých spoluhudebníků za studií se uplatnily i po skončení studia u nás a hrají v kapelách dodnes jako kmeti i jako vynikající profesionálové. Měl jsem i dobré kontakty se studenty i profesory Janáčkovy akademie múzických umění, kteří mi pomáhali. S univerzitní kapelou jsme obráželi nejen studentské večírky, ale jezdili jsme i hostovat do zahraničí. Měli jsme velkou podporu od vedení univerzity.
|
…na výletě v malebných Brugách u příležitosti kongresu EAVA v Gentu. Po pravici sedí prof. König, přednosta veterinární anatomie ve Vídni
|
|
Rád již od mládí navštěvuji brněnská divadla a koncerty. Na chalupě se bavím prací fyzickou. Možno říci, že mám devatero řemesel – od studnaře po autoúdržbáře. Ta desátá bída se zatím nedostavila.
Součástí studia byla vojenská příprava. Jak na tu vzpomínáte?
Nijak špatně. Poznal jsem tam i nechvalně slavného vojenského veterináře generála Kalkuse, se kterým jsme zažili řadu typicky vojenských komických scén při řešení vojenských průšvihů, a výborného závodního žokeje majora Kolkopa. Na univerzitě byly dvě jízdárny a čtyřicet vojenských koní, takže jsme zde prodělávali i jezdecký výcvik. Hodně jsme se tam dokonce naučili i v praktické zootechnice, mnohé jsme se přiučili i při výuce praktické veterinární hygieny potravin.
|
Celý život bydlíte v Brně. Ale co cestování? To je pro vás, i pro vaši paní, pokud se nepletu, další velký koníček.
Později, jako asistent a docent jsem toho služebně procestoval dost. Na vědecké konference a kongresy u nás jsem pravidelně jezdil s humánními anatomy jako člen společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Zde na nás povzbudivě působily naše velké osobnosti morfologických oborů, profesor Borovanský, profesor Hromada, profesor Frankenberger, profesor Wolf a další.
|
Do ciziny jsem se pochopitelně dostal většinou jenom na Východ, ale velmi často. Nejčastěji jsem byl v Polsku (8x), v Maďarsku (6x), v Sovětském svazu (5x), Německu (5x), ale i v Bulharsku, Rumunsku, Gruzii, Itálii, Španělsku, Rakousku a Belgii. Navštěvoval jsem vždy morfologické ústavy a navazoval osobní i odborné kontakty, což mi umožňovala moje velká obliba studia jazyků. Získával jsem poznatky o metodách výuky a pečlivě registroval vývoj vědy v morfologii. V Rusku jsem byl několikrát. V Petrohradě celé čtyři měsíce a v Moskvě dva měsíce. Jsou to opravdu krásná města.
|
|
… orchestr Čendo band při koncertování v hotelu International
|
A na druhou stranu zeměkoule?
V roce 1969 mě pustili do Parmy. Byl jsem v roce 1988 ovšem i půl roku jako odborný poradce na Kubě v anatomickém ústavu veterinární fakulty v Bayamu u profesora Corei. Potom jsme si museli všichni dvacet let počkat. Teprve po roce 1990 jsem mohl odjet i do Ghentu, Vídně, Curychu a Lugu ve Španělsku atd. Měl jsem možnost ve Vídni spolupracovat na velké knize „Anatomický atlas a učebnice veterinární anatomie“, která vyšla v němčině, angličtině, španělštině, portugalštině a naposledy v japonštině. Jsem rád, že se ji podařilo vydat i v česko-slovenské verzi.
|
… s nejmladší vnučkou Kateřinou, dědičkou dědova hudebního talentu
|
|
Ale všichni vědí, že vaším největším koníčkem je hudba. Věřím, že se s námi o své zážitky rád podělíte.
Hraju na klarinet i saxofon, studoval jsem soukromě na JAMU i dirigování, pochopitelně mám i certifi kát kapelníka, a tak jsem řídil především studentské orchestry. Tato činnost je dodnes mou největší láskou. Díky mému příteli Rudovi Zavadilovi, profesoru konzervatoře, v jehož orchestru na Vysočině jsem často působil, jsem pronikl i mezi profesionální muzikanty. Ruda v Brně založil hudební společnost Stréci, která se nakonec vypracovala na fi ktivní „Velkomoravskó univerzitu Stréců a Tetin“ se dvěma fakultami. V této společnosti dodnes funguji jako člen „vědecké rady“.
|
Logo strécovské fakulty je zde vyobrazené. Na logu je notovým záznamem napsáno slovo STRÉC (nota es-S, trilek-TR, nota e-E a nota c-C). To vymyslel hudební skladatel „prastrýc“ Arne Linka.
|
Řádní strécové se vždy chopí strécovské situace „obrovskó strecovskó siló“ a vše řeší pod heslem „Tam kde si dupnem, tam je kráter“ a zdraví se při setkání slovy fi s, cis a když se rozcházejí, slovy 2 bé, 3 bé. Promovaný (řečeno strýcovským slangem – promořený stréc, získá titul MUStr – tj. magnomoraviensis universitatis stréc, pro tetiny je to MUtr). Díky tomu jsem se seznámil a spolupracoval s řadou brněnských umělců.
|
|
|
Před námi leží vaše kniha o mufl onech. Co tedy vy a myslivost?
|
… dvě velké životní lásky. Jedna se jmenuje hudba a druhá – nejmladší vnučka Kateřina a celá rodina
|
|
I to je můj koníček, ale spíš zoologie a chov v myslivosti než střílení. Na naší chalupě v Nedvědici jsem často při pozorování zvěře v přírodě z vlastnoručně postavených srubů a posedů v honitbě strávil i několik dnů. S velkým zaujetím jsem pozoroval život v přírodě a často i zároveň vymýšlel, o čem budu příště psát do časopisu Myslivost nebo Svět myslivosti. V honitbě Českého lesa v okolí Domažlic jsem se zaujetím pozoroval početná stáda mufl onů, a tak jsem napsal příručku o odhadu věku mufl oní zvěře. Od svého „zralého mládí“, kolem šedesátky, se ovšem zabývám velmi rád a publikuji o historii Anatomického ústavu a naší i světové veterinární medicíny.
|
Mluvíte o chalupě a já bych se rád ještě vrátil k vaší rodině.
Manželka je od Nového Města na Moravě a byla učitelkou biologie a zeměpisu. Zřejmě i proto je jejím koníčkem cestování a hrozně ráda organizuje rodinné zájezdy, takže už léta jezdíme na Jadran.
|
Dříve jsme na pozvání našich jugoslávských kolegů a přátel mohli téměř každý rok přicestovat do Jugoslávie a zde jsme stanovali na mořském břehu a živili se dovezenými zásobami a ulovenými mořskými plody. Dnes jezdíme do hotelu na ostrov Brač, protože jsme v Brně zůstali s manželkou sami. Dosud jsme její zásluhou každý rok absolvovali alespoň dva poznávací zájezdy do Francie, Anglie, na Pyrenejský poloostrov, Island, do Pobaltí a i blízké okolí naší republiky. Syn je veterinářem v Liberci, dcera, rovněž veterinářka, pracuje jako hygienička v Klatovech a veterináři jsou i její manžel a byl i tchán. Vidíte, že i v rodině jsem dnes touto profesí doslova obklopen. Máme i jednoho vnoučka a tři vnučky, z nichž nejmladší Kateřina následuje dědu ve hře na klarinet.
|
|
… logo strécovské fakulty Velkomoravské univerzity
|
Pane profesore, vaší odborné činnosti se bude Zvěrokruh obsáhle věnovat v září. V této chvíli nezbývá než popřát vám zdraví a poděkovat za rozhovor.
|
