E. Baranyiová Tvůrčí a pracovitý duch v neustálém pohybu – možná cesta k dlouhověkosti
Byl zapojen do odboje. Po válce nastalo nadšené údobí, kdy hlad po vzdělání brzy vytěsnil nedávnou minulost. A. Holub strávil tři semestry studiem antropologie a zoologie na Přírodovědecké fakultě KU v Praze, brzy však poznal, že jeho naturelu lépe odpovídá jiné vědecké zaměření, a tak nastoupil na Vysokou školu veterinární v Brně. Během studia byl aktivní ve studentských spolcích, ale také jako demonstrátor a již během studia i učitel na ústavu fyziologie, experimentoval, zkoumal, studoval a psal. Doktorskou práci obhájil a promoval v roce 1950.
Pracoval tak, že o něj projevili zájem i na jiných ústavech, např. doc. Hökl. Po ukončení studia pobyl krátce i na II. interní klinice u prof. Klobouka. Další léta se již velmi soustředěně věnoval výuce i výzkumu ve fyziologii, bez ustání studoval, znal důkladně i fi lozofi i vědy, a každé dostupné písemnictví si opatřoval poznámkami, vlastními úvahami. Svůj realistický systém hodnot a etiky přenášel do práce a i to mu umožnilo postupně budovat směr výzkumu, který vycházel z babákovské tradice a byl zaměřený na ontogeneze hospodářských zvířat, na jejich vývojové proměny. V té době učil též na Agronomické fakultě VŠZ a přednášel i v řadě dalších kurzů. Koncem padesátých let obhájil kandidátskou práci a brzy poté byl habilitován; obě tyto práce byly zaměřeny na funkční vývoj selat. Léta šedesátá přinesla nezadržitelný rozvoj pracoviště, jehož se záhy stal vedoucím. Měl jasně připravenou koncepci výuky i výzkumu, katedra byla postupně vybavena personálně a přístrojově, i za účasti ČSAV. Pravidelně se konala zasedání katedry, vše důležité se tam řešilo, kontrolovalo plnění výzkumného programu či pokroky aspirantů, pro zákulisní pletichy nebylo místo. Pravidelná bývala i „čtení literatury“, kdy všichni asistenti zpracovávali z Current Contents ISI (předchůdce dnešního Web of Science) objednávané a došlé separátky vědeckých prací. V těch dobách byly hotovým pokladem, protože časopisy a knihy ze západu byly, až na výjimky, nedostupné. A bez informací se věda ani tehdy dělat nedala. Unikátní sbírka sloužila všem a její společné zpracovávání přispívalo k tvořivému duchu na katedře, všichni se dělili o všechno. Takové věci člověk plně ocení, až když se s nimi více nesetká. Docent Holub byl vyhledávaným vedoucím diplomových prací a školitelem několika desítek postgraduálních studentů našich i zahraničních. Řada velmi kvalitních prací tak mozaiku znalostí o funkčním vývoji mláďat savců i ptáků postupně budovala, i když ne všechny byly zveřejněny formou primárních publikací. Koncem 60. let byla také pod jeho vedením vydána celostátní učebnice fyziologie. Léta šedesátá a sedmdesátá byla pro naši veterinární medicínu významná řadou úspěchů, které byly spjaty s výraznými osobnostmi té doby, jejich zanícením a jasnou vizí potřeb naší profese a společnosti; mezi nimi profesor Holub (v druhé polovině 60. let jmenovaný 2x mimořádným a jednou řádným profesorem) patřil k nejaktivnějším. Byl předsedou ČAZ, jako jediný veterinární lékař členem korespondentem ČSAV, členem řady domácích a mezinárodních orgánů, vědeckých rad a komisí, předsedou a členem vydavatelských rad vědeckých periodik. Jeho předvídavosti vděčí i vědecký časopis školy za to, že byl mezi prvními veterinárními periodiky zařazen do americké databáze Institute for Scientifi c Information (Baranyiová, 2002ab). Cílevědomě koordinoval vědeckou spolupráci nejen mezi zeměmi sovětského bloku ve veterinárních a zemědělských vědách, ale také s IAEA (Mezinárodní atomovou agenturou) ve Vídni se zaměřením na rozšíření nukleárních metod do zemědělských věd, ale především s WHO v Ženevě, hlavně ve spolupráci s prof. Matyášem, který tehdy vedl sekci Veterinary Public Health. Na tyto spolupráce od zmíněných agentur získal pro VÚVeL výzkumné granty, a tak mohlo být na ústavu zřízeno i školicí a výzkumné centrum pro tyto organizace.
za grantové podpory této univerzity byla vypracována studie srovnání tamějšího a českého veterinárního kurikula. Na této univerzitě ve funkci adjunct professor opakovaně přednášel. V posledních letech se profesor Holub s plným nasazením věnuje historickým studiím, pro něž shromažďuje unikátní materiály s obdivuhodnou vytrvalostí. Jeho práce o Babákovi, Vackovi, Vlčkovi, Kašpárkovi a dalších nejen prezentují dílo těchto osobností, ale posazují je do širokého, barvitě líčeného rámce historického, do souvislostí s dobou, v níž působili. V několika publikacích zevrubně popsal a zhodnotil vývoj veterinární medicíny v našich zemích. Dokončil a vydal také seznam publikací katedry fyziologie, v němž doplnil některá chybějící díla od počátku její existence, jakož i díla poslední včetně novinových článků a poezie až do roku 2007 tak, aby si čtenář na základě těchto citací mohl udělat přesný obraz o tom, co v kterém údobí svého bytí pracoviště znamenalo. Profesor Holub se od konce 90. let také externě podílel na primárních publikacích a výukových programech zaměřených na chování zvířat. Bez ustání se aktivně účastní akcí pořádaných např. Biologickou společností nebo Klubem dějin veterinární medicíny a farmacie VFU Brno. Jeho přednášky jsou nabité fakty, jeho přednes poutavý, jeho postřehy a diskusní příspěvky přesně k věci, vždy s neotřelým pohledem a jakoby z ptačí perspektivy, zachycující všechny detaily. Pronáší je s noblesou a skromností sobě vlastní. Vždy je provází příznačné ticho v sále. Budiž mu přána další, zdravá léta, plná objevování a syntetizující životní zkušenosti, poznání o živém světě. Literatura Baranyiová E. 2002a: Osmdesát zvídavých let.
|