Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Proč jsem se stal emigrantem, respektive opožděná docentura

  Společenská rubrika

Lubomír Itze

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě

Jiránek – Nic nového pod. sluncem

 

Uběhlo opět více než dvě desetiletí, přesto ilustrace, jak se za totalitního režimu rozdávaly a nebo těžce získávaly vědecké a pedagogické hodnosti, měla by být stálým mementem i pro současnou generaci.

Psal se rok 1983, když jsem se rozhodl odejít z ČSSR a stát se emigrantem, protože moje EGO nedokázalo stále čelit intrikám StB, nabídkám a všemu, co totalitní režim měl rozpracováno do největších nuancí.

Po krátké stáži na Hohenheim Universität u Stuttgartu jsem opustil kariéru vysokoškolského učitele a stal se vedoucím radiolaboratoře soukromé kliniky. Průběžně jsem složil deset diferenciálních zkoušek na Tierärztliche Hochschule Universität v Giessenu a po získání aprobace si otevřel v Rodenbachu praxi pro malá zvířata. V té jsem pracoval do svých 75 let.

Až po převratu v roce 1990 jsem se dočkal opožděné habilitace. Svůj tehdejší projev při této příležitosti si dovoluji dnes ve Zvěrokruhu prezentovat:

Vážený pane předsedo, vážení přítomní,

ani nevím, jak bych měl toto svoje expozé k habilitačnímu pokračování po více než 11 letech začít; kdybych byl ženská, tak bych se určitě rozbrečel. Mně se strašně chce také, ale nebudu.

moje EGO nedokázalo stále čelit intrikám StB

Nebrečel jsem ani před sedmi lety, když se pro mě stal novým domovem sběrný lágr v Karlsruhe a já (52 let) se svoji manželkou (45 let) jsme se ocitli úplně na dně společnosti. Jedna místnost 2 x 2 m, dvě postele nad sebou, jedna židle, jednoduché okno a venkovní teplota okolo nuly. A mezi utečenci, průměrný věk 25 let, sesbíranými z celého světa, vše: od dezertérů z cizinecké legie až po pracovníky StB z Bartolomějské, kteří měli tento dobře zaplacený pobyt v lágru jako detašované pracoviště!

Já se tedy dnes pokusím o obhajobu práce Využití radionuklidů z aspektu veterinární prevence, kterou si dovolím nazvat Náplast na ránu, která již nekrvácí a která dávno přestala bolet. Habilitaci předcházela bohatá publikační činnost s počtem přes 100 prací, které byly zveřejněny jak v časopisech špičkových, amerických (Endoicrinology, Cancer Research), kde za jednu stranu bylo třeba zaplatit 70–100 dolarů, až po časopisy, které již Current Contents nesleduje, viz. Veterinářství, Permanentní kanyla u ovcí a telat, 1974, kde autor platit nemusel ale naopak za stranu 70 až 100 Kčs dostal.

 

….Jiránek – Kapka nevyhloubí kámen silou, ale soustavným kapáním

Časově lze práci rozdělit do čtyř úseků, z nichž první má začátek před 23 lety na Animal Science, University of California, Davis, v laboratoři u pana prof. Cola. Tento americký špičkový vědec, který spolu s Hurtem (1937) objevil jeden z gonadotropních hormonů, PMSG, ode mne hodně požadoval, ale také mě moc ukázal a naučil, protože vše, co publikoval, uměl i sám zreprodukovat. Nezapomenu na laudatio in memoriam od prof. Li, objevitele FSH, zveřejněné v Endocrinology cit. „nikdy nepřestanu u Cola obdivovat, že ho žádná infantilní krysa při biologické hormonální titraci nepokousala“. Infantilní, 21 dní stará krysa, to je živé stříbro; než se rukou přiblížíš, tak tě krysa kousne – když se to neumí!

…neúnavný osmdesátiletý sólista

 

Druhý časový úsek, s kterým je práce spojena, je Radiology Dept. University of Chicago, kde jsem získal místo assistant profesor. Univerzita není státní jako UCD, ale soukromá, která v hierarchii amerických univerzit stojí za Harvardem, Stanfordem hned na třetím místě. Za relativně krátkou dobu její existence, 70 let, zde pracovalo 28 laureátů Nobelových cen. Zde byl také založený radiační výzkum jako samostatný vědní obor zkonstruováním nukleárního reaktoru 02-12- 1942 Enrico Fermim.

V roce 1969–1972 zde pracovali laureáti James Watson, biochemik, který dostal ve svých 34 letech Nobelovu cenu spolu s Francis Harry Crickem za objevení Doppelhelix DNK, dále urolog Charles Huggins, za objevy možné léčby rakoviny prostaty, jakož i maďarský laureát Saint Gyergy, objevitel vitamínu C. U of C má také svoji bohatou čs. tradici, o kterou se zasloužil náš první prezident TGM, který zde byl řádným profesorem fi lozofi e a jehož narozeniny jsou zde každým rokem vzpomenuty. V čase mého pobytu byli organizátory pamětních večerů 07-03 prof. Schwarzenberg, ministr zahraničí I. ČSR a dcera Alice Masaryková. I architekturou je dána čest našim národům: v průčelí na samém začátku kampusu stojí socha blanických rytířů, větší svými rozměry než socha sv. Václava v Praze a své čelné místo má i Jan Hus na portálu Rockefellerovy kaple. V současné době o tyto tradice pečuje můj přítel prof. Zděnek Hruběn (+2011), histopatolog, který kromě intenzivní pedagogické a špičkové výzkumnické práce sesbíral 3000 českých a slovenských knih vydaných v USA a k tomu 300 tis. dolarů které daroval univerzitě. Ta pak za toto benefi cium měla obligaci zřídit katedru českého a slovenského jazyka.

v průčelí na samém začátku kampusu stojí socha blanických rytířů

Z tohoto období 1969–1972, mého působení zde pochází práce využiti radionuklidů in vivo, resp. tritiovaných prekurzorů thimidinu, uridinu a leucinu při značení RNK, DNK, proteinu na modelu intaktních a parciálně hepatektomovaných myších samičkách a samcích, práce byly opublikovány v Cancer Research a Physiologia bohemoslovaca. Třetí časový úsek, s kterým je práce spojena, jsou roky 1972–1975 na VŠV v Košicích, kde jsem především metodicky in vitro RIA jako první zvěrolékař v ČSSR zreprodukoval a využil v práci „Sledování účinku syntetického LH- -RH a L-Dopa…“ (Vet. Med. 1974), jakož „Stanovení aktivity LH v moči ovcí pomocí RIA“ (Endocrinol. Experimantalis 1973). Velký zájem zde ale o moji práci nebyl, ani o to co umím a co mohu dále nabídnout.

…Luboš Itze – frontman kapely OXD STARS MB/OLD STARS MB se svými jubilanty: Stanislav Chmelík (70), tenorsaxofon a klarinet, Miroslav Čuban (75), klávesy, Luboš Itze (80), trubka a křídlovka

Posledním, čtvrtým úsekem práce v Praze na VŠZ je 1975, období nových nadějí a představ, které se také nezrealizovaly. Zde jsem již jen práce související s dnešním habilitačním řízením opisoval z makulatury, připisoval spoluautora, nejčastěji vedoucího katedry a dával do konečné tehdejší, resp. dnešní podoby. Poslední tematický úsek „Rychlé RIA stanovení LH v séru hovězího dobytka“ (vyšlo Biol. chem. Vet. Praha, 1978).

Habilitační práci jsem sepsal a na jaře 1979 odevzdal. Další osud práce stojí v žádosti doc. Ing. Václavu Vaňkovi, CSc., dnešnímu děkanovi AF ze dne 17. 4. 1990. Cit.: „práce byla postupně přesouvána od vedoucího katedry s. Dobšinského k děkanovi s. Klesnilovi a jeho nástupci s. Fidlerovi, až ji s konečnou platností skupina odborníků, která seděla ve FO-KSČ ve složení s. Voříšek, s. Motyčka (1 rok po promoci), s. Cibulka, s. Pytloun, s. Marvan, s. Močová (posl. 5. roč., dcera šéfredaktora Rudého práva) a další zamítli“. Samozřejmě bez jakéhokoliv písemného zdůvodnění; měl jsem ale dost příležitostí jejich ústních vyjádření si vyslechnout. Tam totiž, co se zde FO-KSČ scházeli a co se vždy na téma ITZE odvíjely debaty a se předháněli ve stranické aktivitě a intrikách, tak tam je jen tenká stěna, za kterou jsem měl psací stůl. Uvedené soudruhy netituluji záměrně, protože ani dnes dobře nevím, který z nich je již DrSc., který prof. nebo který je již pod obojím!?

A úplně nakonec, při příležitosti své habilitace dovolím si zde ilustrovat, s jakou ignorancí byl jsem konfrontován: v roce 1979 byla mi udělena cena Slovenské lékařské společnosti za nejlepší publikaci roku.

 

…plakát na JAZZOVÝ PODZIM v Mladé Boleslavi

Práce se jmenovala „Virus pseudomoru hydiny ako pôvodce epidemie na východnom Slovensku“. Při této epizootii uhynulo v průběhu tří dní více než 10 tis. kusů drůbeže a původce onemocnění vyvolal do té doby nepopsanou epidemii u pracovníků drůbežářských závodů, porážečů, přepravců a zcela nečekaně i u rodinných příslušníků, u kterých přímý kontakt nebyl žádný. Virus zdiagnostikovala moje žena, práci jsem dal dohromady, sepsal a v domnění, že práce je ojedinělá svého druhu, což se také potvrdilo, zaslal k zveřejnění do Časopisu lékařů českých (118, 1979, 42, 1302–1307). Práce byla unikátní i potud, že cena Společnosti lékařů nebyla nikdy nelékaři udělena. V tomto případě hned dvěma autorům, mé ženě (lékárník a mikrobiolog) a mně. V tom čase byl jsem povděčný za jediný projev zájmu s. Marvanovi, což snad byla i pochvala zároveň: „Já nevěděl, že také děláš do mikrobiologie!?“

a se předháněli ve stranické aktivitě a intrikách

Na závěr tohoto povídání, bych se rád pokusil zase ty mraky, které tak z čista jasna přišly, rozehnat, aby přeháňku vystřídalo slunečné počasí.

O předkládané práci jsem se často radil a výsledky ukazoval českému karikaturistovi Vladimíru Jiránkovi, který byl vždy mojím vnímavým a citlivým posluchačem. Když jsem s ním diskutoval jednu z posledních připravovaných publikací, tak mi k tomu dal, resp. nakreslil tuto odpověď: NIC NOVÉHO POD SLUNCEM! Já mu za to vrátil kus fi lozofi e, která byla a vždy ostala mojím pracovním krédem: GUTTA CA VAT LÁPIDEM NON VI SED SEMPER CADENBO!

Děkuji za pozornost.

Ve vědecké radě, před kterou tehdy habilitace probíhala, seděli mezi dvaceti i dva členové bývalé FO-KSC, soudruzi Cibulka a Voříšek. Práce byla 18 hlasy přijata, dva se zdrželi hlasování.

Po 50 letech prožitých v zahraničí, počítáme-li dnes 25 roků na Slovensku, 20 roků v Německu a pět roků v USA, jsem repatrioval a v říjnu se svojí manželkou, přáteli a mojí hudební skupinou OLD STARS MB oslavil své 80. narozeniny.