|
Euro PR
Vladimír Tlučhoř
veterinář vládcem slavného závodiště
|
|
|
Doktora Vladimíra Tlučhoře znám opravdu nekonečnou řadu let a za tu dlouho dobu jsem nepoznal nikoho, kdo by k němu pociťoval zášť nebo antipatii. Je to opravdu báječný člověk. Ta dlouhá známost ovšem znemožnila mojí posedlost přezdívkami, protože doktor Tlučhoř pro mne byl, je a bude Vladimírem.
Pane doktore, tenhle seriál vždycky začíná dotazem na dětství a místo narození. Jaké to bylo ve vašem případě?
|
Přestože jsem se narodil v kolínské porodnici, mým domovem byl statek ve Vyšehněvicích u Rohovládové Bělé, kde náš rod hospodařil nejméně od roku 1720. Tatínek říkal, že jsme tam přežili nejméně pět válek, ale v roce 1949 tatínka zavřeli jako nepřítele státu. Byl v té první vlně tak dostal jenom 18 měsíců, ale statek propadl ve prospěch státu a nás z něj vyhnali. Krátce jsme žili u rodičů mé maminky v Němčicích u Kolína, ale to jim bylo málo, tak nás jednoho rána vystěhovali do Slapů, kde se právě napouštěla přehrada. Tu cestu si už matně pamatuji. Pak jsme mnoho let žili na samotě Záhoří v letním sídle továrníka Bárty, který vlastnil nějaké kamenolomy a továrnu na dlaždičky. Sedm rodin s dětmi v osmi obytných místnostech.
To je ovšem takřka tragické dětství.
|
Tak jednoduché to určitě nebylo, ale jako kluci jsme to tak necítili. Bydleli jsme v lesích nedaleko od přehrady, starosti rodičů jsme tehdy nevnímali a režim se postaral, aby všechny děti byly chudé. Proto jsem si ani ve škole nebyl žádných rozdílů vědom. Ovšem o tom, že mým osudem bude zemědělství, nebylo pochyb.
Takže proč veterina? Rodinné prokletí to asi nebylo.
Ale to je omyl. Můj strýc byl již třetí generací veterinářů v našem rodě. Ti první dva dokonce studovali ještě ve Vídni.
|
|
…velké plány je třeba kout přímo na místě. V tomto případě na pardubickém závodišti
|
O prázdninách jsem ke strýci do Počátek často jezdil, protože teta dělala ty nejlepší řízky na světě. Už nikdy jsem takové nejedl. Obávám se, že byly z hříbat a dnes koňské maso pochopitelně nejím. Po skončení Střední zemědělské školy v Benešově jsem chtěl studovat Vysokou školu zemědělskou, ale nakonec převážil tatínkův názor, že veterinář je mnohem svobodnější povolání než zootechnik v JZD. V tehdejší době měl určitě pravdu. Dnes si tím nejsem úplně jistý.
|
…vinice, kam oko dohlédne ale Chateau Neuf du Pape je doma ve sklepě
|
|
A jsme u studií. Při zpovídání vašich kolegyň a kolegů se mi zdálo, že jste v těch učebnách snad i spali a žádný studentský život neexistoval.
Ale oni mají do značné míry pravdu. Neuměl jsem se učit, protože na střední jsem to nepotřeboval, a tak jsem najednou přestával stíhat. Toho učiva bylo opravdu mnoho. Hospody v centru jsme zaplavili teprve v sobotu večer. Ale kde jsme na to brali, mně dodnes není jasné, i když oběd v menze stál 2,60. A také nevím, jak to vlastně tehdy zvládali rodiče. Všichni jsme studovali, každý z nás dostal pět stovek a tatínek nebral víc než dva tisíce. Až ve čtvrtém ročníku se na kolejích otevřel bar Trias a já tam dělal každý měsíc týden barmana. Že jsem toho za ten týden moc nenaspal, je snad jasné.
|
A přišla vojna.
Nastoupil jsem jako veterinář v Líních u Plzně, ale záhy jsem byl „za trest“ přeložen na letiště do Pardubic. Nějaká kontrola zjistila, že místo v kasárnách jsem na výletě v Brně.
Asi jsem trochu nechápavý, ale na co potřebuje letectvo veterináře?
Všechna letiště měla strážní jednotky se psy, ale především jsem opravdu kontroloval kvalitu potravin. A protože letci měli podstatně lepší normy, první bift ek v životě jsem jedl právě v jejich jídelně. Už na vojně jsem spolupracoval s pardubickým veterinárním ústavem a tam jsem po vojně právě před čtyřiceti lety nastoupil.
|
A tam jste pracoval až do privatizace?
Ano, ovšem spíš než privatizace veterinární nemocnice to byl horor. Kolegové volili raději předčasný důchod než riziko, takže jsem nakonec zůstal sám. Večer jsem nastoupil službu jako pohotovostní lékař a ráno jsem se probudil jako majitel nemocnice. První týdny jsem v nemocnici i spal, protože jsme drželi nepřetržitou pohotovost a já jsem tam byl sám. A práci, kterou tehdy dělalo 35 zaměstnanců, musíme i dnes zvládnout v deseti lidech.
A jak jste v téhle situaci mohl zvládnout práci pro Komoru?
|
|
… kdo by nevyměnil poušť za luxusní zdravotní péči
|
To bylo mnohem později. Ale jsem rád, že se na to ptáte. Práce pro Komoru je mnohem náročnější než si mnozí kolegové myslí a podle mého názoru ji nemůže dobře dělat nikdo, kdo si nemůže dovolit strávit měsíc v roce, dovolenou nepočítaje, mimo zdroj svých příjmů. To by si právě dnes měli uvědomit všichni, kteří chtějí do orgánů Komory kandidovat, i ti, kteří je budou volit. Komora zdrojem příjmů není a ani nemůže být. Proto současné hádky o výši náhrad nemohu dost dobře pochopit.
|
… Na závodišti, krátce před startem.
Zvíře ze všech zvířat nejmilejší. Závodní kůň Silver Flag
|
|
Byl jste po mnoho let předsedou revizní komise KVL. Jak na to vzpomínáte?
Jsem dodnes přesvědčen, že revizní komise není trestním senátem a jejím úkolem je odstraňovat nešvary a ne trestat ty, kteří se jich dopustili. Samo jednání je mnohdy dostatečným výchovným prostředkem. Měli bychom si uvědomit, že práce pro komoru je především službou celému veterinárnímu stavu a je ctí ji vykonávat. Příkladem našich politiků bychom se neměli nechat v žádném případě inspirovat.
|
Dnes jste předsedou představenstva nejznámějšího dostihového závodiště.
Proč jste se znovu rozhodl vzít takhle náročnou práci?
|
Po revoluci hrozilo, že dostihy, nejen v Pardubicích, úplně skončí. Proto jsme s několika nadšenci založili Dostihový spolek, který dodnes dostihy pořádá. Do představenstva jsem byl zvolen jako zástupce minoritních akcionářů a po dalších změnách v představenstvu jsem s jistými rozpaky přijal i funkci předsedy. I tohle vyžaduje tolik práce, že nebýt kolegů na klinice, nemohl bych si to v žádném případě dovolit. Věřím, že se nám již dnes podařilo zajistit budoucnost dostihů v Pardubicích a situace se bude vyvíjet jenom k lepšímu.
Pane doktore, vůbec jsme se nedostali k vašemu soukromí a koníčkům?
Nemyslím, že by to mé kolegy zajímalo, tak snad jen tolik. Když si báječnou ženskou vezme stárnoucí chlap, tak má báječnej život. Díky, Alenko!
Víc nám opravdu neřeknete?
No, pak mám ještě báječné spolupracovníky, několik báječných přátel, báječného psa Avara a spoustu láhví báječných vín, včetně báječného Chateau Neuf du Pape.
|
|
… všechny lásky procházejí žaludkem. Ta k lidem, k práci, i ta k jídlu
|
Pane doktore, děkuji za milý rozhovor.
|
