Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Představujeme – Václav Benedikt

Vytvořeno 18.1.2013 v Společenská rubrika, Zvěrokruh 1/2013 | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Představujeme – Václav Benedikt

  Společenská rubrika

Euro PR

Václav Benedikt

  

Sněm v Třebíči oponou trhnul a volby vynesly do orgánů KVL skoro třetinu nových členů. Mediální komise proto logicky rozhodla, že v prvních číslech Zvěrokruhu 2013 představí právě tyto nové členy. A podle abecedy. Jako prvnímu jsme tedy položili všetečné otázky panu doktoru Václavovi Benediktovi. Přestože jsem se s panem doktorem nikdy nesetkal, upokojit moji zálibu v přezdívkách bylo tentokrát velmi jednoduché. Pan doktor se totiž narodil skoro přesně 1500 let po slavném světci téhož jména a přezdívka „mnich“ se proto nabízela sama, protože možnost „svatý“ by příliš zaváněla marketingem.

Pane doktore, všechno má svůj začátek, a tak bych rád věděl, z kterého kouta naší vlasti pochází vaše rodina a kde jste prožil dětství.

Pocházím z Plzně, kde jsem se narodil, prožil většinu života, našel svoji první lásku a současnou manželku. Dnes bydlím v malém městě poblíž Plzně v domě s obrovskou zahradou, kterou trestuhodně zanedbávám, a se dvěma psy, které taktéž zanedbávám a kteří by nebýt péče mé drahé polovičky už zcela zvlčili.

Oba moji rodiče vystudovali stejnou vysokou školu – strojní a elektrotechnickou. U maminky se jednalo nejspíš o úlitbu dědečkovi, protože technické myšlení je jí zcela cizí. Po sametové revoluci ostatně rychle opustila obor a začala pracovat v pojišťovnictví, kde může uplatnit svoji schopnost komunikace s lidmi. Sourozenci obdařen nejsem, nervy mých rodičů by bývaly zřejmě dalšího potomka nevydržely.

A rozhodnutí pro studium veterinární medicíny byla náhoda, dětskátouha nebo rodinné prokletí?

Od dětství jsem byl doma obklopen zvířaty, ovšem nikoli tradičními psy a kočkami. Během patnácti let mého dětství se nám doma střídala nejrůznější zvířata – rybičky, osmáci degu, morčata, želva, vodní žába drápatka, strašilky, pakobylky, zlatohlávci a další bezobratlá havěť. Moje maminka trpěla fobií vůči psům a zejména kočkám, toto prokletí z ní bylo sňato teprve před osmi lety. Tehdy se v opuštěném rodinném hnízdě zabydlela kočka a posléze další dvě. Já sám jsem vůči psům také byl dlouhou dobu spíše nedůvěřivý.

 

…pracovní nasazení

Během prázdninových týdnů strávených u babičky a dědečka na vesnici ve společnosti slepic a kachen jsem ale přilnul k opeřencům, v patnácti letech jsem se stal dobrovolným pracovníkem na Záchranné stanici živočichů v Plzni a odtud už moje životní dráha směřovala k veterinární medicíně. Moje rozhodnutí nebylo přijato s velkým nadšením, vzhledem ke vzdálenosti Plzeň–Brno ale nakonec všechno dobře dopadlo a spokojen nejsem jen já, ale snad i moje rodina. Na univerzitu jsem nastupoval s řadou romantických představ o svém budoucím povolání, jak skutečně funguje klinická praxe jsem ale poznal teprve v šestém ročníku studia.

…Agility 2007                           …náklonnost je oboustranná

  

Pokud se nemýlím, jste první, koho zpovídám, kdo se pro studium veteriny rozhodl, protože našel vztah k opeřencům na babiččině dvoře. A to je jistě zajímavé. A nedůvěra k domácím mazlíčkům vám zůstala?

Ještě během studia jsme si pořídili našeho prvního psa, šeltii Ciri, což se nesetkalo u rodičů právě se souhlasem, ale zanedlouho si je získala. Druhého psa, border kolii Coru, máme dnes čtvrtým rokem.

Kromě nich se staráme ještě o kočku Rozárku a kocoura Horáce. S ním je spojená docela zajímavá historie. Dobří lidé ho přinesli do naší ordinace jako asi čtyřměsíční kotě s chybějícím okem a děsivě vyhlížející gangrenózní pravou přední tlapkou. Stáli jsme před rozhodnutím – utratit, či zkusit zachránit. Zvolili jsme druhou variantu, končetinu jsme amputovali a kocourek zůstal v naší rodině. Jeho anabáze ale zdaleka nebyla u konce. Po několika měsících došlo k obstrukci močových cest, opakovaným katetrizacím, kastraci a několika dalším operacím, jejichž výsledkem je spokojený kocour s vývodem močové trubice na břiše. Doufáme, že tím si zdravotní problémy vybral na hodně dlouho dopředu, protože vzato kolem a kolem, už mu těch orgánů k odstranění mnoho nezbývá…

Doufám, že kocoura Horáce, máte na fotografi i, o kterou se s námi podělíte, ale tím se pomalu dostáváme k letům studentským. Neustále si zoufám, že od nikoho nezískám žádné veselé historky. Mám pocit, že veterináři snad na těch posluchárnách a v knihovnách i spali.

Tak to vás asi také zklamu. Vzpomínek na dobu studií mně, bohužel, mnoho nezůstalo, asi je to tím, že objem nastudovaného materiálu vytlačil z paměti ostatní informace. Co mně (a věřím že i mým spolužákům ve skupině) v paměti zůstalo, je vzpomínka na první hodinu prvního dne prvního ročníku VFU v září roku 2001. Byla to hodina latiny, dorazil jsem do třídy jako poslední těsně před začátkem a obsadil prázdnou lavici v poslední řadě. Na nějaké představování a seznamování samozřejmě nebyl čas. Když dorazila lektorka, představila se a v úvodu se zeptala, jestli se někdo z nás už latinu učil.

 

…při přestavbě domu, kdy k mnoha zájmům a koníčkům bylo třeba přibrat ještě devatero řemesel

Několik rukou včetně té mojí se zvedlo. Následovala otázka na délku předchozího studia latiny. Jeden po druhém moji spolužáci odpovídali, nejčastěji zaznívalo „rok“ nebo „dva roky“. Když došla řada na mě jako posledního, prohlásil jsem: „Šest let“. Všech dvanáct hlav mých nových spolužáků se na mě otočilo s nevěřícnými výrazy ve tvářích. Teprve později jsem dostal příležitost vysvětlit, že je to důsledek studia na osmiletém Církevním gymnáziu v Plzni, kterému tímto děkuji za zásadní příspěvek k mému klasickému vzdělání.

Pane doktore, zdá se, že ty nejzajímavější informace nám sdělujete jen jaksi mimochodem. Mnoho kolegů asi na církevním gymnáziu nestudovalo. Ale pokud z vás nějakou veselou historku nedostanu, začnu mít pocit, že přezdívka „svatý“ není od věci.

Můj studentský život v Brně nebyl opravdu nijak bouřlivý, v té době jsem už bydlel a žil se svou budoucí manželkou, která se rozhodla pro studium agroekologie na MZLU v Brně. Moje vzpomínky na léta strávená na jihu Moravy tak nejsou sledem mlhavých záblesků z divokých nočních tahů a následných ranních kocovin. Pamatuju si spíš chvíle strávené na výletech do nádherné přírody Brněnska a okolí, oslnivě bílé Pálavské kopce, mlhu a hejna husí nad Novomlýnskými nádržemi, bílé vlasy kavylu na Pouzdřanské stepi. Nesmím ale zapomenout ani na skvělé spolužáky v naší studijní skupině, díky nimž byly i ty nejkrušnější chvíle během zkouškových období snesitelnější a s nimiž jsme zažili spoustu veselých příhod; ty jsou bohužel nesdělitelné, protože mají svůj význam jen pro zúčastněné. Za pobytu v moravské metropoli jsem mimo jiné také propadl vínu (ženy a zpěv jsem již znal delší dobu) a od té doby, ač původem Plzeňák, téměř nepiji pivo.

…se ženou při odchytu ptáků   …k moudrosti spějícímu Horácovi nic neunikne
 

Děkuji vám za tohle vyznání jižní Moravě, protože i moje žena pochází z vinařské vesnice kousek od Brna. A mám radost i z toho, že alespoň z náznaků vyplývá, že úplná nuda ta studentská léta přece jen nebyla. Víno budiž pochváleno! Ale studia skončila a vy jste se zřejmě vrátil do Plzně.

Ano, díky rodičům mé ženy jsme se mohli hned po studiích přestěhovat do rodinného domku ve Starém Plzenci, malém městě poblíž Plzně. Dům s velkou zahradou je dědictví, které nám bylo svěřeno, a péče o něj zabírá podstatnou část mého mimopracovního času. Po ukončení studií jsem nenašel v Plzni a okolí možnost uplatnění v praxi malých zvířat, a tak jsem se rozhodl zkusit štěstí ve státní správě.

Byl jsem přijat na tehdejší Krajskou veterinární správu pro Plzeňský kraj a tři roky jsem zastával funkci inspektora welfare. Postupem času jsem ale zjišťoval, že dozorová a sankční činnost není pro člověka mého založení vhodná; v rámci snižování stavu jsem na konci roku 2010 státní správu opustil a začal hledat uplatnění v soukromém sektoru. Tentokrát se to podařilo a konečně se mohu věnovat tomu, pro co jsem šest let studoval – léčení zvířat. V současné době spolupracuji převážně s kolegou Janem Pokorným, který mě velkoryse zasvěcuje do tajů medicíny drobných savců, ptáků a plazů. Spolu s ním jsme také v rámci našeho okresního sdružení úspěšně kandidovali do voleb představenstva KVL, kde už ale Honza neuspěl a „černý Petr“ vyšel na mě.

A tím se dostáváme ke Komoře veterinárních lékařů. Co vás vedlo k rozhodnutí kandidovat do představenstva?

O dění v KVL jsem se dlouhou dobu nezajímal, komorové stránky jsem nenavštěvoval a diskusí se neúčastnil. Teprve kolega mě upozornil na podivnou situaci a dění v Komoře, a jak jsem postupně začal do problematiky nahlížet, pochopil jsem, že stávající situace se nezmění tím, že o ní budeme debatovat v diskusních fórech nebo nad kávou na kongresu. Z rozhovorů s kolegy vyplynulo, že většina z nich vnímá KVL a své povinné členství v ní jako nutné zlo podobné smrti a daním. Napadlo mě, že by to přece mělo jít i jinak.

 

…s hudební skupinou Sedm nedostatečných,
Foto: Miriam Jandáková, 2011

A co od svého působení v představenstvu očekáváte? Pochopitelně, nejdřív se musí člověk zabydlet, pochopit, o co vlastně běží, a pak plnit své představy.

Pokusím se udělat maximum pro to, abych tento pohled na Komoru změnil. Od profesní organizace tohoto typu očekávám, že bude hájit zájmy svých členů před veřejností, politiky a zástupci jiných zájmových skupin, bude přispívat ke vzdělávání a odbornému růstu svých členů a garantovat určitou úroveň služeb, kterou tito členové veřejnosti nabízejí. Doba, ve které jsem do komorového dění spadl, je poměrně bouřlivá a mnoho času a sil bylo vynaloženo na neúčelné, často osobně podbarvené spory mezi jednotlivými členy vedení a orgány Komory. Doufám, že já sám si zachovám nestranný a otevřený pohled na věc, čemuž napomáhá i to, že s žádným z minulých ani současných členů vedení Komory nemám žádný osobní vztah, pozitivní ani negativní. K lepšímu fungování Komory může paradoxně přispět i poměrně velký tlak zvnějšku, kterému jsme a zřejmě v blízkém budoucnu ještě více budeme vystaveni. Ve své práci snad budu moct uplatnit své komunikační schopnosti a slušnou znalost angličtiny, i proto jsem volil práci v zahraniční komisi. Druhou zájmovou oblastí pro mě bude ekonomika, protože tak jako ve většině případů zde platí, že „peníze jsou až na prvním místě.“ S blížícím se Světovým veterinárním kongresem bude otázka účelného vynakládání fi nancí Komory ještě aktuálnější.

…ani brusličky, ani botičky a tak se zdá, že pejska trochu zebe   …dovolená v Českém Švýcarsku
 

Pane doktore, ještě bych rád věděl něco o vašich mimoprofesních zájmech a koníčcích.

Jsem člověkem mnoha zájmů a koníčků, bohužel na většinu z nich mi v posledních letech nezbývá čas. Jsem kytaristou a zpěvákem folkové hudební skupiny Sedm nedostatečných, která ale v současné době kvůli mateřským povinnostem obou zpěvaček prochází odstávkou.

Zajímám se o přírodu, historii a letectví a rád si přečtu dobrou knihu, obzvláště žánru fantasy. V mé pracovně ale najdete také celkem rozsáhlou sbírku známek a řadu – většinou rozestavěných – modelů letadel. Ve sklepě našeho domu mám také malou truhlářskou dílnu, kde občas vyrobím i nějaký drobný kus nábytku pro domácnost.

Pane doktore, děkuji za zajímavý rozhovor. Ale nakonec. Co byste přál sobě, kolegům a Komoře do roku 2013?

Mé přání je neskromné: přál bych Komoře, aby bez úhony přestála bouřlivé události posledních měsíců, stala se orgánem respektovaným svými vlastními členy i dalšími subjekty, se kterými přichází do kontaktu, a aby dokázala zachovat veterinárním lékařům status „svobodného povolání.“ Kolegům přeji mnoho úspěchů, pevné nervy a víc volného času pro ně a jejich rodiny. Těším se na shledanou v novém roce.

   

Zdenek Stehno Euro P.R.
Komora veterinárních lékařů České republiky