Euro PR LEOŠ ŽELEZNÝ
Ale abych to trochu rozvinul. Jako dítě jsem bydlel v Brně v ulici naproti Veterinární univerzitě a do areálu jsme si chodili s klukama občas hrát a trhat moruše. Tenkrát to ještě šlo… Pochopitelně, že jsem tenkrát ještě netušil, že v tomto prostoru strávím i řadu let svého studia. Pro brněnského kluka však ani blízkost veterinární univerzity jistě nebyla dostatečným motivem pro výběr celoživotního povolání. Co rozhodlo u vás? Ač narozen v Brně, tak prázdniny jsem prožíval na českomoravské vysočině u babičky u Telče, kde jsme trávili většinu času venku. Možná odtud pochází můj vztah k přírodě. Prošel jsem si několika chovatelskými „úspěchy“ s rybičkami, andulkami, křečky a psem a studium veteriny pak bylo jakýmsi logickým vyústěním, když jsem se rozhodoval, kam dál v životě. Léta studentská jste nenápadně vynechal, možná proto, že když člověk studuje v rodném městě, je studentský život přece jen fádnější než pro ty, kteří ta léta strávili na kolejích. Přesto však pro novopeče, ného doktora z velkoměsta mohl být přechod do praxe překvapením.
Naštěstí jsem po krátkém čase dostal klasický obvod čítající 12 vesnic, stovkové a dvoustovkové kravíny, nějaké prasnice a prasata ve výkrmu, družstevní koně, pár brojlerů a k tomu zvířata, která chovali lidé doma včetně jednoho osla. A to vše jsem objížděl svojí škodou 120, kterou jsem dostal od rodičů. No prostě nádherné Heriotovské časy – u porodů v noci jenom já a hlídač, v tašce jenom 2 druhy antibiotik, ke kravínu zásadně zkratkou polní cestou, protože bylo potřeba šetřit cesťák… Co víc si ale svobodný kluk může přát! Navíc jsem měl v té době kolem sebe pár kolegů, kteří mi rádi něco ukázali, a mohl jsem se od nich hodně naučit. Tenkrát ještě neplatilo, že přátelství veterinářů roste se čtvercem vzdálenosti jejich obvodů. Takže by se dalo říci, že jste byl konečně ve svém živlu. Nemýlím se? Ale ne, že bych nějak toužil po návratu starých časů. Mělo to i svoje nevýhody. Jako mladý doktor jsem začínal za 1550 Kč čistého a dojičky v té době mívaly i dvojnásobek. Po privatizaci jsem ještě tři roky obhospodařoval obvod s velkou klientelou a nakukoval pod prsty kolegovi na ošetřovně. Ano, ano, pak „čas oponou trhlu“ přišla revoluce, privatizace, ale jak se zdá, ve vašem životě se mnoho nezměnilo.
Říkáte, že 15 let jste pracoval a stoupal po žebříčku ve firmě Mars. Ale, pokud dobře počítám, i tahle doba již uplynula a současnost je zřejmě jiná. V současné době si připravuji vlastní firmu a k tomu již třetím rokem ještě dále externě spolupracuji se společností Mars. A pokud se nepletu, tak jsem asi nejdéle sloužícím „firemníkem“ pracujícím pro jednu firmu. Je to dáno tím, že jsem asi trochu konzervativní a nemám rád převratné změny. Na druhou stranu mi práce u Marsu přinášela stále nové možnosti růstu, zkušenosti s řízením lidí, zodpovědností za poměrně veliký rozpočet, přípravu a realizaci velkých marketingových projektů, spolupráci s univerzitami, médii a v neposlední řadě i mezinárodní kontakty.
Tady bych se rád účastnil práce v mediální a zahraniční komisi. Věřím, že tam mohu být se svými zkušenostmi a kontakty prospěšný našemu veterinárnímu stavu. Ale nejen prací živ je člověk a někdy je potřeba „dobít baterky“. Když potřebuji dobít baterky, tak k tomu mám svoji milující manželku (je právnička, takže to mohu říct, protože náš komorový časopis nečte…) a dvě děti. Kluci jsou teď ve věku 8 a 11 let a užívám si s nimi denní radosti i strasti. Kdo má děti v podobném věku, tak ví, o čem mluvím. Ti, kteří mají již starší děti, si na to období asi rádi vzpomenou, a těm, které to ještě čeká, přeji, ať si to mohou užít. My se snažíme trochu sportovat, trochu cestovat a trochu si užívat sebe navzájem. A co byste na závěr popřál členům Komory veterinárních lékařů do budoucna? Přeji všem kolegyním a kolegům, aby našli správný balanc mezi prací a soukromým životem. Je to jako s výživou – co kvalitně nepodchytíte u rostoucího organismu, už nikdy v životě nedoženete… Pane doktore, moc vám děkuji za rozhovor.
|