Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Představujeme – Jan Nytra

  Společenská rubrika

Euro PR

Jan Nytra

 

Přestože je pan doktor Jan Nytra původem z Ostravy a byl jedním z nejslyšitelnějších hlasů VVR (velké veterinární revoluce), nic ostravského ani revolučního na něm nevidím. Snad jen to, že pokud je o něčem přesvědčen, s hledáním spojenců čas opravdu neztrácí. Pro přezdívku proto stačilo dojít do slovenského města, kterému Češi říkají Nitra, ale Slováci Nytra. Přezdívka je tedy nějakou náhodou totožná s příjmením pana doktora Nytry.

Pane doktore, myslím, že nejsem sám, koho zajímá, z kterého kouta českomoravskoslezské vlasti pocházíte.

Pocházím ze severní Moravy, narodil jsem se v Ostravě, střední školu – SZTŠ – obor veterinární

jsem absolvoval v Kroměříži a po absolutoriu vysoké školy jsem nastoupil na mikrobiologii Ustředního veterinárního ústavu v Praze, později jsem se z rodinných důvodů vrátil (zemřel mi otec a maminka zůstala sama) do Ostravy a pracoval na SVÚ Ostrava, později na OVS Frýdek–Místek v pozici okresního laktologa. Mám tři dcery Alici, Natalku a malou Sofi i. Zřejmě mi kluci nějak nejdou.

Pane doktore, takhle rychle váš život opravdu odbýt nemůžeme. Proč jste se rozhodl právě pro kariéru veterinárního lékaře?

Říká se, že během těhotenství matky se „něco“ odehrává i v malém plodu a to „něco“ předurčuje jeho životní cestu, včetně formování dětství a dospívání. To mně maminka zřejmě dala do vínku a váže se k tomu jedna příhoda. Když byla v sedmém měsíci těhotenství, jela s mým otcem z Karviné do Ostravy ve staré pragovce a na poloviční cestě, poblíž Orlové, uviděla u cesty muže, který bil a kopal psa. Nařídila okamžitě otci zastavit, vylezla se svým břichem z auta, muži vynadala a pohrozila policií. Zřejmě jsem to viděl a vztah a cit mé matky ke všemu živému mě významně ovlivnil. To, že děti ze širokého okolí Mariánských Hor, kde jsme bydleli, nosili poraněná zvířata nebo holátka, vypadlá z hnízd a my se o ně starali, už by bylo klišé, které by snad být uváděno nemuselo.

Prenatální předurčení tady ještě nebylo, i proto se mně vaše historka tak líbí. Ale co dětská a školní léta?

Jako kluk jsem byl dítě neposedné až nezkrotné, což dokazovalo množství poznámek od kantorů a tomu odpovídající prospěch . V šesté třídě si mě otec zavolal, někdy v době, kdy jsem se potácel mezi třídní a ředitelskou důtkou za házení houbou ve třídě a pošpinění zdí, které jsme potom museli chlebovými kůrkami čistit, střílení z bouchačky v době velké přestávky a podobně, a sdělil, že jestli nepůjdu do sebe, skončím v továrně u nějakého stroje. Velký hluk, neosobnost a špína mi v té době naháněly takovou hrůzu, že jsem začal přemýšlet a když mi můj spolužák řekl o střední veterině, bylo rozhodnuto. Správná motivace zaúčinkovala, osmou a devátou třídu jsem zakončil jako premiant, přijímačky na střední jsem bez problému udělal a byl přijat.

A tak jste se objevil v krásné arcibiskupské Kroměříži.

Když řeknu, že střední škola pro mě byla ta nejromantičtější a jedna z nejkrásnějších etap mého profesního života, nebudu vůbec přehánět.

 

Nádherná a romantická Květná zahrada, podzámčí Kroměřížského zámku, starobylá veterinární nemocnice s množstvím hospodářských zvířat a koní, psi a kočky, odborné disciplíny – velká a malá interna, chirurgie, porodnictví, to byly velmi dobré základy pro studium na vysoké škole veterinární v Brně. V té době kromě sportu (atletika, badminton, judo, jízda na koni) jsem si koupil německou ovčandu Britu a začal dělat velmi intenzivně služební kynologii a vnímat „vůni ženy“ a její anatomické rozdílnosti.

Po maturitě jsem měl to štěstí a splnil se mi sen, dostat se na VŠV v Brně. Byla to další krásná a romantická profesní etapa, kde jsme se zdokonalovali a rozvíjeli dovednosti získané na střední škole. O každém oboru by se daly napsat litanie, ale ty jsou všem čtenářům známy. Profesně dva roky volontér na chirurgii, dva roky pomocná vědecká síla na epizootologii a mikrobiologii.

 

Neskutečná volnost na škole bylo to, co se lišilo od školy střední a co mi maximálně vyhovovalo. Bohužel, i v té době se našli pedagogové, kteří nám narušovali poklidný semestrální život četnými testy a dotazy v době praktických cvičení, dnes se tomu lehce usmíváme. Centrem studentského a veškerého bohémského života během studií byly Tauferovy koleje a i k nim se váže bezpočet zážitků od přenášení alkoholu a děvčat přes pokoj A3, který byl v přízemí hned za vrátnicí,

kdy přes nás, studenty prvního ročníků, za večer přešlo třicet studentů a studentek vyšších ročníků a „nechtěně“ nám upustili do postele tři sedmičky vína, přes zběsilé jízdy šesťáků po státnicích na motorce po chodbách vyšších pater, nahého spolužáka, který přišel zaklepat ve večerních hodinách na vrátnici, zrovna u vrátné, která měla pověst vězeňské dozorkyně. Paní, která již byla v důchodu, byla k smrti vyděšená a vykřikovala, že to za celých dvacet let své práce nezažila. Kolega, který byl z jižní Moravy a měl zálibu v alkoholu, nejenže byl z kolejí vyhoštěn, ale později školu nedostudoval.

Ale i tahle skvělá škola jednou skončila a teprve vojna dělala z kluků muže. Tedy, alespoň se to říkalo.

Vojna byla všemi zatracovaná, začala již na fakultě a byla rozložena do dvou let. Povolávací rozkaz mi přišel do Prahy na ÚSVÚ asi rok po absolutoriu a byl menším překvapením. Jedno bylo negativní. Trnava Slovensko, což bylo daleko od domova a zaměstnání, druhé bylo optimistické – byl to speciální veterinární útvar 4VO, kde byli jen absolventi, laborantky a lampasáci, kteří byli veterinární lékaři specialisté. Na jedné straně to byla velká ztráta času, na druhé straně to byla pohodová vojna, mohu-li porovnat vojáky z vedlejšího útvaru, kteří strážili bohunickou atomku. Jezdili jsme na kontrolu útvarů po celém Slovensku, kontrolovali jsme vycvičenost a zdravotní stav strážních psů, hygienu v kuchyňsko–jídelních blocích a dělali vyšetření zabitých prasat v zemědělských družstvech. Byli jsme vojenská šlechta, jezdili jsme ve funkcích podplukovníků, byť jsme měli hodnost podporučíků. Krásné období dobrého jídla, které jsme ze svých služebních cest přiváželi (játříčka, panenky ap.), alkoholu a krásných slovenských děvčat nám dělalo vojnu snesitelnou. Já jsem měl i krásné zážitky sportovní, vzali mě mezi sebe trnavští karatisté (dělal jsem dva roky karate v Brně) a měl jsem možnost trénovat a kamarádit se s ikonami slovenského karate, autory mnoha knížek o tomto sportu.

Ale čas oponou trhl a změněn svět. A revoluce přinesla i privatizaci.

Privatizací veterinární služby k 1. 7 1991 jsem odešel z OVS Frýdek–Místek a začal na „zelené louce“ jako jeden z prvních veterinárních lékařů v Ostravě. Dvě stě metrů od bydliště v Ostravě– Porubě, bylo agitační středisko a rychloprádelna, v té době nevyužívaná ve vlastnictví OPBH.

Když jsem dostal roční smlouvu na pronájem, rozklepala se mi kolena, musel jsem si sednout a to především z výše toho nájmu.

 

…čekárna na klinice po generální rekonstrukci budovy

Byla to suma, která překračovala násobně můj roční plat na OVS. Začal jsem jednou čekárnou, jednou ordinací, věci jsem nakoupil ve skladech civilní obrany, včetně nástrojů, skříňky jsme sami natřeli a začali ordinovat. Začal jsem sám, po měsíci jsem měl první sestřičku, po půlroce kolegu. První půlrok i později to bylo vojenské cvičení, kdy jsem jel od pondělka do pátku s půlhodinovou přestávkou na jídlo, od 8:00–18:00 hodin a potom jsem operoval do 22:00 hod. Teprve pak jsem šel domů, najedl se a usnul. V jednu hodinu volala pohotovost, ve čtyři další a v osm ráno jsem zase stál u stolu a ordinoval. Měl jsem ženu na mateřské, malé dítě a na vybavení, léky a materiál půjčku u rodiny. Snažil jsem se dělat nejen malá zvířata, ale z počátku i ovce, prasata a koně v městské aglomeraci Ostravy. Od toho jsem po půlroce ustoupil z časových důvodů. V pátek večer jsem padl a jen jedl a spal do pondělka a další týden nanovo. Takže to byly mé začátky, ale v té době jsem také vydělal nejvíce peněz, neměl jsem totiž krom jídla žádnou osobní režii – pracoval jsem, jedl a spal.

Tak jsme tehdy asi začínali všichni, byla to těžká doba, učili jsme lidi vůbec chodit se psem, kočkou do ordinace, učili je základní prevenci. V té době jsme měli hodně psů nemocných psinkou, bylo hodně parvovirózy, leptospirózy a dalších onemocnění, která se dnes vyskytují jen sporadicky.

V jednom vtipu se říká, že takhle jsme to dělali do doby, než mně dědeček odkázal pár milionů dolarů. Jak to bylo u vás?

Postupně jsme se zvětšovali a specializovali až do dnešní podoby, před bezmála dvěma léty proběhla generální rekonstrukce celé budovy, kdy tři čtvrtiny tvoří veterinární část, včetně pet shopu a salonu pro úpravu psů. V areálu, dnes již kliniky, je i Nadace na pomoc zvířatům, která má charitativní a ochranářský program pro psy a kočky s kapacitou 50 klecí pro kočky a deset míst pro psy.

Klinika má dnes dvě ordinace, dva chirurgické sály (čistý – ortopedické, neurochirurgické a endoskopické zákroky a „špinavý“ – menší chirurgické výkony měkkých tkání, pyometry, mastektomie ap.) a velkou prostornou čekárnu s recepcí. Jsme zde 3–4 veterinární lékaři a tři asistentky. Máme rozjeté specializace v oblasti interní medicíny (chirurgická je zmíněná výše), dermatologie, zobrazovacích metod, anestezie a urgentní medicíny, kardiologie, dentální medicíny, endokrinologie, kočičí specializace, malích hlodavců a exotů, začínáme se více věnovat onkologii, pooperační rehabilitaci. Máme pooperační hospitalizaci pro šest psů a koček s návazností na chirurgické sály. Všechny prostory, včetně sálů, jsou klimatizované, což oceňují naši pacienti především v létě.

…adrenalinové výrony na Tarzanii

 

Pane doktore, doufám, že nejen prací žije veterinární lékař v Ostravě.

Myslíte koníčky? Bohužel jsem odložil na hřebík kynologii, kterou jsem měl velmi rád a prožil s ní celou střední a část vysoké školy, byť mám doma tři dobrmany, je vychovaná a vycvičená jen jedenáctiletá matka Darby, dvě její dcery Hessy (černá) a Holly (hnědka) jsou nevycválaní gaučáci, kteří jen běhají a likvidují zahradu. Bohužel, mám i málo času na mou velkou lásku karate, která mě vedla k sebepoznání, relaxaci a osobnostní čistotě. Neodolám badmintonu, který jsem hrál závodně jako žák, středoškolák a nakonec i na fakultě. Před dvěma léty jsem se vrhl na tenis, a byť jsem jej hrál zpočátku zápěstím a míčky lítaly přes vysoký plot, nyní jsem schopný zahrát slušnou hru. Občas provokuji své kamarády, kteří hrají golf, že s ním začnu, až budu starý a dojde mi dech při badmintonu nebo tenisu. Velký relax jsou i lyže a neodpustím si týden nebo dva v Alpách nebo Dolomitech, bez telefonu jen s partou kamarádů,

kdy po celodenním lyžování následuje sauna, dobrá večeře o několika chodech, dobré víno a ty krásné fi lozofi cké řeči o všem. Vzhledem k tomu, že mám sportovní děti, je mi dovoleno se občas projet na našem koni Santiagovi, který je parkurák a je to snad největší kůň na severní Moravě. Jako vzorný otec pomáhám po parkuru dceři Santiaga krokovat, a tak si občas povídáme o životě a já jej přesvědčuji, že má na překážkách více zvedat nožky, aby nic neshodil.

Občas se nechám vyprovokovat k velkým výkonům, jako třeba absolvování lanové dráhy Tarzanie u nás v Beskydech, samozřejmě bez přípravy a bez rukavic a to hned dráhu černou, která je pro makače horolezce, a potom skončím na 28. překážce z 35 s krvavými prsty a dlaněmi a asistentky mi potom přeobjednávají chirurgické pacienty na další týden, než se alespoň částečně rány uzavřou. Velký adrenalin, a ten vřele doporučuji, je tandemový seskok. Ten volný pád, a potom sekundy čekání, zdali se vám padák otevře, nebo ne, to stojí za to. Když jsem se ptal svého instruktora, proč se všechny ty dámy usmívají a jsou v pohodě a pánové jsou málomluvní, mají voskové obličeje a strojené úsměvy, odpověděl mi, že si muži uvědomují, že se padák nemusí otevřít, ale ženy nikoliv a berou to jako pouťovou zábavu. Své víkendy občas prokládám treky po horách a jízdou na in linech. Jednou jsem v sobotu odpoledne přijel k Olešné přehradě na Frýdecko–Místecku. Na parkovišti nasadil brusle, vedle hotelu Na Terasách sjel na dráhu a lehce bruslil. Míjel jsem pány s helmami a chrániči, dokonce ve stoupáku, kde jsem mnohé předjel, mě lidi začali fotit a když byla po 5 km rovinka, lidi začali tleskat, to jsem lehce znejistěl. Na konci prvního okruhu se mě začali městští policajti poptávat, kde mám helmu a kde mám číslo, když jsem se ptal proč, sdělili mi, že jsem se dostal na 24hodinový maraton. Myslím si, že jsem měl nejlepší čas na jeden okruh, ale přesto jsem musel dráhu opustit. Krásný koníček je cestování a musím říci, že díky světovým veterinárním kongresům člověk poznal hodně zajímavých krajin a byl se spoustou fajn kolegů (Birmingham, Granada, Bangkok, Mexiko City, Sydney).

Pane doktore, protože jsem spíš gaučový typ, jako vaše dobrmanky, raději bych změnil téma. Proč jste se, proboha, při tomhle vytížení, rozhodl věnovat čas práci pro Komoru?

Po 22 letech musím konstatovat, že se Komora stala málo fl exibilním, bezbřehým a vše povolujícím stavovským sdružením. Všechny komory – nám je nejblíž ta lékařská, ale velkým vzorem nám může být advokátní, ale pozadu nejsou ani další, tvrdě pracovaly, aby si implementovaly do české legislativy ochranářská opatření a povinnosti občanů využívat služby, a tím zajistily pro své členy jasné příjmy a společenské postavení. My jsme byli ještě liberálnější, než je celá EU, zastrašení, nesebevědomí. To ovšem vedlo k tomu, že jsme ztráceli jeden post za druhým.

Velká nejednotnost a především nerefl ektování skutečnosti, že se celý náš stav remodeluje, že převládající členové Komory jsou kolegové a kolegyně, kteří mají praxe malých zvířat. Mnozí velmi schopni odborníci, dobří manažeři, kteří museli obstát v těžké konkurenci, aby vybudovali prosperující praxe. Na těchto lidech by měla Komora do budoucna stavět a dnes již vidíme, že se stojaté vody hnuly a byť s obtížemi, a přes nevůli některých, se předkládá malá novela komorového zákona.

Komora se zakousla i do problematiky antibiotické politiky v souvislosti se vznikem multirezistencí, zintenzivnili se vzájemné styky s ministerstvem zemědělství a jeho ministrem, je snaha o medializaci celého veterinárního stavu v souvislosti se zdravou potravinou, ale i na poli welfare, zákona na ochranu zvířat ap. Velkou rezervou je práce na úrovni jednotlivých okresních sdružení, kdy se ani neznají kolegové jednotlivých okresů a nejsou schopni vzájemné komunikace. Snížil bych počet „spanilých“ zahraničních cest, které nám, jak zjišťuji, nic významnějšího nepřinesly, a tuto energii, čas a prostředky věnoval zušlechťování, sjednocování a vzájemné komunikaci členů v jednotlivých regionech.

A vaše přání na závěr?

Máme krásnou profesi, věřím, že máme i veliký intelektuální potenciál, proto bych si moc přál, abychom i společensky postoupili o jeden stupínek výše.

Pane doktore, děkuji za rozhovor.

   

Euro P.R.