Představujeme – dr. Kleidus

Euro PR

dr. Kleidus

Pane doktore, vaše nádherná kniha nejen mapuje, ale doslova skenuje život ptactva na Znojemsku. Skoro bych si tipnul, že jste se v této oblasti Moravy i České republiky narodil.

Pocházím skutečně ze Znojemska, přesněji řečeno z Miroslavi, kde jsem prožil celé své dětství a prvních 20 let svého života. Právě zde jsem začal blíže poznávat přírodu, její krásy, všechno živé a zejména pak ptáky. V touze po poznání však sehrálo svou významnou roli zřejmě i genové dědictví po mém dědečkovi (z matčiny strany), panu Vratislavu Drlíkovi, který byl spoluzakladatelem Jihomoravského muzea ve Znojmě a svého času i jeho ředitelem. Byl ve své době významným botanikem a mineralogem.

Po přijetí na Vysokou školu veterinární jsem první roky studia absolvoval tak trochu s rozpaky, ale již ve III. ročníku, kdy se začalo s výukou předklinických oborů, zejména pak parazitologie a chorob lovné zvěře, se vše obrátilo na tu správnou míru. Po absolvování školy přišla předpracovní praxe, kde jsem již mimo jiné nastoupil na zácvik na veterinárním středisku v Miroslavi, kam jsem chtěl po absolvování roční vojenské služby nastoupit.

Ale ani setkání s praxí nebývá zdrojem jen příjemných vzpomínek, které jsou jinak pro dobu mládí přirozené.

Po absolvování vojny jsem nastoupil na již zmíněné veterinární středisko do Miroslavi (Znojemsko), kde jsem začal jezdit na obvodě. V rámci svého obvodu jsem prováděl i technické práce ve velkokapacitním provozu (VKK) v Olbramovicích. Nutno právě i s odstupem času říct, že náročnější práci v terénních podmínkách jsem si tehdy nedokázal ani představit (denně kvanta gynekologických vyšetření včetně RDG, plošná očkování a vakcinace, prevence, kontroly na dojírnách, zdravotní zkoušky v karanténách atd.).

Pak přišla revoluce a privatizace a to také nebyl vždycky samet. Jak to bylo ve vašem případě?

Ale po privatizaci se situace tak nějak začala měnit. Většina vedoucích zemědělských podniků jakoby začala nám, veterinářům, závidět a případy, běžná rutinní vyšetření, kontrolní a preventivní akce se najednou přestávaly konat. A to byl (alespoň v těchto podmínkách) jen začátek. Ta druhá fáze byla v podstatě daleko horší – systematická likvidace velkých zvířat – hlavně skotu a postupně i prasat. Tady už skutečně nepomohlo téměř nic … Nebyla zvířata, nebyla práce …

Ale život přesto běžel dál mílovými kroky.

V polovině devadesátých let jsem poměrně vážně onemocněl a de facto byl nucen přerušit už tak námi nezaviněnou „pošramocenou“ pracovní činnost.

To, že jsem začal v odborných sbornících nebo časopisech publikovat v tomto oboru již během 70. let, by snad nebylo tak zvláštní, ale na ty větší věci mi život a osud přichystal čas a šanci teprve až nyní. Začal jsem psát knihy o ptácích, a to nejen avifaunistického rázu nebo odborné průvodce, ale jako v posledním případě knihu, která měla být srozumitelná všem kategoriím čtenářů a být především fotografi cká! Myslím, alespoň podle všemožných ohlasů nebo odborných recenzí, že se to vcelku dobře podařilo. Knihu Ptačí sezóna, kterou jsem napsal a vydal v roce 2011, si oblíbilo široké spektrum čtenářů nejen kvůli zajímavým i atraktivním fotografi ím, ale také z důvodu netradičního koncepčního pojetí. V současné době dokončuji další knižní zpracování (již čtvrté), které bude pojednávat o biologii a chování ptáků. Znovu musím touto cestou poděkovat Komoře veterinárních lékařů ČR, která oba tyto projekty významně podpořila a umožnila mi tak alespoň touto cestou se prezentovat nejen jako ornitolog, ale také jako veterinární lékař, který se zároveň i jako člen KVL ČR snaží tímto způsobem zvyšovat její prestiž.

znalosti či touha po poznání vždy byly a také musí být naše nejdůležitější atributy. Proto bych chtěl touto cestou popřát všem kolegům a také KVL ČR v blízké i té vzdálenější budoucnosti její naplnění.

Pane doktore, děkuji vám za rozhovor a věřím, že se s vámi na stránkách Zvěrokruhu brzy setkáme. Třeba nad ukázkami vaší knihy a vyprávěním o ní.