Pojem zvíře v současné právní úpravě a v novém občanském zákoníku

David Adamovič – tým PKMK

Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější, (George Orwell)

V systému českého práva jsou poměry zvířat chráněny různými zákony. Prvním zákonem, který ihned vytane na mysli, je zákon na ochranu zvířat. Tento zákon stanovuje, jaká jednání jsou považována za týrání a mj. stanovuje sankce za přestupky či správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob. Nutno ovšem podotknout, že tento zákon chrání živé obratlovce, jak vyplývá z ust. § 3 písm. a). Uvedené pojetí pojmu zvíře je tedy velmi zužující.

Český trestní zákoník některé případy zvlášť surového nebo trýznivého způsobu zacházení se zvířetem podřazuje pod skutkovou podstatu trestného činu, resp. přečinu, týrání zvířat, kdy v případě úmyslného trestného činu hrozí sankce až pět let, v případě nedbalostního trestného činu až dvě léta.

Výše uvedené zákony jsou svým charakterem zákony veřejnoprávní. Od 1. 1. 2014 se pojem zvíře dočká rozsáhlé pozměněné úpravy v soukromoprávním smyslu. Od 1. 1. 2014 nabude účinnosti nový občanský zákoník, tedy zák. č. 89/2012 Sb. (dále v textu budeme používat pojmu „NOZ“), a jak už bylo výše naznačeno, dotkne se kromě jiného výrazné změny právního pojetí zvířete.

V aktuálně platné a účinné zákonné úpravě je zvíře považováno za věc v právním smyslu. Toto pojetí je ovšem poměrně překonané; počátkem roku 2014 už tomu bude jinak a zvíře bude mít „zvláštní postavení“. V NOZ je jednoznačně stanoveno, že zvíře není věc. Zvíře je tvor nadaný smysly, je schopno cítit bolest, může se citově navázat na svého „majitele“ apod. Zároveň se ovšem se zvířaty běžně obchoduje (např. prodej zvířat ve Zverimexu), je tedy dále stanoveno, že se na zvířata vztahují ustanovení o věcech do té míry, pokud to neodporuje jejich povaze. To, co „neodporuje povaze zvířete“, není jednoznačně stanoveno. Ale můžeme něco vyvodit z kontextu věci. Zvíře explicitně věcí není, tudíž těžko může být předmětem zástavního práva již vzhledem k jeho povaze – tzn. že je nadáno smysly, bylo by schopno asi pociťovat případnou emoční újmu apod. Stejně tak by měla být zvířata vyloučena z výkonu rozhodnutí (exekuce). To již však částečně řeší novela občanského soudního řádu, která z výkonu rozhodnutí vyloučila právě ta zvířata, jejichž hospodářský efekt není hlavním účelem chovu, a která slouží člověku jako společník.

NOZ dále rozlišuje různé kategorie zvířat. Prvotně jsou zvířata dělena na domácí a divoká. Domácí zvíře je takové zvíře, jehož celý druh bezvýjimečně nebo z převážné části žije s člověkem (např. pes, kočka). Je to tedy zvíře domestikované. Domácí zvířata vždy podléhají vlastnickému právu svého pána. Vlastnické právo k domácímu zvířeti lze pozbýt ztrátou, případně, pokud je z okolností zřejmý vlastníkův úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat. Zvíře se tedy po opuštění stává zvířetem bez pána a každý si jej může přivlastnit.

Divoká jsou taková zvířata, která nejsou domestikována. Důvodová zpráva k NOZ zároveň tuto charakteristiku dále rozvádí, a to tak, že se jedná o zvíře, jehož celý druh žije (převážně) ve volné přírodě (např. srna), byť jeho jednotlivé kusy mohou být chovány v zajetí. Kategorie divokých zvířat se dále rozděluje na dvě další části, konkrétně na kategorii zvířat zajatých a zkrocených.

Zajatým zvířatům je překážkami fyzického charakteru bráněno v útěku (př. lev v kleci), zkroceným zvířatům v zásadě není bráněno ve volném pohybu, ale zároveň se vrací ke svému „pánovi“. Výše popsaná kategorizace je rozhodná zejm. pro nabytí/ pozbytí vlastnického práva. Zajaté zvíře se stane zvířetem bez pána (tedy zvíře „na svobodě“), jakmile získá svobodu a jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze je znovu zajmout (př. uteče mi stádo srn z ohrady). Pokud je ale zvíře označeno způsobem, že lze zjistit jeho vlastníka (např. elektronický čip), nestane se takové zvíře zvířetem bez pána, tudíž dotyčný vlastník nepozbude svého vlastnického práva.

Trochu jinak tomu je u zvířat zkrocených. NOZ počítá s tím, že zkrocené zvíře (byť tedy v zásadě divoké) si nějakým způsobem vytvořilo jistou vazbu k člověku, svému vlastníku, tudíž by se mohlo vrátit po útěku nazpět. Platí zde přiměřená lhůta k návratu v trvání šesti týdnů. Pokud vlastník zkrocené zvíře nestíhá a zvíře se ani k vlastníkovi nevrátí (ač mu v návratu bráněno není), pozbude vlastník vlastnického práva, zvíře se stane zvířetem bez pána. Na soukromém pozemku si jej pak může přivlastnit vlastník tohoto pozemku, na veřejném pozemku (např. v parku) kdokoliv.

V dalším článku budeme tématem Zvíře podle NOZ pokračovat a zaměříme se na problematiku odpovědnosti za vady a záruční doby.