Mezi chovateli již spoustu let probíhají živé diskuse o tom, zdali jsou tzv. kosmetické zákroky na zvířatech co to do stupně způsobované bolesti obhajitelné či nikoli. Zákonodárce v mnohém tyto diskuse usměrnil přímým zákazem, a to především zákazem kupírování uší štěňat, ničení hlasivek v zabránění hlasitých projevů, ale i amputace drápů, zubů, jedových a pachových žláz v případech, že neexistuje zdravotní důvod pro tyto zákroky. U ptáků se nesmí poškozovat kosti, svaly a nervy křídel s cílem dosáhnout nelétavosti.
Je zajímavé, že legislativa povoluje krácení ocásků štěňat do 8 dnů věku, a to i bez anestézie.
Z vyjmenovaných zákroků je patrné, že nazývat tyto zásahy do integrity těla zvířete kosmetickou úpravou, je poněkud odvázaný eufemismus. Spíše by bylo namístě označovat je jako úkony plastické chirurgie, neboť povětšinou jde o zákroky krvavé, které mají s kosmetikou pramálo společného.
Jak už to tak bývá, sporná témata lid polarizují. Jedni by byli ještě přísnější a zakázali jakékoli úpravy exteriéru, druzí se na věc dívají smířlivěji a argumentují především nepřirozeným vzhledem plemen, u kterých byli odjakživa zvyklí na kupírované uši anebo ocas.
Možná neexistuje žádný zásadní důvod přiklánět se k jednomu z extrémů. Sami víme, že i vlastní děti občas podrobujeme nepříjemným zákrokům, jako je úprava odstátých ušních boltců nebo různé ortodontické stomatologické výkony. I lidé nechávají svá vlastní mláďata mírně exteriérově „doupravit“, pokud je k tomu zdravotní či jiný důvod. A i děti to bolí a přebolí.
Proto je potřeba nahlížet na chirurgická zákroky na mláďatech racionálně. Kde je zákrok zbytný, nedělejme ho. Kde ale zákrok v budoucnu zvíře ochrání třeba před poraněním (ocas u loveckých či pracovních plemen; vlčí drápky na zadních končetinách), nebojme se ho. Z dlouhodobé perspektivy by se ale všechny úpravy vzhledu plemen měly odehrávat na úrovni plemenitby a genetické selekce.
