Internetový obchod s veterinárními preparáty nevázanými na veterinární recept

Leoš Železný

Síť, na které je možné téměř cokoliv a která je někdy na obtíž

Ve veterinární medicíně naštěstí s napodobeninami takové problémy nemáme, ale tím nechci říct, že nemáme problémy s prodejem přes internet. Tady je potřeba rozlišit dva druhy léků. Ty, které jsou vázané na předpis, a ty volně prodejné. S vázanými léky je to jasné. Pokud najdete někde na internetu, že někdo volně nabízí léky vázané na předpis, stačí poslat link na ÚSKVBL nebo na Veterinární komoru a tyto instituce se pak postarají o postih a nápravu. Jinak je to s volně prodejnými léky a veterinárními přípravky. Tady mám jednu špatnou zprávu hned na začátek – ať se nám to líbí nebo ne, ať si myslíme, že to je či není etické, tak je to legální. Volně prodejný lék prostě může dát na internet kdokoliv. Je několik cest, jak se na internet volně prodejné léky dostávají. Může je tam dát sám výrobce, veterinární distributor, internetový obchodník nebo sami veterináři.

Výrobce má většinou snahu vybudovat si nějakou cestu, kudy se jeho výrobky dostanou ke koncovému uživateli. Potřebuje doporučení veterinářů a má snahu spíše na svých stránkách vyzdvihovat klady svých výrobků, jejich použití a celkově se stará o marketing svých výrobků. Na stránkách výrobců většinou nenajdeme ceny, a pokud ano, tak většinou pouze doporučené fi nální maloobchodní ceny, které umožňují zahrnout náklady všem dalším článkům v řetězci, než se daný výrobek dostane ke spotřebiteli. Vlastní přímý prodej na stránkách výrobců je malý nebo žádný. Většinou prodávají veterinárním distributorům, kteří zboží posouvají dál k veterinářům. Určitým rizikem zde může být, pokud některý výrobce prodává přímo internetovým obchodníkům.

Veterinární distributoři mají svoje stránky, ale laik se na nich nedostane k cenám výrobků. Je to vázáno na registraci a dá se s nimi domluvit, jestli se má daný preparát nabízet pouze veterinárním lékařům nebo má být volně dostupný všem registrovaným subjektům. Odtud riziko úniku veterinárních léků na internet nehrozí a veterinární distributoři si pečlivě hlídají řádné nakládání s léky včetně podmínek skladování a dopravy.

Internetoví obchodníci jsou největší hrozbou, jak se dostávají léky k chovatelům. Jedná se o fi rmy, které mají různý sortiment od humánních léků přes kosmetiku až třeba právě k veterinárním přípravkům. Tyto přípravky berou někdy přímo od výrobců, někdy nakupují v zahraničí a přípravky pak nemají ani české návody, nebo to pro ně nakupuje nějaký registrovaný veterinář, který svým jménem na těchto stránkách zaštiťuje určitý punc odbornosti těchto stránek. Na těchto stránkách nejde o odbornost, nejde o komplexní řešení zdravotního problému, ale pouze o prodej a největším lákadlem je nízká cena.

A na konec jsem si nechal kolegy a kolegyně – veterinární lékaře a lékařky.

Pominu kategorii kolegů, kteří svým jménem jenom zaštiťují nějakého internetového obchodníka, a podívejme se na to, jak my prodáváme volně prodejné přípravky. Týká se to především malé praxe. Z terénu stále slyšíme, že je moc veterinárních ošetřoven a je stále obtížnější se prosadit a uživit. Naším hlavním příjmem je prodej našich znalostí a dovedností, které se promítají v ceně úkonů. K tomu je potřeba ale připočíst i příjmy z prodeje léků. Je to jednak součást léčby a jednak určitý servis pro majitele. Asi víte, že v současné době v Evropě čelíme tlaku, aby veterinární lékaři nesměli prodávat antibiotika, ale museli jenom napsat recept a poslat majitele do lékárny. Podle některých by se tím prý totiž snížila rezistence bakterií, protože veterináři nadužívají antibiotika, protože na nich mají vysoké marže. Termín vysoké bych pominul, ale mít marži na prodávaných přípravcích je správné. Marže není sprosté slovo. Každý, kdo prodává veterinární léky, má určité náklady s jejich objednáváním, s jejich manipulací, skladováním, nese riziko, že se mu něco rozbije nebo expiruje, stráví hodně času s evidencí a za to si určitou marži zaslouží.

vitamíny apod., ale už tam neuvádějí konkrétní výrobky, a už vůbec ne ceny a neprodávají je přes svoje stránky. A tak by to asi mělo být. Měli bychom totiž prodávat preparáty společně s úkony. Není to jenom o tom, že za preparát a úkon si můžeme naúčtovat víc, ale není to hlavně medicínsky správné prodávat nějaké léky, aniž bychom pacienta viděli a vyšetřili. Stačí jednoduchý příklad – pokud bude mít pes osinu v uchu a majitel si na internetu koupí čistící kapky, příčinu neodstraní, a pokud si kapky koupil na stránkách veterináře, tak vás nařkne, že prodáváte něco, co nefunguje.

Když si koupí multivitamíny a k tomu krmí kvalitní krmivo, může dlouhodobě předávkovávat vitamín A. A pokud to hodně přeženu, tak na kulhání způsobené přetrženými vazy mu chondroprotektiva z internetu také nepomohou. A takových případů bychom našli celou řadu. Proto je určitá supervize veterináře důležitá.

Vzhledem k novému občanskému zákoníku a touze některých lidí se soudit o vše, je to možná také k uvážení. Na druhou stranu chápu, že pokud někdo začíná a má málo pacientů, zdá se mu, že příjem přes internet je jednoduchý. Pokud si od veterinárního distributora koupí preparáty, na které výrobce doporučuje pro veterináře třeba oněch zmíněných 30 %, tak si může říct, že mu vlastně stačí jenom 5 % a dá to na internet.

Ano, asi pár kusů prodá, ale z dlouhodobého hlediska je to špatně. Nevěřte v loajalitu majitelů, že pokud si u vás něco koupí levněji, tak si to u vás budou kupovat stále. Takoví majitelé budou stále hledat na internetu a kupovat jinde o korunu levněji. Konkurovat bychom si měli kvalitou provedené práce a ne prodejem pod doporučenými cenami. Tím se jenom kazí ceny všem ostatním a dlouhodobě na tom proděláme všichni. Pryč jsou doby, kdy prodej krmiv ordinacích tvořil i 20–30 % příjmů. Teď se najdou firmy, které dovezou chovatelům i jeden pytel krmiva za cenu, za kterou to vy ani nenakoupíte. Tak proč se okrádat o další možné příjmy a dávat na internet další skupiny přípravků, které můžeme prodávat i s přidanou hodnotou, tedy s vyšetřením zvířete. Když se zeptáte veterinářů, jestli chtějí, aby výrobci udávali na svých stránkách doporučené maloobchodní ceny, někdo vám řekne, že ano, že by je dodržoval, někdo, že ne, protože chce prodávat dráž, protože má větší režii a někdo řekne, že ano, že bude prodávat pod doporučenými cenami a majitelé budou vidět, že on je levný… Nevím, který z těchto názorů u veterinářů momentálně převládá, a možná by stálo za to se na to členů Komory zeptat v nějakém dotazníku.

Nedělám si iluze, že ustane prodej léků přes internet. Ale kdo chce jenom posílat léky po internetu, nemusel studovat veterinární medicínu. Nevolám po nějakých fixních cenách. Plně respektuji volnou tvorbu cen. Ale jsem přesvědčený o tom, že i volně prodejné léky patří k celkové péči o pacienta a je to součást lékařské etiky a práce s pacientem. Veterinární etický kodex je něco, co bychom asi potřebovali vypracovat a hlavně pak dodržovat. Ale to je téma na další článek… Vždyť je nás veterinářů v republice vlastně jenom pár, tak proč si navzájem házet klacky pod nohy a podrážet ceny? Prodejem přes internet vážnost veterinárního stavu nezdvihneme. Prodejem našich znalostí a schopností ano. A pokud k tomu přidáme i nějaký zisk ze správně indikovaných doplňkových preparátů, všichni se i lépe uživíme a majitelé se k nám budou vracet.