Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Ach, ty ženy!

  Časopis Zvěrokruh 3/2014
     Společenská rubrika

Zdeněk Lysý

Český veterinář mezi nomády

… autem za Tuaregy

 

Nomádi, jejichž zvířata jsem léčil, francouzsky moc neuměli, takže, než jsem se naučil trochu arabsky, vypadala má komunikace s okolním světem většinou takto:

„Salam alejkum, doktor.“
„Dobrý den, kde je nemocné zvíře?“
„Ée?“ Nechápavý pohled.
„Kde máte nemocné zvíře?“
„Bagara. Mareda.“
„A kde je?“
„Hýn.“
„Vždyť už nežije!!!“ A tak podobně.

Než jsem se sám domluvil arabsky, musel jsem si najmout jednoho mladého domorodce jako překladatele. A s tím vyvstal zase jiný problém.

V El Achiru, stejně jako ve všech ostatních pouštních duárech, se na prašných cestách mezi domy dali spatřit pouze chlapci a muži všeho věku, dívky však jen do dvanácti let. Starší lidské samičky se po zbytek svého života dostaly mimo dům jen v doprovodu bratra nebo otce a později manžela. Samozřejmě zahalené od hlavy až po paty, obličej krytý rouškou. Z arabské ženy či slečny jste mohli (pokud jste se s ní nehodlali oženit) zahlédnout jen temné oči. Takže můj mladý překladatel Mohamed byl slušně řečeno poněkud nevybouřený.

Když jsme léčili ovce a kozy kolem El Achiru, ještě to šlo, protože ve chvíli, kdy nás otec rodiny z dálky spatřil přijíždět v oblaku prachu, měl dost času zahnat a zamknout vše ženského rodu pod zámek.

Problémy nastaly, když jsme se s Mohamedem vydali dál do pouště, léčit zvířata do tábořišť Tuaregů. Tuaregové byli (a stále jsou) pouštní nomádi, krásní vysocí modroocí lidé a ve vztahu k ženám mnohem svobodomyslnější než Arabové. Jejich ženy a dcery se po táboře pohybovaly volně a nezahalené, jen s vlasy pod šátkem.

 

…s nomády po práci

A to Mohamed, chlapec, který do té doby nikdy neopustil malý zaostalý El Achir a ze vzrostlejších žen mohl spatřit bez závoje jen svou matku a sestry, špatně snášel…

Scénář našich návštěv u pouštních nomádů byl znepokojivě stejný.

Přijeli jsme pistou (cesta z udusaného písku) do pouště a vystoupili z auta. V okamžení nás oblehl pestrobarevný dav všech obyvatel tábora, bohužel včetně dívek a žen, které si nás nepokrytě a velmi pečlivě prohlížely. Mohamed jejich pohledy opětoval jako v tranzu, byl naprosto fascinovaný.

…po cestě jsem nacházel geody různých barev

 

To už nás však většinou místní stařešina klanu odváděl k nemocnému zvířeti a okřikl ženské, ať si hledí svého. Ženské zmizely a vzápětí po nich obvykle i Mohamed. V situacích, kdy jsem měl ruku zabořenou až po rameno v rektu krávy (Tuaregové si v té době rádi kupovali krávy holandských plemen, aby předvedli ostatním, že na to mají. Jaké však bylo jejich rozčarování, když krávy, vyšlechtěné pro evropské pastviny, trávu a jádro, na pouštní stravě trpěly podvýživou, o nízké dojivosti a zdravotních problémech ani nemluvě…) a zoufale se rozhlížel, kde ten dacan zase vězí, jsem byl rád, že Tuaregové nerozumí mým českým nadávkám.

Sotva si místní muži všimli, že postrádám tlumočníka, nechali mne se zvířetem samotného, sáhli po puškách a jali se ho hledat.

Když jsem zaslechl první výstřely, věděl jsem, že tlumočník je na světě, i když ne na jak dlouho… Obvykle ho našli schovaného za stanovou plentou, okouzleně okukujícího tuarežské krasavice.

Já jsem se dál věnoval své čtyřnohé klientce či klientovi a tiše doufal, že nebudu muset vzápětí ošetřovat žádná střelná zranění nebo kopat vilnému tlumočníkovi hrob v poušti. Tuaregové však většinou stříleli jen do vzduchu, aby Mohameda přešly nečisté myšlenky, a zbytek komunikace se odehrával ve formě verbální, což znamenalo, že nomádi mého schlíplého tlumočníka obstoupili a šíleně na něj řvali.

Jelikož všechno zlé je k něčemu dobré, návštěvy Tuaregů s roztouženým Mohamedem mne přiměly k tomu, že má znalost arabštiny rostla nebývalým tempem a brzy jsem si již mohl troufnout čelit konverzaci s domorodým obyvatelstvem sám.

Začátek arabské konverzace byl vždy stejný:

„Seba marcher?“ (jak se máš?)
„La best.“ (výborně)
„La best?“ (opravdu výborně?)
„La best!“ (opravdu výborně!)
„A tvé děti?“
„Taky výborně! A tvé děti?“
„Výborně!“
„A tví bratři?“„Výborně! A tví bratři?“
„Nemám bratra, ale také výborně!“
„Jak jde hospodaření?“
„Výborně!“
Jen jednou jsem se zeptal: „A jak
se má manželka?“

Odpovědí mi byl kamenný pohled a odjištění zbraně.

Jeden krajan mi vyprávěl, jak při loučení s arabským kolegou použil u nás běžnou frázi: „Pozdravuj manželku!“ a málem přišel o život i zaměstnání.

O ženách se prostě mezi muslimy nemluví…