Cesta veterinární profese do pekel

Karel Daniel

Dopady a důsledky nejen pro obyčejného člověka

Lidé milují zvířata. V technické a racionální společnosti jimi nahrazují úzké mezilidské vztahy. Veterinární lékaři jsou proto společensky prestižní profesí. Někteří jsme studovali pro lásku ke zvířatům a v touze jim pomáhat, jiní v očekávání prestiže či ocenění. Studovali jsme pět nebo šest let, chodili ke zkouškám a přinášeli osobní oběti. Zdálo se, že to stojí zato. V době Jamese Herriota a do konce minulého století veterinární lékaři graduovali, našli si uplatnění “vyvěsili tabulku” a v takové nebo onaké praxi si slušně vydělávali na živobytí. Někteří zůstali v zaměstnání, jiní se osamostatnili. Po ukončení profesní kariéry praxi postoupili nebo prodali a odešli do důchodu.

Ale model úspěšné kariéry skončil v troskách. Veterinární profese se neustále modernizuje a péče prohlubuje. Zachraňuje stále více, dříve beznadějných, pacientů. Podívejme se na rozvoj v posledních dvaceti letech: management bolesti, sofistikované způsoby anestezie, léčba nádorů, srdečních onemocnění, osteoartritid, alergií, parazitů, dentálních problémů a problémového chování – to dříve nebývalo. Možnost léčit téměř nemožné ovšem narazila na schopnost klientů tyto služby poptávat a jejich ochotu či možnost za ně platit. Přestože vlastně stále chtějí tu nejlepší péči o svoje čtyřnohé přátele.

A přišla i finanční recese, zvýšený tlak regulačních autorit … a internet! Majitelé velkých i společenských zvířat tráví stále více řasu na webu a hledají “vlastní diagnózy a vlastní řešení”, méně a méně se obtěžují konzultovat veterinárního lékaře. Poptávka po veterinárním vzdělávání ani jeho náročnost se přitom nezměnily. Dívky a hoši stále sní o péči o čtyřnohé miláčky a jsou ochotni přinášet neuvěřitelné oběti. Na veterinárních fakultách nyní končí studium daleko více absolventů než kdykoliv v minulosti. A platí několikanásobně vyšší školné, než je průměr. Počet klientů veterinárních praxí se ovšem od roku 2001 do roku 2011 snížil o více než jednu čtvrtinu. Jednoduše: veterinární služby stagnují, čerství absolventi nejsou schopni splácet studentské půjčky, natož zakoupit podíly do zavedené praxe nebo založit praxi svoji. Veterinární praxe se stávají bezcennými a starší kolegové odkládají odchod do důchodu a doufají ve změnu. Mladí kolegové se rovněž topí. Finanční management nebyl nikdy předmětem žádného vyučování a jejich očekávání byla zcela odlišná. Jejich studentská půjčka je čtyřnásobná v porovnání s průměrem ostatních oborů. 65 % z nich není schopno splácet v termínu a 40 % potvrzuje, že o financích, obratu či daních vůbec nic neví.

Co si počnou? Mají na vybranou: bohatí se provdat či oženit a poskytovat veterinární péči jako koníčka po večerech za ceny, které veterinární profesi dále ubíjejí. Zkusit vyhrát v kasinu. Zůstat na krku rodičům. Smířit se s životem bezdomovců.

Anebo se realisticky zamyslet nad profesní budoucností. Dokud je na to čas. Jinak bude cesta do pekel jednosměrnou. A nejen pro ně.