V poslední době se množí jak houby po dešti zprávy o ukončování provozu mnohých pohotovostních pracovišť, které zajišťovaly veterinární péči v nočních hodinách či o státních svátcích. Chovatelé i veterinární lékaři bijí na poplach, neboť v mnohých oblastech republiky již pohotovost zcela chybí a dojezdová vzdálenost k nejbližšímu pracovišti přesahuje 100 km.
Je zřejmé, že tento fenomén nemá jeden jediný důvod, ale jde o komplex různých faktorů, které nakonec vedou provozovatele těchto praxí k ukončení poskytování pohotovostních služeb.
Je zajímavé, že ačkoli by se jako zásadní příčina nabízela ekonomická ztrátovost, nemusí tomu tak být vždy a zužovat příčiny tohoto jevu jen na peníze by nebylo objektivní.
Pohotovostní servis je pro veterinárního lékaře i chovatele psychicky velmi náročná disciplína. Provozy tohoto typu jsou téměř vždy realizovány s omezeným počtem personálu, nicméně poptávka po ošetření ze strany chovatelů bývá nezřídka vyšší, než je tomu za běžného denního provozu.
Kumulace nervózních a vystresovaných chovatelů v čekárně je tak v těchto případech běžným jevem, protože omezené personální zajištění není schopné vykrýt okamžitou potřebu chovatele na bezodkladnou pomoc jeho zvířeti. Může se tak vytvářet nepříjemná atmosféra, kdy zvíře s akutním problémem není ošetřeno dle představ chovatele dostatečně rychle a tato frustrace je ventilována směrem k personálu praxe. Tento scénář je navíc v poslední době výrazně posilován právě úbytkem pohotovostních pracovišť, nicméně při nezměněném stupni poptávky.
Stres a velká psychická zátěž je tak pro mnohé veterinární lékaře významným důvodem k opuštění bojiště. Komora se snaží problém úbytku pohotovostí řešit a zkoumá možnosti nápravy. Je však jasné, že i ze strany chovatelů bude nutná změna přístupu. Noční či sváteční provoz nemůže být nikdy zajištěn zcela stejně jako provoz denní. Chovatel by tedy měl vnímat určité rozdíly v možnostech konkrétní veterinární péče za normálního a pohotovostního režimu.
Bez jisté míry vzájemného pochopení mezi chovatelem a veterinárním lékařem to pravděpodobně nepůjde. Chovatelé by neměli agresivitou a neurvalostí odrazovat veterinární lékaře od poskytování pohotovostních služeb, na druhé straně by měl veterinární lékař vnímat, že pro chovatele je situace akutní potřeby veterinárního ošetření emočně velmi vypjatá a jednání s ním by se mělo těmto okolnostem přizpůsobit.
