|
Časopis Zvěrokruh 6/2014
|
Společenská rubrika |
Radka Vaňousová
Martina Halbichová Vítová
|
ŽIVOTNÍ KRÉDO: „ KAŽDÝ SVÉHO ŠTĚSTÍ STRŮJCE“
|
|
Jak byste se sama popsala?
To není lehká otázka. Domnívám se, že jsem člověk upřímný, pracovitý, společenský, ale taky netrpělivý, tvrdohlavý. Jako lékařka se snažím být vzdělaná, empatická, vstřícná. Jako máma jsem milující, starající se, ale i přísná. Prostě záleží na úhlu pohledu.
Odkud pocházíte?
Narodila jsem se v severních Čechách v Chomutově. Do šesti let jsem žila v nedaleké Kadani, a pak jsem se s celou rodinou přestěhovala do maminčina rodného města Trutnova.
Ovlivnilo vaše rodinné zázemí výběr vašeho budoucího povolání?
To bych neřekla, protože v naší rodině se nikdo zvířatům profesně nevěnoval. Po přestěhování do Trutnova do rodinného domu jsme měli psa, kočku, králíky, a když se táta zbláznil, tak i prase. Což na Středním Předměstí byla spíš katastrofa a dodnes lituji sousedy.
|
Já jsem v šesté třídě základní školy začala chodit do jezdeckého kroužku, kvůli kráse koní. Byly to krásné roky (spíš dřiny, ale hlavně kamarádství, legrace a prima zážitků), ale porevoluční doba přinesla změny. JZD kroužek zrušilo, koně se prodali a vše skončilo. Zvířata mne zajímala odmalička, hlavně psi a koně. Chtěla jsem jít na učiliště pro chovatele koní, ale paní učitelka na základce mě usměrnila a řekla mi, že s mými známkami musím rozhodně na střední školu s maturitou. No a tam už moc možností nebylo, tak jsme vybrali střední veterinu v Hradci Králové. I na ní jsem měla studijní výsledky výborné, a tak jsem se rozhodla zkusit přijímačky na vysokou.
Jak vzpomínáte na studentská léta?
Abych byla upřímná, tak já jsem v Brně trávila jen čas, který byl nutný k odchození povinné výuky, a pak jsem spěchala zpět do HK.
|
Tam jsem totiž měla přítele, kamarády a docházela jsem tam do veterinární ordinace na praxi a to mě bavilo. V Brně jsem moc „nepařila“ – nebyla jsem ten typ. Ne že bych nikdy nikam nevyrazila za zábavou, ale nebylo to nijak často. A když jsem vyrazila se smíšenou partou (studenti zemědělky a veteriny), bylo to fajn. Naši neměli na to, aby mě zásobovali tučným kapesným, a dost často mi zbylo jen 100 korun na jídlo na celý týden. Což se v dnešní době zdá naprosto neuvěřitelné. Samozřejmě, že jsem chodila na brigády, ale raději jsem si pak peníze šetřila a v létě vyrazila někam za hranice naší republiky Nejsem žádný dobrodružný cestovatel, takže jsem vždycky jela s cestovkou. Byla jsem v Itálii, Chorvatsku, Bulharsku, Řecku a na Mallorce. V rámci fi nančních možností jsem absolvovala i výlety a snažila se tak z dané lokality vidět co nejvíc. A musím říct, že po skončení školy už jsem do zahraničí vyrazila si jen 2x (Slovensko nepočítám), a to už je to 13 let.
|
|
|
Jak těžké byly začátky vaší profesní kariéry a jak se vyvíjel váš profesní život?
Díky již zmiňované praxi v době studia jsem vlastně věděla, kam po promoci nastoupím pracovat. Začátky byly zajímavé, protože kolegové byli přesvědčeni, že si poradím. A když jsem nevěděla nebo si nebyla jistá, mohla jsem za nimi zajít pro radu a konzultaci, což bylo určitě pro moje veterinární myšlení velice důležité. Ze školy odcházíte se spoustou informací, vědomostí, ale s malou schopností je správně spojit, selektovat a rozhodovat. Prostě ten selský rozum je k nezaplacení. Po pár letech jsem se rozhodla pro změnu a nastoupila jako odborný konzultant u veterinární farmaceutické fi rmy Vétoquinol na několik dalších let. Poznala jsem díky tomu velký kus republiky a hodně kolegů veterinářů. Se spoustou z nich mě dodnes pojí i přátelství. Zvířata a praxe mi ale chyběly, tak jsem alespoň občas jela operovat nebo ordinovat ke kolegům. No a nyní (bohatší o dvě malé děti 6 a 2 roky) ordinuji ve svojí malé ordinaci.
|
|
|
Ovlivňuje vaše povolání váš rodinný život?
Tak asi jako u každého veterinárního lékaře. Když jsou ostatní lidé již z práce doma, vy musíte být v práci. Takže v týdnu se odpoledne s rodinou moc nevidím, ale vynahrazujeme si to o víkendu a mladší dcerku si užívám každé dopoledne. Díky tomu, že jsem nebyla ani při jedné rodičovské dovolené neustále doma, ale pracovala jsem, jsou moje holky samostatné, nemají problém s cizími lidmi a nejsou to žádní mamánkové. Manžel si je víc užívá, protože musí jako rodič fungovat, když já nejsem doma. A zvládá to skvěle. Nemá problém udělat večeři (třeba i palačinky), najít čisté oblečení, když se ta mladší počůrá, a tak podobně. Od kamarádek vím, že někteří tátové třeba vůbec netuší, kam se doma ukládají dětské věci nebo plínky.
|
Máte nějaké zvířecí mazlíky?
V současnosti mě naprosto zaměstnávají ti moji lidští mazlíčci. I když poslední rok máme u nás takzvaně „na stáří“ přestěhovanou psí babičku, která bydlela u rodičů. Zdravotně už na tom není nejlíp, tak jsme se domluvili, že bude u nás. Je to patnáctiletá kříženka německého ovčáka. Brali jsme si ji z útulku a byla celý život zdravý a pohodový pes. Teď už je to s ní občas těžké, ale snažíme se … obě. Kocour, kterého jsme měli, se po narození první dcery rozhodl dezertovat.
|
Jakým způsobem trávíte svůj volný čas?
S dětmi na kole, bruslích, procházkách. Sama k „vyčištění hlavy“ nutně potřebuji alespoň jednou týdně plavání, 22 až 24 bazénů. Tam si vše proberu, promyslím a jsem zase schopná fungovat. Jako puberťačka jsem hodně četla, ale na to mi teď nějak nezbývá čas a energie. A když se musíte postarat o veškerý chod ordinace i domácnosti, tak toho volného času moc nezbývá.
Jak jste se dostala k práci v orgánech KVL ČR ?
Abych byla upřímná, tak nějak nečekaně. Kolega, kterého jsme jako okresní sdružení navrhovali za kandidáta do RK, nepřišel na volební schůzi a nikdo jiný se do toho nehrnul. Tak jsem souhlasila s tím, ať mě tam napíší.
|
|
|
Na 100 % jsem byla přesvědčená, že se mezi sedm členů RK dostane někdo jiný z patnácti kandidátů. Výsledky mě překvapily. Řekla bych, že moje zvolení souviselo s prací odborného konzultanta, protože jsem měla dost velký rajon a potkávala se s kolegy v ordinacích nejen v Čechách, ale i na Moravě. A že si asi lidi řekli, když viděli moje jméno na kandidátce, že mě znají, a dali mi svůj hlas. Já jim za to dodatečně děkuji.
|
|
|
Práce v RK není v některých případech vůbec jednoduchá a jsem ráda, že mám možnost ji zažít. Dřív jsem taky patřila mezi ty, kteří tvrdili, že KVL k životu nepotřebují. Dnes to vidím trochu jinak. Víc si teď všímám akcí, pořádaných KVL a hlavně v oblasti vzdělávání si myslím, že se to hodně zlepšilo a je z čeho vybírat. Jako člen RK vidím, že jsem vůbec netušila, v jakém počtu a na co všechno si lidé v souvislosti s prací veterináře stěžují. Někdy jsou stížnosti opravdu kuriózní, způsobené „horkou hlavou“ majitele nebo i doktora a jedná se spíš o etiku než o odbornost. RK případ posoudí, vyžádá si dokumentaci, hlavy vychladnou a celá věc se vyřeší více méně smírně. Nejde to samozřejmě říct o všech stížnostech, ale málo jich takových není.
|
Jak vnímáte aktuální dění týkající se veterinárních lékařů?
Abych byla upřímná, tak jsem z toho občas smutná a zmatená. Zejména z různých chovatelských diskuzí na internetu, kde se stále jen řeší, že veterináři nevědí, co by si za svoji práci řekli, že zneužívají nemoci zvířat, a když někdo nemá peníze, tak holt zvíře musí umřít.
|
Domnívám se, že pohled na fi nanční vnímání je příliš zdeformovaný humáním zdravotnictvím. Lidé prostě vidí jen to, že sami u doktora neplatí (nebo jenom 30 Kč). Dost často si neuvědomují, že lékaři svou práci účtují pojišťovně. Nebo si toho vědomi jsou, ale netuší, o jaké se jedná částky. Já jsem člověk zvědavý, a tak si už několik let nechávám poslat každoroční výpis z pojišťovny. Já sice nemocná nejsem, ale děti občas ano. S tou mladší jsme krátce po jejím narození měli běhání po doktorech a nemocnicích a částka, která pak byla na výpisu, mi vyrazila dech. A to nemluvím o tom, že zařízení se do nemocnic pořizuje ze státního apod. Zatímco veterináři si vše musí zaplatit sami a musí na to, samozřejmě, i vydělat.
|
|
|
No a jistě naší profesi škodí i to, že cenová rozpětí jsou příliš veliká. Nemohu si pomoct, ale provádět vakcinaci proti vzteklině za 90 Kč mi přijde naprosto … neuvěřitelné. Buďme rozumní a nezapomínejme, že máme vysokou školu a dá nemalé úsilí ten titul MVDr. získat.
|
…. každý jsme svého štěstí strůjcem. A to i ve volném čase
|
|
|
Přála byste si, aby některé z vašich dětí kráčelo ve vašich profesních šlépějích?
Holky jsou ještě opravdu malé a musím přiznat, že jsem o tom zatím vůbec nepřemýšlela. Jistě by bylo hezké, pokud vybuduji fungující a prosperující ordinaci, ji následně předat vlastním dětem. Ale to je hodně daleko. V žádném případě ale nebudu holky nutit studovat něco, k čemu by neměly vztah. Zájem o obor je základem úspěchu a spokojenosti v pracovním životě.
Co byste přála svým kolegům a Komoře do budoucna?
Kolegům bych přála dostatek práce s pohodovými majiteli a přiměřeně nemocnými pacienty. Komoře hladký a klidný průběh voleb, a potom zejména úspěšně zvládnutou „malou“ novelizaci zákona. No a revizní komisi málo komplikovaných případů.
| |
|
Rozhovor připravila
Radka Vaňousová
|
|
