Čeněk Červený Dokud se hraje a zpívá, tak se žije
jak se bavili vaši předkové (dědové a otcové coby studenti u nás) a jak se aktivně věnovali zájmové umělecké činnosti, tedy hudbě, zpěvu, literární tvorbě, divadlu a výtvarnictví a též i kresbě karikatur, zaměřených často na příhody ze studentského života.
Studenti pilně studovali a vždy organizovali i bohatý specifi cký studentský společenský život. Záhy po založení naší Vysoké školy zvěrolékařské v Brně se též aktivně bavili hudbou. Byly to především smyčcové orchestry, ve kterých se uplatňovaly folklorní specifity našich i zahraničních studentů. Byly pořádány „Písňové večery“, taneční večery, reprezentační a maškarní plesy, jak vzpomínal pan profesor Kábrt (1904–2007) a my jsme to zapsali.
On zde studoval v letech 1922–1927 a později působil jako pedagog a významný historik. Dožil se vysokého věku 104 roků a byl stále při dobré paměti. Bohatě hudbou a alegorizací bývaly vybavené veterinární alegorické vozy s exotickými zvířátky na celobrněnských majálesech. Cimbálové kapely na Vysoké školy veterinární v Brně vznikaly v závislosti na příchodu muzikantů a zpěváků do 1. ročníku z oblastí folklorem proslavených, především z jižní Moravy.
V této době, v polovině let dvacátých, na Vysoké škole zvěrolékařské působila cimbálová muzika založená studentem, rodákem ze Strážnice Jankem Horným (1898–1971). Ten začal studovat na zvěrolékařské škole ve Vídni již v roce 1917, nicméně byl povolán do války jako voják.
Jako interpret – zpěvák – slováckých písní, známý již za svých studií ve Vídni, byl Leopold Kraus (abs. 1920) a Karel Bimka ze Svatobořic (abs. 1932). Strážničan Janek Horný byl vynikající houslista, odchovaný výbornými muzikanty svého rodného kraje. Doma byl velmi činný, byl dokonce spoluzakladatelem a primášem Strážnické cimbálové muziky. Jeho pokračovatelem byl známý Slávek Volavý. Folklorní kapela na Vysoké škole zvěrolékařské reprezentovala též činnost Slováckého krúžku v Brně. Řada studentů byla zapojena především v jihomoravském folkloru. V této cimbálové muzice působili většinou studenti z vysokých škol. Z Vysoké školy zvěrolékařské to byli především primáš Jan Horný (promoval v r. 1929), Karel Bimka, rodák ze Svatobořic (promoval v r. 1932), vynikající zpěvák, cifréř a hrál obligátní housle, Michal Švirga byl z Lanžhota (promoval v r. 1935), výborný zpěvák, hrdinný tenor a vynikající cifréř. Aktivně i s cimbalistou kapely, studentem Lékařské fakulty Antošem Frolkou. Dále to byli studenti Vysokého učení technického, kontráši Arnošt Henko, Jaroslav Páč a hudebníci již v pracovní aktivitě, kontráš Ladislav Húska, Jaromír Běhůnek, klarinetista a cimbalista, Josef Kotík, hráč na kontrabas a houslista Kučera, který hrál terc. Nástupem okupace fašisty v roce 1939 bylo vše přerušeno a po pádu německé říše v květnu 1945 a po obnově zničeného prostoru naší alma mater a vybavení řady ústavů Vysoké školy zvěrolékařské se s nadšením formovaly i četné zájmové kulturní aktivity.
Lidé byli šťastni a s nadšením se snažili budovat nejen materiální zázemí pro tuto činnost. Velmi rádi se aktivně věnovali hudbě populární, lidové. Studenti organizovali reprezentační plesy, první poválečný byl 4. března 1946. Plesy byly zahájeny pompézním ceremoniálem, uvítáním akademických funkcionářů, profesorského sboru a vzácných pozvaných hostí. Bylo to, možno říci, s velkou společenskou okázalostí. V padesátých letech a i později byly organizovány oslavy 1. máje nicméně s povinnou účastí občanů. Mnohdy i tuto povinnost účastníci využívali k vlastní zábavě a pobavení. Zde měla povinnost se uplatnit svým pochodovým repertoárem Dechovka. Na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně, kde byla většina studentů z venkova se po cimbálové kapele Janka Horného znova formovala cimbálovka. Bylo to v roce 1948 s primášem Otou Šímou (promoval v r. 1950), cimbalistou Dušanem Sedlářem ze Strážnice (promoval v roce 1951) a řadou dalších šikovných houslistů a zpěváků. Podle vzpomínek dnes již téměř devadesátiletého pana MVDr. Oty Chvátala (on byl rodilý horák z Českomoravské vysočiny, výborný houslista) to bylo velice bezprostřední. Vzpomíná, že jednoho dne k němu přiběhl mladší kolega, rovněž demonstrátor bakteriologického ústavu VŠV, Dušan Sedlař, a řekl mu ve spěchu: „Oto, až v neděli odehraješ u vás v Telči hokej, nechaj želízka doma a vezmi si sebú do Brna husle. V pondělí odpoledne máme zkúšku a budeš hrát s Milanem Mackem, Lubošem Severů a Milanem Štefanem štabare (kontry).“ Dále vzpomíná: „Na zkúšce se nás sešlo prevelice. Vedúci a cimbalista Dušan Sedlář nás srdečně přivítal a rozsadil si nás kolem cimbálu tak, že mu po levici stál primáš Ota Šíma, rodák ze Soběslavi, obligát hrál Mirek Frais, basu Jura Hudeček, klarinety Horymír Sušil a Zdeněk Frais a nakonec štabare Milan Štefan, Milan Macek (student Lékařské fakulty), Luboš Severa a Ota Chvátal. Vesměs to byli až na malé výjimky, studenti Vysoké školy veterinární. Ani nemusím zdůrazňovat, co všechno jsem za tu zkoušku zažil. To nebyl můj dřívější repertoár z klasické hudby či hudby operetní, bylo to něco zcela nového. I housle jsem se musel naučit držet opřené o prsa a hrát „dolním nebo horním grifem“. „Dívajte se na mňa a poslúchejte“, říkával cimbalista a na adresu kontrášů přikázal: „A vy, když nevíte kterým grifem, tož hrajte po prázdných, to pasuje všady.“
A tak se postupně muzika rozehrávala zkoušku od zkoušky. Absolvovala první vystoupení, účinkovala na slavnostních shromážděních na Vysoké škole veterinární, na pozvání hrála v červenci roku 1949 pro rekreanty v Jánských Lázních. Ještě ze vzpomínek MVDr. Chvátala: „Ani jsem nemohl nejprve uvěřit, co dokáže deset chlapů vydat ze svých plic. To vzpomínám na okamžiky, když se všichni rozezpívali. Když k nám později přibyl Luboš Holý, Horňák z Hrubé Vrbky, Laco Pivník – rodák ze středoslovenského Spíše, ze Zvolena, Miloš Janulík, pravý Podlužák a violista Blažej Valenta, rezonovaly při fortissimu tabulky u oken. Celý život mne budou doprovázet slovácké melodie, a když mne navlékli do horňáckých nohavic, uvázali mi mašli, bylo ze mne i docela solidní Slovačisko. Hltal jsem doslova nepřebernou řadu „pěsniček“, a když mi nebylo možné téměř nikde odpočinout, byla taková naše muzikantská sešlost úplné vysvobození. Uměli jsme pobavit nejen sebe, ale i druhé. K zábavě při muzice stačilo pramálo, často jen dobré slovo kořeněné svérázným slováckým humorem – podla teho jak nota ide – a vytvořilo se neopakovatelné a nezapomenutelné prostředí. Bylo to bez šablony, přímo od srdce“. Tato cimbálová muzika Vysoké školy veterinární se stala velice populární skupinou. V padesátých letech (1949–1953) došlo k jejímu omlazení, neboť mnozí zakládající členové po promoci odešli. Nastoupila druhá garnitura s primášem Lubošem Holým (později prof. MVDr. Luboš Holý – profesor veterinárního porodnictví a gynekologie na VŠV v Brně). Stačilo tedy několik nadšenců, šikovných muzikantů, ke kterým se přidali další nadaní muzikanti a kapela byla připravena k akcím a zábavě.
V zimním semestru školního roku 1949–1950 nastoupil na Vysokou školu veterinární student Luboš Holý. Posílil cimbálovou muziku jako kmenový hráč cimbálové muziky Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky, odkud přišel i basista Jura Hudeček a violista Blažej Valenta. Ti tvořili později hlavní kádr cimbálové muziky a přispěli k její konsolidaci po odchodu některých zakládajících členů a dali jí horňácký charakter. Po odchodu Otakara Šímy (promoval v r. 1950) se ujal primášského hlasu Luboš Holý, který již v té době spolupracoval jako vynikající zpěvák s nově založeným Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů (BROLN). V té době se tato cimbálová muzika proslavila četnými vystoupeními v Brně a zvláště pak v Praze, kde vystupovala na Mezinárodním festivalu demokratického studentstva v roce 1950.
Podle vzpomínek doc. MVDr. Luboše Holého, CSc.: „Cimbálová muzika Vysoké školy veterinární doslova bavila Prahu. Vrcholným vystoupením i kusem odvahy byl původně dvouhodinový program ve Smetanově divadle v Praze. Plné hlediště studentské mládeže s nadšením sledovalo naši muziku, která sama nejen hrála, ale i konferovala a zpívala. Ve dvouhodinovém programu se vystřídal sólový i sborový zpěv, sólisté, nástroje, klarinet a cimbál a vystoupení mělo takový úspěch, že hlediště bouřilo nadšením a pustilo nás až za další dvě hodiny. V té době muzika hrála výborně.“
Po skončení vysokoškolského studia v roce 1953 se členové cimbálové muziky postupně rozběhli do všech koutů naší republiky, a tak přestala slavná cimbálová muzika Vysoké školy veterinární působit. Její členové, zapálení pro lidovou hudbu, uplatňovali své talenty v nových působištích (např. MVDr. Otakar Chvátal působil na Českomoravské vysočině v souboru Dyndáci, MVDr. Horymír Sušil v souboru „Olšava“ v Uherském Brodě – jako cimbalista a vynikající interpret valašských písní z Valašsko-Klobúckého regionu. Ti, kteří zůstali v Brně, pokračovali ve Slováckém krúžku nebo v souboru Hradišťan (MVDr. Zdeněk Frais). V Brněnské cimbálové muzice a v Brněnském orchestru lidových nástrojů velice úspěšně působil jako kmenový sólista zpěvák doc. MVDr. Luboš Holý, CSc., který v souboru uplatnil svůj zpěvácký talent v řadě rozhlasových i televizních vystoupeních a nahrávkách. Byla to vlastně historická náhoda a kousek štěstí, že se najednou sešlo tolik vynikajících muzikantů a zároveň zpěváků s tak vyhraněným zápalem, citem a talentem pro lidovou píseň. Nadšení neutuchalo a škoda jen, že postupně jednotliví členové ukončili studia a pobyt v Brně a odcházeli za povoláním. S tím odešla i naše cimbálová muzika, ale vzpomínky na tato léta jsou stále ještě živé. Po rozpuštění cimbálové muziky Vysoké školy veterinární se ojedinělí vyznavači jihomoravského folklóru z řad studentů mladší generace uplatňovali v etnografi ckých skupinách mimo naši školu. Jedním z nich byl Jura Prachař, vynikající tenor, který zpíval písně z Horňácka nejen s Brněnskou cimbálovou muzikou a často i v rozhlasových a televizních pořadech.
Ladislav Bulíček – kontrabas, Miroslav Kočí, Josef Svátek, Pavel Malečík, Miloš Kovařík, Jan Rossa a Dušan Zeman – kontry. Obligátový part hráli MVDr. Antonín Fišer, Jan Kondrla a Jiří Petlach a klarinet Josef Zemčík. Prvními zpěvačkami cimbálové muziky byly Růžena Svobodová a Marie Šlozová, později Ing. Blažena Zubalíkova a Marie Vlachyňská. V zimě v roce 1962 navázala tato naše cimbálová muzika spolupráci s ochotníky v Kuřimi. Pro ně doprovázela divadelní hru Františka Kožíka Hejtman Šarovec. Vystoupení muziky i sama divadelní hra se setkaly s velikým úspěchem. Cimbálová muzika zajišťovala řadu kulturních akcí na škole i mimo školu. Hrála každoročně na reprezentačním plese Veterinární fakulty v Brně a v roce 1967 i na plese Střední zemědělské technické školy, obor veterinární, v Kroměříži. Na nejúspěšnější akce vzpomíná cimbalista Slávek Gajdoš: „Největším úspěchem naší cimbálky byla účast v soutěži – O zlatý klas – v Sulejovicích na okrese Lovosice. Na této soutěži se rozvinulo soutěžení o prvenství mezi zástupci Vysoké školy zemědělské v Brně a Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích.
Bylo to v létě v roce 1967. Soutěž byla vysílána přímým přenosem československou televizí a měla velice příznivý ohlas v široké veřejnosti diváků. Naše muzika v tomto kulturním klání zajistila vítězství. Dalším významným úspěchem našeho národopisného souboru byla vystoupení na reprezentačním plese Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického ve Vodňanech v zimě v roce 1967. Tento ples se stal plně záležitostí naší řízné slovácké „cimbálky“. Uplynula léta studií, a tak zase nezbylo mnohým než odejít z Brna za povinnostmi. Většina kmenových hráčů končila studium v roce 1967-1968 a tím je také datován konec druhého období cimbálové muziky Vysoké školy veterinární Brno. Poslední vystoupení se konalo na oslavě padesáti let trvání Vysoké školy veterinární v sále Semilassa v listopadu 1968. To už se k partům cimbálové muziky vraceli někteří bývalí hráči jako MVDr. z nového místa svého zaměstnání. Po odchodu MVDr. Slávka Gajdoše do praktického života k obnovení trvalé činnosti této cimbálové muziky již nedošlo, i když pokusů bylo více. Z bývalých členů tohoto druhého období zůstal moravskému folklóru věren především Slávek Gajdoš, který se stal kmenovým členem souboru Dolina jako hráč na kontrabas.
Po určitou dobu zastával místo primáše Slováckého krúžku v Brně také jeho bratr doc. Ing. František Gajdoš, CSc. Kmenovým hráčem na kontrabas cimbálové muziky při Klubu železničářů v Brně se stal Ladislav Bulíček z OVZ Brno-město. Po dvou letech, v roce 1970, se opět ozvala touha probudit na Vysoké škole veterinární ducha Moravského Slovácka a byla založena další cimbálová muzika, a to zatím ta poslední. Byla to kapela pod vedením studenta Vysoké školy veterinární, primáše Pavla Daniela, romského původu a houslisty a klarinetisty Jiřího Miškeříka z Hrubé Vrbky na Horňácku. Za cimbálem seděl František Okénka z Malé Vrbky na Horňácku. Houslisté byli Jiří Miškeřík, Dobroslav Novák a řada dalších. Po přestupu některých hráčů cimbálové muziky z Vysoké školy veterinární na Vysokou školu zemědělskou po třech letech cimbálová muziky Vysoké školy veterinární v roce 1973 zanikla. Z ní se vytvořil základní kádr hudebníků pro obnovenou, kdysi slavnou cimbálovou muziku národopisného souboru Vysoké školy zemědělské Javorina. Vždy byla a je i dnes řada nadšenců, bývalých studentů zvěrolékařství a veterinárních lékařů, kteří se uplatnili v četných cimbálových kapelách na Moravském Slovácku. Podrobnější údaje o jejich činnosti naleznete v knižních publikacích a pamětních spisech v tomto regionu naší vlasti. Ty nejzákladnější uvádíme v seznamu námi použitých pramenů. Použitá literatura ČERVENÝ, Č. a kol.: Zájmová umělecká činnost studentů a učitelů Vysoké školy veterinární v Brně. Hudba a divadlo. Spol. vet. lékařů, Brno 1982, 72 s. ČERVENÝ, Č.: Setkání 1986 (Meeting 1986). Historia medecinae veterinariae. Nakl. KONVOJ, Brno 1995, 53 s. HOŘÁK, F.: Putovali hudci. Paměti cimbálové muziky Slávka Volavého 1943 – 1993. Ústav lidové kultury, Strážnice, 2000, 367 s. JEŘÁBEK, R.; FROLEC, V.; HOLÝ, D.: Podluží. Kraj. nakl., Brno, 1962, 194 s. PAVLICOVÁ, M.; UHLÍKOVÁ, L.: Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Úst. lid. kultury, Strážnice, 1997, 238 s. PAJER, J.: Čtení o Horňácku. Etnos, Strážnice 2013, 254 s.
|