Komora veterinárních lékařů České republiky

KVL ČR byla založena zákonem 381 České národní rady ze dne 11. září 1991 o Komoře veterinárních lékařů ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Představujeme – MVDr. Pavel Kaňka

  Časopis Zvěrokruh 7/2014
     Společenská rubrika

Radka Vaňousová

Předseda OS KVL Pelhřimov

MVDr. Pavel Kaňka

ŽIVOTNÍ KRÉDO: ….štěstí přeje připraveným

 

„Od přírody bytostný optimista, který věří, že za určitých podmínek je vše možné, který je hrdý, že převzal v dobrém i zlém odpovědnost za sebe i své okolí“

Jaké je Vaše životní krédo?

Jít vlastní cestou, nést za tuto volbu odpovědnost v plném rozsahu a že štěstí přeje připraveným.

Odkud pocházíte?

Narodil jsem se na Kubě, kde táta s profesorem Holým pomáhal Fidelovi zavádět umělou inseminaci u krav. Jinak jsem dětství a dospívání prožil na tehdejším okraji Prahy.

Na konci studia v Brně jsem už byl přestěhovaný na Vysočinu, kde jsem nakonec pracovně zakotvil. Posledních šest let žiju s rodinou v Červené Řečici u Pelhřimova.

Ovlivnilo vaše rodinné zázemí výběr vašeho povolání? Vzhledem k tomu, že oba rodiče pracovali u bývalých plemenářských podniků, vnímal jsem pohyb či pobyt mezi zvířaty jako samozřejmost.

Domů rodiče nosili fotografi e či kalendáře se zvířaty a zvláště ty s koňmi se spolužačkám líbily. V té době začala vznikat i má sbírka děl malíře E. Kotrby s motivem koně. Obdivoval jsem plemenné býky ustájené v Hradištku pod Medníkem, stejně jako stádo klisen s hříbaty v Kladrubech nad Labem, kam jsme často jezdili, podobně jako na pardubické závodiště. Rekreační zařízení plemenářských podniků po celé republice nabízela nejen rekreaci na venkově, ale často i ustájená zvířata. Takže jsem se necítil o zvířátka ochuzen, přestože jsme doma měli jen párek andulek a u sousedů jednu kočku. Takže mé rozhodnutí jít na veterinu zas nebylo tak překvapivé.

 

… zvířecí mazlíčci patří do rodiny, na velikosti nezáleží

Jak vzpomínáte na studentská léta? Studentská léta v Brně byla úžasná. Bavila mne jak škola, tak život okolo. S novými kamarády jsem objevil nové obzory, novou hudbu, literaturu, zábavu, fi lozofi i. Naučil jsem se starat sám o sebe, rozhodovat, co chci, či nechci, učil jsem se nést za sebe odpovědnost. Byla to doba za „bolševika“ a lidé, kteří měli stejné přesvědčení či zájmy, se dávali daleko víc dohromady. Drželi jsme při sobě, skoro všichni jsme se na škole znali, táhli jsme to společně i přes jednotlivé ročníky. Vlastní kapitolou bylo i ubytování na kolejích. Pašování kamarádek stejně jako „štěňat“ piva, mejdany na pokojích u jediné ofi ciálně povolené hudební aparatury, ze které jsme pár let pouštěli hudbu a mluvené slovo do kolejního rozhlasu.

… den šestý a sedmý, 23.–24. 10. 2013, Kandy, Hatton, Adam’s Peak

 

Na vlastní školu mám taky příjemné vzpomínky. Pokud pominu společenské vědy a vojenskou katedru, připravila mne škola teoreticky velmi dobře pro následují vlastní profesní život. Několik let jsem se spolužáky dělal „pomvěda“ na katedře patologické anatomie u docenta Pivníka. Dosud si vzpomínám na jeho úchvatné akvárium, které pojal jako biologický pokus o vytvoření vlastního ekosystému. Praktické zkušenosti jsem během studia získával o povinných prázdninových praxích v chovech, ordinacích či s terénními veterináři. Byla to krásná doba. O několik let později, již během své praxe, jsem se do školy vrátil znovu a dálkově si udělal i hygienickou a ekologickou fakultu.To už ale postrádalo tu romantiku studentského života.

Vzhůru do života…

Po absolvování školy jsem nastoupil jako zaměstnanec u okresní správy v Pelhřimově. Po měsíci mne povolala armáda. Vojnu, jsem deset měsíců strávil na kopci vojenského prostoru nad Znojmem, kde jsem vládl stádu ovcí a porodně s výkrmem prasat. Službu jsem prožil v montérkách, armáda mi nesvěřila ani zbraň či protichemickou masku.

Po návratu do civilu jsem nastoupil klasické „kolečko“ pro absolventy. Sanitní jatka, klasická jatka, velkokapacitní porodna prasat, velkokapacitní teletník, státní veterinární ústav a práce s terénním veterinářem. Všude jsem strávil 4–5 týdnů. Následně mne ředitel přiřadil jako výpomocného veterináře do jednoho z velkých zemědělských podniků v okrese. Shodou náhod se uvolnilo místo po jednom z kolegů a já na ně nastoupil. V té době na nás vycházela jedna noční služba týdně a víkendová jednou za dva měsíce. Po práci jsem jezdil domů, do Havlíčkova Brodu.

Situace se zcela změnila po 1. 7. 1991, kdy jsme se ze dne na den stali privátními veterináři. Doba byla nepříjemná, nikdo z nás nevěděl, co se stane. Každý se bál o práci, byly zde různé tlaky na přerozdělování rajónů. Věděl jsem, že cesty domů přes týden si dovolit nemohu. A tak jsem první měsíce spal v kanceláři či jídelně jednoho svého zemědělského podniku.

 

… den třetí, 20. 10. 2013 Polonnaruwa a NP Mineriyak

A domů jezdil 1–2x týdně jen na otočku. Následně se mi podařilo pronajmou garsonku a to už byla nastartovaná cesta směrem vpřed k mému současnému stavu.

… Slovinsko má také svůj půvab, zvláště s takovýmto nákladem na zádech

 

Před deseti lety jsem provedl kotrmelec jak v osobním, tak profesním životě. Přijal jsem nabídku velkého zemědělského podniku, abych se staral i o jejich stádo, takže nyní objíždím přes 2300 dojných krav.

V osobním životě jsem přehodnotil svůj tehdejší život, přijal novou výzvu a v letech, kdy mým vrstevníkům děti odrůstají či se sami stávají prarodiči, jsem se rozhodl, že se po letech stanu každodenním, stoprocentním partnerem a rodičem. S Majkou vychováváme jednoho předškoláka, jednoho školáka a jednoho středoškoláka. Je to úžasné a užívám si s nimi každý den. S Majkou přišla ke mně domů i zvířata.

Kromě domácích mazlíčků – tří koček domácích a jedné kočky kotelnici, se nám po jedné zahradě prohání párek australáků a po druhé ovce. Doma nám kromě koček mňouká sameček Alexandra malého, zatímco ho nevraživě pozoruje samička. Činčily nikdo z mladých pánů nechtěl uklízet, takže ty už nás opustily. Ovšem největší chloubou mé ženy jsou plnokrevné arabské klisny, které máme doma a o jež se sama stará. Pustili jsme se s nimi do plemenitby a odchovu hříbat v kategorii tzv. show arabů.

Jak relaxujete ve volném čase?

Volný čas je pro mne vcelku neznámé slovo. Je stále co dělat. Buď jezdím po pacientech, nebo pomáhám Majce s koňmi. Následně si užívám kluky, stejně jako musíme jezdit za našimi rodiči do Prahy. Dům, stáje, zahrady také připravují stále nějaká překvapení. Snažím se i nadále poslouchat muziku, číst knížky, chodit do kina, na koncerty, bály, zajímat se o život kolem sebe. S Majkou také přišel stav, kdy se řekne: „ A dost, vypadneme!“ Za těch posledních pár let jsme projeli a užili si v řadě zemí Evropy i mimo ní.

Jak jste se dostal k práci pro Komoru?

Život naší komory sleduji z větší či menší dálky od počátečního sněmu v Praze.

 

… promoce 29. 6. 2011

Zažil jsem jak ty běžně probíhající sněmy, tak i ty vcelku nechutné, kdy sporům rozumělo jen několik zasvěcených kolegů. My ostatní jsme jen sekundovali a rozhodovali se podle nálady, svědomí či známostí.

… svatební dar čeká na ženicha a nevěstu

 

… docela obyčejný výlet na docela obyčejný kopec v pozadí

Jak vnímáte aktuální komorové dění?

Komoru stále vidím jako nesmírně důležitý prvek pro naši praxi. Ani ne tak směrem k nám, ale hlavně směrem ven.

… den šestý a sedmý, 23.–24. 10. 2013 Kandy, Hatton, Adam’s Peak

 

Aby zde byla organizace, která nás bude odborně a profesně zastupovat, mluvit za nás, prosazovat naše stanoviska, která bude odbornou protiváhou jiných lobbistických skupin (viz problematika antibiotik či problematika právnických osob a zaměstnávání veterinářů). Jinak nás coby jednotlivce (zaměstnance) tyto skupiny jednoduše převálcují. Jsem zastánce minimálních příkazů či zákazů. Komora nám má zajistit pouze možnost vykonávat naši profesi, coby svobodné povolání. Ať praxe, odbornost, přístup rozhodnou o každém z nás. Komora má sloužit svým členům, ne jim doslovně diktovat, jak mají svoji praxi dělat. Určit mantinely a dohlížet na jejicj dodržování, to by mělo stačit.

Vždyť vidíme to množství příkazů a zákazů, které nám předkládá stát. Snahy o vytváření či nabízení různých jistot je obecně demotivující a problém většinou stejně nevyřeší (viz nadbytek absolventů). Takže dovnitř, směrem k členům vidím úlohu komory hlavně v oblasti zajištění informačního servisu, kolektivního pojištění, spolupodílení se na dalším vzdělávání jejích členů plus minimální sociální program a společenská úloha.

Naší profesi beru jako poslání, nikdy mne nenapadlo, že bych měl dělat něco jiného. Motivuje mne ta okamžitá zpětná vazba, která je návyková. Stejně jako stav, kdy mne určité okamžiky vrací zpátky na zem, k pokoře.

   

Rozhovor zpracovala
Radka Vaňousová