Devadesát let MVDr. Milana Šnofláka

Stanislav Kovář

Výročí, které nelze opomenout

A tam při blízkém kontaktu se zvířaty se zřejmě zrodil jeho zájem o studium zvěrolékařství. Možná to bylo i dřív, když jako chlapec o prázdninách u dědečka v Příkazích pomáhal na statku svého strýce. Přihlašuje se na studium zvěrolékařství, ale to není možné bez znalostí latiny. A ta se na středních školách, které studoval, nevyučoval. Tohoto hendikepu se zbavuje asi po roce složením zkoušky z latiny. Už nic nebrání studiu veterinární medicíny, které ukončuje v roce 1953.

Po absolutoriu pracuje jako obvodní zvěrolékař v Bartošovicích v okrese Nový Jičín, později v tehdejším okrese Český Těšín. Odtud přechází na veterinární odbor Krajského úřadu v Ostravě. Po čase se mu podaří dostat do Olomouckého kraje, kde pracuje na Krajské hygienické stanici. A odtud přechází do nově zřízené veterinární nemocnice v Chválkovicích. Dá se říci, že s tímto pracovištěm spojil celý svůj profesní život. Zde pracuje z počátku jako internista, později jako chirurg a specialista na zoologická zvířata. Nějakou dobu, v konečné fázi tlumení tuberkulózy, je povolán do funkce okresního epizootologa, aby řídil poslední fázi eradikace této nebezpečné antropozoonózy. Později se specializoval na problematiku zájmových, zejména malých zvířat a byl vedle Dr. Černoška z Prahy a Dr. Snášila z Ostravy vyhledávaným a uznávaným celorepublikovým specialistou. Vychoval několik generací specialistů na problematiku malých zvířat a na problematiku zoozvířat. K této problematice pořádal i semináře, kterých se účastnili i kolegové ze Slovenska. Je spoluautorem výzkumu spojitosti výskytu nádorových onemocnění majitelů a jejich zvířecích miláčků. Byl i organizátorem spolupráce s lékařskou fakultou PU v Olomouci, zejména při zavádění nových operačních postupů v chirurgii, ortopedii nebo stomatologii.

Jeho mimořádně citlivý vztah k pacientovi a jeho majiteli byl vždy příkladný, ať se jednalo o psa nebo kočku prosté babičky, nebo psa univerzitního profesora. Škoda, že své poznatky z těchto komunikací neshrnul do nějaké učebnice veterinární etiky. Právě ta bohužel některým kolegům, byť dobrým odborníkům, chybí.

I já mu za mnohé vděčím. Za to, jak mi vždy poradil, když jsem si s něčím nevěděl rady. A navysedával jsem u něho po večerech mockrát a vždy jsem obdivoval jeho moudrou paní Martu, která mne nikdy nevyhodila, ale vždy pohostila a i poradila v mých složitých životních situacích. Děkuji Vám, pane doktore, nejen za sebe, ale i za všechny Vaše žáky, kterým jste tak nezištně předával svoje zkušenosti. Hodně zdraví a spokojenosti do dalších let.